Muž, který demaskoval procesy
Druhý díl autobiografie Arthura Koestlera (1905–1983) je strhujícím svědectvím o jednom zcela mimořádném osudu v tragických 30. letech minulého století. Autor na vlastním příkladě ukazuje, jak bylo možné konvertovat ke komunismu a víru si udržet navzdory poznání sovětské reality.
Tony Judt o Arthuru Koestlerovi napsal, že jeho autobiografické knihy „jednou budou povinnou četbou pro každého historika 20. století“. V Česku je však Koestler stále ještě málo známý, což výrazně kontrastuje s pozorností, která je v posledních desetiletích věnována autorovi podobného zaměření – Georgi Orwellovi. Zatímco Orwellovi česky vycházejí téměř sebrané spisy, Koestler byl donedávna reprezentován jen svým největším bestsellerem Tma o polednách (1992, 2016) a knihou o počátcích sionistického projektu v Palestině Zloději v noci (2006). (Spíše kuriozitou je předválečné vydání jeho propagandistické knížky o španělské občanské válce Španělsko krvácí v nakladatelství Volné myšlenky.) Situaci změnilo až nakladatelství Akademie, které krátce po sobě vydalo v překladu Petrušky Šustrové Koestlerovu dvoudílnou autobiografii Šíp do nebe (2016) a Neviditelné písmo (2018).
Svou autobiografii Koestler psal v první polovině 50. let, tedy v době, kdy mu bylo něco málo přes 45 let. „Pokud něčí minulost vůbec stojí za zaznamenání, měla by být zaznamenána dříve, než povadnou její barvy a vůně,“obhajuje toto nezvyklé načasování životopisného vyprávění v předmluvě k Neviditelnému písmu. Bezmála tisíc stran vzpomínek muže středního věku je nejen skvostně napsaných, ale odrážejí se v nich všechny důležité problémy první poloviny dvacátého století.
Od sionismu ke komunismu
Koestlerův životní příběh by se dal v heslovité formě popsat následovně: narodil se v roce 1905 v Budapešti jako Kösztler Artúr ve zchudlé středostavovské židovské rodině. Jako jedináček měl komplikovaný vztah k matce, která mimochodem pocházela z Prahy, láska a zároveň nenávist, které k ní pociťoval, se v dalších letech staly zdrojem jeho komplexů a neuróz.
Po světové válce se rodina přestěhovala do Vídně, kde Arthur začal studovat techniku. Vlivem Vladimira Žabotinského propadl sionismu, studia nedokončil a v roce 1926 odjel do Palestiny. Zde se brzy ukázalo, že život v kibucu není pro něj; řadu měsíců živoří na okraji společnosti. Náhodou pak získává místo blízkovýchodního dopisovatele největšího německého novinového vydavatelství Ullstein Verlag. V roce 1929 se stává jeho korespondentem v Paříži a v roce 1931 pak vědeckým redaktorem listu Vossische Zeitung. Díky tomu se v témže roce účastní jako novinář vědecké výpravy vzducholodě Graf Zeppelin do Arktidy. Jeho reportáže mu vynesou nejen evropskou slávu, ale také – v šestadvaceti letech – post zástupce šéfredaktora listu Berliner Zeitung am Mittag.
Zde jsme se dostali k přelomu obou dílů pamětí. V normální době by se Arthur Koestler zřejmě stal předním německým liberálním novinářem zaměřeným na popularizaci vědy. Doba ale normální nebyla. Vypukla hospodářská krize a v Německu začal zvedat hlavu Hitler. „Po volbách v září 1930 jsem viděl, jak liberální střední třída zrazuje své přesvědčení a hází všechny své zásady přes palubu. Aktivní odpor proti nacistům se zdál možný, jen kdyby se člověk vrhl buď k socialistům, nebo ke komunistům. Srovnání toho, co ty strany předvedly v minulosti, pokud šlo o zápal a odhodlanost, vyřazovalo ty první a naopak favorizovalo ty druhé.“Arthur Koestler konvertoval ke komunismu, což vzápětí vedlo k jeho propuštění z novin, které naopak stále víc vycházely vstříc nacistům.
