Krvavý zrod moderního Turecka
Když navštívíte přístav Samsun na severu Turecka, neměli byste vynechat repliku nákladní lodi Bandirma, na níž byla v roce 2003 za účasti tehdejšího premiéra Recepa Tayyipa Erdogana otevřena historická expozice připomínající 19. květen 1919, od roku 1935 turecký národní svátek. Toho dne se vojenský velitel, vůdce národního tureckého hnutí, pozdější zakladatel Turecké republiky a od roku 1923 i její prezident Mustafa Kemal (1881–1938), po čtyřdenní plavbě z Konstantinopole v Samsunu vylodil. Krátce předtím byl jmenován armádním inspektorem ve východní Anatolii. Měl dohlédnout na rozpuštění armády osmanské říše, která na konci roku 1918 spolu se svými spojenci Německem a Rakouskem-Uherskem prohrála první světovou válku.
Mustafa Kemal ale hodlal učinit pravý opak. Po vylodění zahájil kampaň za sjednocení do té doby roztříštěných politických a vojenských sil a stanul v čele boje za nezávislost z trosek osmanské říše se rodícího moderního Turecka.
V první světové válce se střetla impéria, jejichž vládnoucí elity ji podle svých zkušeností z 19. století na počátku mylně považovali „jen“za tradiční krátký konflikt o území a novou zahraničněpolitickou konstelaci. Nečekaná intenzita, neúnosná délka a především totálnost války, zasahující všechny vrstvy společnosti a zároveň rozkládající křehké předivo národnostního, náboženského a politického smíru, však otřásly stabilitou mnohonárodnostních a multikonfesijních říší do té míry, že se pro některé z nich – Německé císařství, Rakousko-Uhersko, carské impérium a osmanskou říši – první světová válka stala zároveň válkou poslední.
Vojensky poražená a politicky delegitimizovaná impéria se po 11. listopadu 1918 stala epicentry nových, nezřídka krvavějších občanských, třídních, národnostních a náboženských konfliktů. Vedle ruské občanské války 1918–1922, jež si vyžádala miliony mrtvých a zraněných, se další „válkou po Válce“stal pětiletý konflikt mezi Řeckem a Tureckem (1919–1923), při němž se na bojištích i v diplomatických kuloárech rýsovala nová geopolitická, národnostní a náboženská mapa Blízkého východu, Malé Asie a severní Afriky.
Konkurenční projekty
Po pádu těchto říší nastal pro místní „malé“nacionalismy a jejich ideology a politické reprezentanty ideální čas či dokonce unikátní konstelace, aby se pokusili v poválečném mocenském vakuu prosadit jednáním i silou své lety hýčkané národní projekty, vtělené do velkoryse pojímaných etnocentrických miniimpérií. V prostoru rozlehlé osmanské říše se o své místo na slunci hlásilo hned několik vzájemně si konkurujících projektů. Staronové koloniální mocnosti a zároveň vítězné státy Dohody Spojené království, Francie a Itálie si přes mandátní území Společnosti národů i nově vytvořené kolonie chtěly z „mrtvoly muže na Bosporu“ukrojit strategická území s klíčovými nerostnými zdroji (např. Irák) nebo vojensky důležité základny, a posílit tak svoji imperiální moc a upevnit své strategické pozice ve Středomoří a na Blízkém východě.
Arméni či Kurdové si zase hodlali splnit své staleté ambice na samostatný a nezávislý stát. A konečně země, které si již svoji samostatnost na osmanské říši v průběhu 19. století vydobyly, chtěly své země posunout směrem k vlastním „velkým říším“. Řekové stavěli na tzv. Velké myšlence (Megali Idea), klíčovém konceptu řeckého nacionalismu od dob řecké války za nezávislost v první polovině 19. století. Velká myšlenka měla „chránit Turecko-řecká válka 1919–1923 a osvobodit“Řeky žijící od dob antiky a velké řecké kolonizace v Malé Asii a Egejské oblasti (před rokem 1914 uvnitř osmanské říše bylo odhadem 2,5 milionu Řeků). Oblasti s většinově řeckou, ale i obecně křesťanskou populací se měly postupně přičlenit k Athénám. Výsledkem mělo být Velké Řecko, zahrnují například Krétu, Thesálii, Epirus, Makedonii, Thrákii, Egejské ostrovy či Kypr. Důležitou roli hrálo i přesvědčení, že Konstantinopoli/Istanbulu by se měla vrátit pozice centra ortodoxního křesťanství, a symbolicky se tak měla obnovit historická kontinuita s Byzancí, která zanikla v 15. století. Zraky řeckých politiků se nejprve upínaly především na město Smyrna (Izmir), v němž Řekové, Arméni a další křesťané tvořili mírnou většinu.
Soupeřem Athén se měli stát turečtí nacionalisté, kteří se ve složitém procesu spojujícím technokratickou modernizaci, národní sebeuvědomění a sekularizovaný islám pokoušeli definovat novou tureckou identitu a nahradit jí poražený osmanský koncept. Svého vůdce našli právě v muži, jenž se v květnu 1919 vylodil v Samsunu.
