Desátý květen

Vtěch slavných májových dnech plných kvetoucích šeříků pro ně přišli, s úsměvem požádali o pomoc při tlumočení nebo o nějaké vysvětlení – a odvlekli je neznámo kam. Ti lidé tehdy, vzdělaní, suverénní občané Československa, otcové rodin, ačkoli měli svou zkušenost se sovětskou mocí ze svého někdejšího domova, bezelstně skočili na léčku a šli jako ovce rovnou cestou do sovětských gulagů.

Na lístku z 8. února 1946 doručeného polní poštou ze železničního uzlu, kde se soustřeďovaly dopisy pro vězně z cizích zemí, pan Nikolaj píše, že je živ, a dává najevo, kde se nachází: „…Bylo pro mne více než zajímavé přijet sem a vidět oblasti Sovětského svazu, které jsem dosud nenavštívil. Zima je tady pěkná a pořádná, opravdu ruská…“Ti, kteří na něj

doma marně čekali už od 20. května 1945, kdy šel sovětským vojákům „pomoci s tlumočením“, do té doby nevěděli, že jej příslušníci sovětské kontrašpionážní organizace SMĚRŠ (Směrť špionam) odvlekli do SSSR, kde byl odsouzen k deseti letům v gulagu. Dnes už víme, že tihle taky „osvoboditelé“dorazili do Prahy už 10. května 1945 z Ostravy, ubytovali se v pražských hotelech Alcron a Central a hned nazítří, 11. května, začali systematicky zatýkat ruské, běloruské, ukrajinské a další emigranty ze Sovětského svazu, kteří se etablovali v Československu.

Pan Nikolaj nevěděl, jestli jeho lístek domů vůbec dojde. Prosil v něm, ať mu pošlou „cukr, suchary, špek, solené máslo (balík může jít dlouho), sýr a laciný tabák nebo cigarety, půl litru kondenzovaného mléka… 3 páry obnošených ponožek, 3 plátěné kapesníky, brýle, mýdlo, zubní kartáček a pastu, obyčejnou tužku, obnošenou Voloďovu čepici, která by se vešla na mou hlavu…“Další dopisy došly až v roce 1955, poslední byl telegram, v němž pan Nikolaj oznamuje, že přijede do Košic a poté do Prahy. Dnes je opět desátého května a zítra uplyne 74 let ode dne, kdy se i u nás začali bez vysvětlení ztrácet občané. Nikdo snad nechce, aby současníci někdy museli prožívat to, co dědové a pradědové. Opatrnost je namístě.