I po letech, kdy dávno od komunistické víry odpadl a naopak se stal jedním z nejvlivnějších antikomunistických intelektuálů, o své konverzi píše: „Komunistická víra nebyla ve třicátých letech dvacátého století móda ani výstřelek – byl to upřímný a spontánní projev optimismu zrozeného ze zoufalství, nepodařená revoluce ducha, selhavší renesance, falešný úsvit dějin. Jsem přesvědčen, že nechat se zlákat novou vírou byla čestná chyba. Ze správných důvodů jsme neměli pravdu a stále mám pocit, že až na několik výjimek (…) ti, kdo se ruské revoluci posmívali od začátku, to dělali hlavně z důvodů méně čestných, než byl náš omyl. Mezi zklamanými milenci a těmi, kdo nejsou schopni lásky, je propastný rozdíl.“
Do SSSR a Španělska
V roce 1932 odjel Koestler do Sovětského svazu s cílem napsat knihu o první pětiletce. „Byl jsem komunista, ale život v Rusku mi připadal strašlivě skličující,“píše. Po Palestině již druhá „země zaslíbená“ho také zklamala, i když toto zklamání ještě nevedlo ke ztrátě víry. „Naučil jsem se automaticky hodnotit všechno, co mne šokovalo, jako ,odkaz minulosti‘ a všechno, co se mi líbilo, jako ,semena budoucnosti‘. Když jsem v mysli zapojil tento automatický třídicí stroj, mohl Evropan v roce 1932 v Rusku žít, a přesto zůstat komunistou.“
Koestler měl možnost pobývat nejen v Rusku a na Ukrajině, ale též na Kavkaze a ve Střední Asii. Jeho cestovní zážitky jsou dodnes šokující. „Vlak pomalu supěl přes ukrajinskou step. Často zastavoval. A na každé zastávce byl dav rolníků v hadrech, kteří nabízeli ikony a prádlo výměnou za bochník chleba. Ženy zvedaly k okénkům své děti – žalostné a děsivé děti s končetinami jako hůlky, nafouklými bříšky a mrtvolnými hlavičkami, kývajícími se na tenkém krku. Neočekávaně jsem přijel do vrcholícího hladomoru let 1932–1933, který vylidnil celé okresy a vyžádal si několik milionů obětí. (…) Scény z vlakových nádraží po celé naší cestě mi vnukly tušení o katastrofě, ale její příčiny a rozsah jsem nechápal. Mí ruští spolucestující se mi snažili vysvětlit, že ty zbědované davy jsou kulaci, bohatí rolníci, kteří se bránili kolektivizaci půdy, a které tedy bylo nezbytné z jejich statků vyhnat.“
Vypravěč je nemilosrdný ke svému mladšímu já, jehož život líčí. Přiznává, že udal jednu z žen, s níž měl poměr, tajné policii, respektive osobě, o které se domníval, že je jejím agentem. Udávat byla základní povinnost všech soudruhů.
Knihu o pětiletce, kterou si u něj objednalo několik sovětských nakladatelství, napsal ve stísněných podmínkách v Charkově, publikace však vyšla pouze ve zkrácené podobě v jedné edici, určené pro povolžské Němce. Během pobytu v Sovětském svazu se v Německu dostal k moci Hitler, což z Koestlera udělalo uprchlíka a zároveň smazalo všechny pochyby, které o Sovětském svazu získal.
Do Německa se Koestler vrátit nemohl, zakotvil proto v Paříži, kde se stal součástí aparátu Williho Münzenberga, agenta Kominterny, který řídil sovětskou propagandu na Západě. Münzenbergovým zástupcem byl jistý Otto Katz alias André Simone původem z Jistebnice, který byl v roce 1952 v Praze odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu s někdejším generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. (Münzenberg byl zavražděn zřejmě sovětskými agenty již v roce 1940.) V těchto sítích se setkáme i s dalšími osobami, které měly vztah k českému prostředí, například s Egonem Erwinem Kischem.
