Bylo to osvobození. Či to mělo být opačně?

Dnes by Praha klidně mohla slavit den osvobození. Nic tomu nebrání. Ani historická fakta – sovětské tanky opravdu vjely do Prahy 9. května. Ani jejich interpretace – fakt, že Stalinova Moskva měla imperiální cíle, nemůže popřít skutečnost, že její vojáci osvobodili drtivou většinu Československa včetně Prahy. Ani to neblahé, co se dělo – sovětští vojáci se chovali drsněji než Američané, ale jevy jako znásilňování patřily v té či oné míře ke všem armádám, i osvoboditelským. Ani tahanice o datum – to, že svět slaví 8. květen, neznamená, že by některá města nemohla slavit dříve (Paříž si připomíná 25. srpen 1944) a jiná o fous později (Praha). Tak proč stále přežívá atmosféra kádrování května 1945?

Moc na tom nemění ani fakt, že letošní výročí nebylo kulaté a proběhlo klidně. I motorkáři z Nočních vlků projeli Českem bez větší pozornosti. Ale stačí se podívat do novin či na seriózní weby a člověk žasne, jak je téma kádrování května 1945 živé a chytlavé. Diskutuje se o tom, zda to vůbec bylo osvobození, a že i když ano, tak de facto z louže do bláta. Řečeno natvrdo, že sovětští vojáci sice umírali v boji s německými okupanty, ale na svých tancích přivezli novou totalitu. K tomu je třeba dodat pár slov.

Za prvé. Kdo uvažuje tak, že to bylo jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, dává najevo, že nemá srovnané pořadí priorit. Těžko popřít, že tam, kam dojely sovětské tanky, se otevíral prostor pro život zprvu omezený, pak ne zcela svobodný a nakonec nesvobodný, leč pro život alespoň nějaký. Ale co kdyby to dopadlo obráceně? Co kdyby se německá armáda sovětskému náporu ubránila? Kdyby nacisté nakonec uskutečnili své cíle? Pak by tu nebylo místo pro život žádný – tedy až na ten rasově zglajchšaltovaný nacistický.

Je-li prioritou život a přežití (a ne třeba boj proti diskriminaci), pak šlo v květnu 1945 jasně o osvobození a nemá smysl to relativizovat. Asi tak, jako se v lednu 1979 cítili osvobozeni Kambodžané, když genocidní vládu Rudých Khmerů smetly tanky rovněž komunistického Vietnamu. To nelze házet do jednoho pytle.

Za druhé. Chceme-li si v tom udělat jasno, stále ještě žijí – ač je jich čím dál méně – pamětníci, svědkové, přeživší i veteráni. Před týdnem jsme otiskli rozhovor s generálem Bočkem, posledním žijícím z pilotů RAF. Ještě žijí dvě z lidických žen. A také hrstka z těch, kteří přežili holokaust. Těchto lidí se ptejme, zda šlo o osvobození. Oni mají mandát na odpověď.

Za třetí. Že sovětské tanky přijely v květnu 1945 i s imperiálními cíli, je fakt. Ale ne všude, kam dorazily, pak vyhrál komunismus. Proč ne v Rakousku či ve Finsku? Nepřispěli k neblahému vývoji naši předkové možná více než samotné sovětské tanky? To není jen akademická otázka.

Za čtvrté. Zdejší spor o to, zda slavit 8., či 9. květen, je jen technikálie. Tady se přece nestřetají dva soupeřící výklady dějin, ale pouhý fakt, že při podpisu německé kapitulace byl ve střední Evropě ještě 8. květen těsně před půlnocí, ale v Moskvě byl už 9. květen těsně po půlnoci. Eurofederalistům se sluší připomenout, že Schumanova deklarace, jeden ze základních kamenů budoucí Evropské unie, byla vydána 9. května 1950, k pátému výročí konce války a osvobození. Nedělejme z toho kádrováckou tahanici.

Že sovětské tanky přijely v květnu 1945 i s imperiálními cíli, je fakt. Ale ne všude, kam dorazily, pak vyhrál komunismus. Proč ne v Rakousku či ve Finsku? Nepřispěli k neblahému vývoji naši předkové možná více než samotné sovětské tanky?