Od Se`vres k Lausanne
Prvotní rozložení sil určil výsledek první světové války a do rukou vítězů, především Spojeného království a Francie, vložil zodpovědnost za budoucí nové uspořádání mezinárodních vztahů, a tedy i za komplikovaný mír s osmanskou říší. Řekové se po roce 1917 pod vedením svého „Masaryka“, liberála Elefteriose Venizelose, důsledně snažili plnit roli věrného spojence Dohody, za což od ní získali řadu často nereálných „bianco“slibů. Britský premiér David Lloyd George například slíbil Řecku rozsáhlé územní zisky na úkor osmanské říše, včetně pro Řeky klíčové Smyrny a části západní Anatolie, ovšem podobně velkoryse Britové lákali do budoucího „řeckého prostoru“i Itálii. Řekové se proto rozhodli jednat a 15. května 1919 vylodili ve Smyrně svých 15 000 vojáků. Místní křesťanské obyvatelstvo je vítalo jako osvoboditele a i díky tomu Řekové snadno převzali kontrolu nad městem, zmocnili se západní Anatolie a v podstatě si vytvořili vlastní okupační zónu.
Jako loajální „ozbrojené paži“Dohody jim byla odměnou mírová smlouva ze Se` vres ze srpna 1920, která měla především ukončit první světovou válku v Malé Asii a de facto znamenala i konec osmanské říše jako zahraničněpolitické entity. Řekům přiřkla východní Thrákii, západní pobřeží Anatolie a samozřejmě i Smyrnu, o jejímž definitivním přičlenění k řeckému království však měl formálně rozhodnout plebiscit Společnosti národů. Z pohledu ostatních národů bylo důležité, že smlouva nově anticipovala také vznik samostatné Arménie či autonomního Kurdistánu. Zástupci osmanské říše sice smlouvu podepsali, ale pro sílící turecké nacionalisty v čele s Kemalem byla naprosto nepřijatelná. Podle historika Reșata Kasaby „se` vreská mentalita“dodnes figuruje v kolektivním tureckém vědomí jako symbol národního ponížení a zahraničního vměšování. Bylo jen otázkou času, kdy se „maloasijské Versailles“Turci pokusí revidovat.
Turecké nacionální hnutí ale procházelo fází konsolidace a hledání spojenců. Jenže s vnitropolitickou nestabilitou se po nečekaném úmrtí krále Alexandra v říjnu 1920 museli vyrovnávat i Řekové. V Se` vres sice dosáhli diplomatického vítězství, ale jak se postupně ukazovalo, ukousli si „imperiální sousto“nad své vojenské a ekonomické síly. Rozdělená řecká společnost projevovala stále větší nespokojenost s neukončenou válkou v Anatolii. Nové řecké vedení se proto rozhodlo vsadit vše na jednu kartu a mohutnou ofenzivou proti kemalistům si definitivně zajistit a pojistit své zisky ze Se` vres.
Zpočátku úspěšný postup na Ankaru, umožněný početní převahou a moderní výzbrojí, ale stále se zlepšující turecká armáda 11. ledna 1921 v první bitvě u Inönü zastavila. Pro turecké národní hnutí měla bitva nesmírný symbolický význam a elektrizující efekt. Navíc i dohodoví politici si pod tíhou propletených konfesních, národnostních a sociálních problémů v regionu postupně uvědomovali, že se` vreskou smlouvu bude nutné „doplnit“ve prospěch sílícího Turecka, jež si připisovalo i významné diplomatické úspěchy. Nejprve se tajně dohodlo s Francií i Itálií, ale hlavně mírovou smlouvou v Moskvě získalo v bolševickém Rusku pro někoho možná překvapivého spojence. Jejich společným zájmem bylo oslabit především Spojené království a protibolševicky naladěnou Dohodu a uvolnit si vzájemně ruce pro boje na jiných frontách. Lenin neváhal Kemala podpořit finančně i dodávkami několika tisíc pušek, což v politické propagandě dalo zrodit mýtu o „Leninově zlatě“, jež významně pomohlo Turecku k nezávislosti.
Stále více izolovaní Řekové přesto pokračovali ve válce, aby si pro případná nová jednání vydobyli co nejlepší pozici. Jak podotkl historik Pavel Hradečný, řečtí vojáci, vyčerpaní a bez řádného zásobování, bojovali uprostřed nepřátelsky naladěného většinového obyvatelstva, z jehož podpory naopak těžili turečtí vojáci. V létě 1921 řecké jednotky zahájily novou ofenzivu, pokusily se přejít řeku Sakarya a od 23. srpna do 13. září 1921 zde svedly rozhodující a pro sebe ve svém výsledku neúspěšnou bitvu, při níž zahynulo 18 tisíc Řeků a 13 tisíc Turků. Během prvních měsíců roku 1922 turecké síly přešly do protiofenzivy a využily slábnoucí podpory ze strany Dohody a demoralizace řeckých vojáků, jež 30. srpna 1922 porazili v bitvě u Dumlupinaru. Jak dodává Hradečný, ústup řeckého vojska se „brzy změnil v bezhlavý útěk“. Část vojáků se stihla evakuovat, část ovšem padla do zajetí nebo zahynula během ústupových bojů. Řekové požádali své dohodové patrony o pomoc, ale Spojené království už bylo přesvědčeno, že mírovou smlouvu ze Se` vres není v podobě, jaká byla podepsána, možné implementovat.