Po vypuknutí španělské občanské války se Koestlerovi podařil husarský kousek: předstíraje, že je Frankovým sympatizantem, pronikl až do štábu povstalců v Seville a získal doklady, že Franka podporují Hitler a Mussolini. Což pak Münzenbergovy sítě využily k mohutné kampani ve prospěch španělské republiky. Koestler svou odvahu ale málem zaplatil životem, protože byl v jednom baru poznán svým bývalým německým kolegou, který věděl, že je komunista: na poslední chvíli se mu podařilo dostat se do Gibraltaru.
Během svého dalšího pobytu ve Španělsku, tentokrát na straně republikánů, již Koestler takové štěstí neměl. Vinou vlastní pošetilosti neodešel z Malagy před jejím pádem do rukou povstalců, ti ho zatkli a odsoudili k smrti. Během pobytu v cele smrti prodělal spirituální a osobnostní převrat, který jej – poté, co byl po mezinárodní kampani na svou podporu vyměněn za manželku jednoho z Frankových pilotů, již drželi jako rukojmí republikáni – přivedl k rozchodu s komunistickou stranou.
Ve straně byl Koestler od svých 26 do 33 let, a jak píše: „Nikdy předtím ani potom můj život neoplýval smyslem tolik jako v oněch sedmi letech. Byla v nich nadřazenost krásného omylu nad šedivou pravdou.“
Odpadnutím od komunismu však Koestlerův dobrodružný život zdaleka nekončil: začátek války ho zastihl v Paříži, kde byl vzápětí internován. Podařilo se mu uniknout, vstoupil do cizinecké legie, dezertoval z ní, dostal se přes Maroko do Lisabonu, odkud odjel bez víza do Británie, kde byl znovu internován a následně mobilizován a využit válečnou propagandou. Během těchto událostí Koestler psal – stále ještě německy – svůj nejslavnější román – Tmu o polednách –, jehož anglický překlad vyšel ještě za války v Británii, aniž by vyvolal větší rozruch, ale francouzské verze, nazvané Le Zéro et l’Infini a vydané těsně po válce, se prodalo na 400 tisíc výtisků. Kniha popisuje mechanismus stalinských procesů a ukazuje, jakým způsobem byli tvrdí a přesvědčení revolucionáři přinuceni k doznání ke zcela fantastickým a smyšleným zločinům. Na Západě šlo o jednu z prvních knih, která demaskovala komunistický myšlenkový systém.
Koestlerovy vzpomínky jsou brilantním textem, který ale nutně musí čtenáře deprimovat. Čas velkých totalitních ideologií je snad již za námi, ale skoncovali jsme skutečně s uzavřenými myšlenkovými systémy, jejichž vyznavači jsou imunní vůči argumentům a faktům, které nezapadají do jejich vize světa? – Nebuďme příliš optimističtí v tom, že se lidská přirozenost za osmdesát let od doby, kdy bylo normální zabíjet bližní po milionech, nějak zásadně změnila.
Neviditelné písmo je deprimující již proto, že většina jeho hrdinů nepřežila: buď se stali oběťmi stalinských čistek, nebo je z politických či rasových důvodů zavraždili nacisté nebo zahynuli za války.
Malé příběhy
Nejhrozněji působí právě „malé příběhy“, kterých se autor dotkne v několika větách. Jako třeba příběh bratra jeho první manželky, švýcarského lékaře, který v roce 1935 získal místo chirurga v Sovětském svazu. O rok později byl v Saratově uvězněn s absurdním obviněním ze špionáže a pak o něm již nikdo nikdy neslyšel. „Zatčena byla i jeho manželka, která přežila sedm let v sovětských pracovních táborech a díky své švýcarské státní příslušnosti se po válce směla vrátit do rodné země. Jejich dceru dali do sovětského sirotčince a přes zoufalé matčiny snahy, podporované švýcarskou diplomacií, nedostala povolení odjet z Ruska. Nějakou dobu mohlo dítě jednou dvakrát za rok napsat, pak dopisy přestaly přicházet.“
Vypravěč je nemilosrdný ke svému mladšímu já, jehož život líčí. Přiznává, že udal jednu z žen, s níž měl poměr, sovětské tajné policii. Udávat byla povinnost všech soudruhů.