Hluboce věřím v genetickou hodnotu Čechů
Řekl Václav Postránecký v roce 2002 v rozhovoru pro magazín Pátek LN. Zároveň se rozpovídal o hořících obětech, poezii a divadlu
LN Sám jste se kdysi rozhodoval mezi herectvím a sochařstvím. Máte nějakého oblíbeného sochaře?
Za všechny řeknu jenom Moora, on vidí sochy tam, kde už jsou. To je totéž jako Michelangelo, když říkal, že David už v kameni byl, že on jen odstranil to přebytečné. Umění není nic velikýho, umění je něco přesného, něco trefeného. Není to hora, je to jeden bod, který je správně umístěn. A hledání, to přibližování se k tomu bodu, je na umění nádherné.
LN Myslíte si, že vy jako herec se s tím bodem můžete potkat?
Určitě. Jsou představení, kdy se povede publikum elektrizovat a publikum umí vrátit dar, který dostane. Pocit, který dostanete zpátky, je to, proč to všichni děláme s takovou chutí a za tak málo peněz.
LN Jak k tomu střetnutí dochází?
Když všichni naráz pochopí totéž. Po tom touží všichni náboženští reformátoři, všichni politici a my herci to máme nejčastěji.
LN Na jaké představení v tomhle smyslu rád vzpomínáte?
To byl Čtrnáctý hrabě Guerney nebo i Vampilov, Lov na kachny. Obě představení zakázali komunisti ve stejný den: hraběte Guerneyho, protože to je kapitalistický bulvární škvár, a Vampilova, protože to je sice skvělá sovětská hra, ale čeští diváci ji špatně chápou.
LN Nechtěl jste bojovat proti této komunistické cenzuře?
Bojovat s lidma, kteří všichni podepsali, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk? S vlastizrádci se nedalo bojovat!
LN Teď jste však celkem bez problémů kritizoval bývalého uměleckého šéfa činohry ND Josefa Kovalčuka...
Kritizoval jsem člověka, který se domníval, že pro Národní divadlo pracoval dobře, a já jsem chtěl, aby znal i názor lidí, co si to nemyslí. Domnívám se, že ten člověk nepochopil, co je Národní divadlo.
LN Jak tedy má podle vás vypadat?
Pravda je, že tato nejvíce dotovaná divadla mají sloužit především k tomu, aby divák spatřil původní dramatická díla v podobě nejbližší autorovým představám, protože všude jinde je vidí ve výkladech mnohdy bizarních interpretů.
LN Zjistit původní umělcův záměr je ale někdy dost obtížné...
Ten, kdo ho obrátí naruby, ho přece musel znát! Třeba Lucerna: Jirásek napsal hru, která měla probudit důvěru urozených k prostému lidu a zároveň obyčejným lidem ukázat to duchovní v šlechtě. Napsal hru o mostu, který dokáže spojit tyhle dvě síly, a teprve pak spolu něco dokážou. A režisér Morávek ruší českou urozenost, protože je-li v jeho interpretaci něco urozené, tak to přichází z ciziny. Tohle přece Jiráska nikdy nenapadlo! Mě to mrzí, protože v tom hraju a hraju v intencích pana režiséra. Myslím si, že dnešní doba by strašně potřebovala, aby prostý lid věřil v ušlechtilost svých urozených a aby urození cítili povinnost nezklamat důvěru lidu.
LN Není ale trochu rozdíl mezi tou Jiráskovou kněžnou v Lucerně a dnešními politiky?
Obávám se, že pokud někteří byli ušlechtilí, než to začalo, tak těmi podmínkami pocit setrvání v ušlechtilosti nějak vyprchal. Zvítězil pragmatismus, který se s ušlechtilostí neslučuje. Budeme-li hledat ušlechtilost a noblesu, těžko ji budeme hledat mezi politiky. To ale neznamená, že tu není.
LN U koho je?
Kam se podíváte... Tahle země má ohromný potenciál lidí moudrých, rozšafných, spravedlivých. Hluboce věřím v genetickou hodnotu tohoto národa.
LN Koho si třeba vážíte?
Pro mě je titánským zjevem dvojice Hanzelka-Zikmund. Jsou to lidé, kterými se nemůže pochlubit mnoho národů. Přitom jsou tak křehcí! Jsou vzdělaní, z rušného života si odnesli takovou tichou moudrost. Život v pravdě je neatraktivní a ti lidi nejsou moc vidět, protože jsou moudří.
LN A vy rád cestujete?
Strašně rád. Bohužel jsem v rodině jedinej, většinou chodím sám. Jsem děsně zvědavej a strašně rád stojím tváří v tvář nějakým podivnostem, seskupením náhod.
LN Jakou podivnost jste zažil v poslední době?
Mám krásnej zážitek z Prachatic, kde jsem zvečera zašel do indické restaurace. Personál se mě ptal, jak to mám rád, a já řekl, že trochu ostřejší. A oni ve snaze mi vyhovět do toho namleli žiletky a žárovky a já odcházel z indické restaurace v Prachaticích, měsíc zářil, huba mi hořela a připadal jsem si, že jsem někde v krematoriu sežral věnec kytek. Šel jsem plnej Indie a kolem mě byly Prachatice. To bylo krásný, splynutí dvou kultur přes zažívací trakt...
CVeílcýerčotzěhtoevnoar čtěte na