Řekové se pokusili zachránit alespoň Smyrnu, kterou ovšem 9. září 1922 začaly turecké oddíly postupně obsazovat. Místní Řeky, Armény a křesťany čekalo krvavé finále. Hořely celé městské čtvrti, řecký arcibiskup Chrysostomos byl zlynčován. Odchod řeckých uprchlíků sledoval v září 1922 spisovatel a toho času dopisovatel Toronto Star Ernst Hemingway: „V tichém procesí nikdo ani nehlesne. Jen se pohybují vpřed. Aby na ni nepršelo, manžel zakrývá prostěradlem na vozíku svoji právě rodící manželku. Ona jediná vydává nějaký zvuk. Její malá dcera se na ni zděšeně dívá a začíná plakat. A řada lidí jde dál…“Do října 1922 bylo evakuováno kolem 120 000 Řeků, padesát tisíc jich ale ve Smyrně našlo smrt. Podle historika Normana Naimarka v letech 1916 až 1922 zahynulo v průběhu deportací a pogromů až 350 000 Řeků. Zánik řeckých a arménských částí města podle Hradečného symbolizoval „nejen porážku nacionalistické ideologie Velké myšlenky, ale i neodvratnou záhubu řecké maloasijské civilizace po více než dvou a půl tisíciletích její existence“.
Pro Řeky, ale i Armény či Kurdy se tragickým epilogem válečné dekády nakonec stala nová mírová smlouva, uzavřená po sedmiměsíčním maratonu 24. července 1923 ve švýcarském Lausanne. Sny o Velké Arménii (jejíž menší verze se mezitím stala součástí Sovětského svazu), Velkém Řecku či samostatném Kurdistánu se rozplynuly. Naopak pro Ankaru to byl podle Kasaby diplomatický úspěch, jenž definitivně ustavil Turecko jako suverénní geopolitickou entitu a nástupnický stát v prostoru dvakrát větším, než stanovovalo smlouva ze Se` vres. Ještě v listopadu 1922 turecké Velké shromáždění zrušilo sultanát a po Lausanne byla 29. října 1923 vyhlášena Turecká republika. Prezidentem se stal Mustafa Kemal, jemuž bylo později přiřčeno čestné přízvisko Atatürk (otec Turků).
Dohodovým státům se po první světové válce nepodařilo prosadit svou vizi transformace osmanské říše. Turecku vedenému Mustafou Kemalem se podařilo zhatit plány na vytvoření Velkého Řecka, Arménie i Kurdistánu.
Masová výměna obyvatel
Novinkou, která poté o dvě desetiletí později inspirovala při poválečných transferech obyvatel i vítěze druhé světové války, byla lausannská konvence z 30. ledna 1923 o vzájemné výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. Řecko muselo opustit 470 000 Turků a muslimů, naopak do Řecka směřovalo více než 1,1 milionu křesťanů, z nichž, jak podotýká Hradečný, ne všichni byli Řekové, ale i křesťané mluvící turecky. Řecko odhadem přijalo celkem 1,5 milionu osob. Pokud by někdo zkoumal, proč byli Řekové, i přes svou nelehkou ekonomickou a finanční situaci, tak vstřícní k uprchlíkům po roce 2015, měl by se zaměřit právě na jejich zkušenost z dvacátých, respektive i čtyřicátých let 20. století, kdy naopak Řecko musely v důsledku občanské války opustit desítky tisíc levicově smýšlejících Řeků.
Přestože se začleňováním uprchlíků do řecké společnosti a ekonomiky pomáhala mezinárodní Komise pro umístění uprchlíků, vytvořená jako autonomní instituce pod patronací Společnosti národů, byla to zprvu z pohledu Řecka humanitární katastrofa. Nově příchozí neměli žádné prostředky, neboť veškerý majetek museli nechat na původním území. Podle Hradečného vázlo i jejich začleňování a většinová společnost uprchlíky s jinými tradicemi a zvyky nepřijímala zrovna snadno.
Řecká porážka měla i zásadní vnitropolitické důsledky. Řecko se proměnilo v relativně národnostně homogenní stát a rezignovalo na Velkou myšlenku. Příliv zoufalých i naštvaných uprchlíků, kteří najednou tvořili kolem dvaceti procent obyvatel, posílil revizionistické nálady, které využili rozčarovaní důstojníci a provedli vojenský převrat, po němž v září 1922 abdikoval král Konstantin a odešel ze země. Hněv se ale také obrátil proti celé roajalisticky naladěné politické reprezentaci, jíž byla kladena za vinu porážka Velké myšlenky. V roce 1924 byla proto v lidovém plebiscitu zrušena monarchie a nastolena republika.
Řecko muselo opustit 470 000 Turků a muslimů, naopak do Řecka směřovalo víc než 1,1 milionu křesťanů. Ne všichni byli Řekové, šlo i o turecké křesťany.