Ze štrapáce do paláce
vlastních jmen však lze vytušit souvislost s latinským -atius /áciua/ (Pancratius, Servatius a Bonifatius). V případě Pankráce sahá etymologie jména ještě o krůček dál, totiž k řečtině. Jméno vychází z řeckého pankratés, „všemocný, vševládný“. Servác pravděpodobně souvisí s latinským servare („zachraňovat“), lze ho tedy vykládat ve smyslu „zachráněný, osvobozený“, případně „zachránce, osvoboditel“. A konečně Bonifác se odvozuje z latinského (homo) boni fati, tedy „(člověk) dobrého osudu“, případně z bonum facere, „dobroděj, dobrodinec“. Jména téhož typu máme v češtině ještě dvě, Horáce a Ignáce – ti se však do prestižní společnosti „zmrzlých mužů“nedostali. Původ jména Horác (Horatius) se nejčastěji hledá u latinského hora („čas, doba“), případně horaios („mladý, kvetoucí“); u Ignáce je etymologie zastřenější, pravděpodobně souvisí s latinským ignitus, „ohňový, rozpálený“, případně přeneseně „horlivý“.
Porozhlédneme-li se po zakončení -ác v obecné slovní zásobě, nebude seznam slov o moc delší než v případě vlastních jmen. Ze stylově neutrálních a spisovných výrazů jsou to pouze palác a tác; ostatní výskyty stojí spíše na okraji slovní zásoby. Nejfrekventovanější z nich (podloženo daty z Českého národního korpusu) je skupina citoslovcí se základem bác. Následuje řidší podoba výrazu štrapáce, totiž štrapác („námaha, obtíž“), v závěsu je slovo pác (původně „lák, mořidlo“, dnes hlavně v přeneseném smyslu mít něco v pácu – „mít něco vyhlédnutého“). Okrajová je podoba paňác.
Slovo pác se z uvedeného výčtu vymyká tím, že vychází z německého Beize („mořidlo“). Ostatní výrazy však mají vývojově – stejně jako shora zmíněná jména – souvislost s latinou, respektive italštinou: palác < it. palazzo < lat. palatium („císařský palác“podle jména pahorku, kde sídlili císaři); tác < něm. Tasse < it. tazza < arab. ?assa („šálek, mísa“); štrapác(e) < něm. Strapaze < it. strapazzo („dřina, trápení“); paňác(a) < něm. Bajazzo („šprýmař“) < it. pajazzo/pagliaccio („slaměná figura“).
S citoslovci je to kvůli proměnlivosti podob složitější; Jiří Rejzek však v Českém etymologickém slovníku mezi jiným naznačuje možnou souvislost slovesa bacati, z nějž bác vychází, s italským battere („bít“); mohlo k nám tedy nakonec také přivandrovat z jihu.
Autorka pracuje v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR