Stát potřebuje třetí dítě. Bez něj nepřežije
Pochod pro život je po většinu let své existence tak trochu rodinnou párty
Gabčík, Kubiš, Opálka, Hrubý, Valčík, Bublík a Švarc, vyjmenovává jedenáctiletá dívka. „Jenom sedm, nemělo jich být osm?
„Ještě Čurda, ale to nebyl hrdina,“dodává Adélka. Jedeme z jižní Moravy do Prahy na Národní pochod pro život. Dcery mých přátel háčkují zvířátka a povídají si o protinacistickém odboji. Jejich máma si posteskne, že je za pár dní čeká další brzké vstávání – na demonstraci „proti Babišovi“. „Ale pak si odpočineme na horách,“dodává.
Pochod pro život je po většinu z 19 let své existence tak trochu rodinnou párty. I z letošních asi deseti tisíc účastníků tvoří zhruba třetinu děti a tomu odpovídá všudypřítomná radost ze života. Ta však nemůže zakrýt důvod, proč jsme se sešli – denně je v Česku potraceno padesát dětí. Čtrnáct z nich jsou třetí děti – ty, které už mají dva narozené sourozence. Jejich rodiče nejsou sobečtí ani chudí, jen mají obavu z dalšího podstatného poklesu životní úrovně a nejsou připraveni čelit sarkastickým poznámkám sousedů a kolegů.
Po nádherné mši v katedrále, kterou sloužil otec kardinál Dominik Duka, se na Klárově chystáme k vlastnímu pochodu na Václavák. Loni jsme zde s přáteli postávali v blízkosti Okřídleného lva – památníku čsl. letců v Británii. Z ohledů k citům některých spoluobčanů jsme tehdy bránili dětem, které si chtěly sedat na jeho podstavec. Letos ve skupině poutníků s malými dětmi sledujeme skvělého kejklíře Lukáše na pódiu. Sotva by někoho napadlo, že pořadatelé právě čelí menší krizi – tradiční moderátor Aleš Juchelka náhle onemocněl, stejně jako další plánovaní hosté, několik eurokandidátů se domáhá vstupu na pódium, a navíc přišla zpráva, že z Německa přijelo šedesát anarchistů, kteří se chystají zablokovat trasu pochodu na Mánesově mostě.
Je čas oběda. Lev je obsypán dětmi, které si zde dávají párky. Všude je pořádek a klid, přestože se polovina okresního města na tak malé místo vejde jen stěží. Na Twitteru se objeví fotka Lva v obležení dětí a rozjede se uragán nenávistných komentářů. Ty nejtvrdší píší lidé, kteří jindy dávají ostentativně najevo pohrdání českou státností. Děti, jež budou za chvíli procházet kolem anarchistů chrlících z reproduktorů krvavé slogany a hudbu, prozatím dále v klidu jedí. Dílo britského sochaře Colina Spoffortha nese hluboké poselství. Sotva by šlo vyjádřit život našich letců lépe. Svým tvarem a rozměry tento lev, připomínající řvoucího Aslana z Narnie, přímo volá po tom, sednout si na jeho hřbet. Být malý kluk, vylezu na něj, i kdybych za to měl být po škole. Mít malé dítě, určitě je mezi jeho křídla posadím.
V těchto památnících se požehnaný kousek minulosti zcela přirozeným způsobem zpřítomňuje v současnosti, aby nám ukázal směr do budoucnosti. Nejsou to náhrobky, nejsou to místa posvátná, jsou to staří přátelé, v jejichž blízkosti chceme pobývat a od nichž se chceme učit. V uplynulých měsících si zde dělali selfíčka v lascivních pózách opilí hosté z bratrských zemí EU. Dnes zde čerpají sílu nevinné děti před protestem proti zabíjení jiných nevinných dětí. Větší kontrast by sotva šlo vymyslet.
T. G. Masaryk řekl, že rodiče by měli mít tři děti – dvě jako náhradu za sebe a třetí „pro stát“. Ta myšlenka není bez chyby, děti nemáme pro stát ani pro sebe, ale pro ně samé. Nicméně, stát třetí děti potřebuje. Bez nich nemůže dlouhodobě přežít, protože mnoho lidí děti mít nemůže. A pokud přece přežije, změní se v něco zcela jiného. Proč bojovat a umírat za společnost, která odmítá svoji budoucnost jako takovou? Děti nám občas trošku zamažou pomníky. Ale jenom pro ně má smysl pomníky stavět. A jenom pro ně má smysl bojovat za svobodu a spravedlnost.