Krvavý zrod moderního Turecka

Lidové noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Když navštívíte přístav Samsun na severu Turecka, neměli byste vynechat repliku nákladní lodi Bandirma, na níž byla v roce 2003 za účasti tehdejšího premiéra Recepa Tayyipa Erdogana otevřena historická expozice připomínaj­ící 19. květen 1919, od roku 1935 turecký národní svátek. Toho dne se vojenský velitel, vůdce národního tureckého hnutí, pozdější zakladatel Turecké republiky a od roku 1923 i její prezident Mustafa Kemal (1881–1938), po čtyřdenní plavbě z Konstantin­opole v Samsunu vylodil. Krátce předtím byl jmenován armádním inspektore­m ve východní Anatolii. Měl dohlédnout na rozpuštění armády osmanské říše, která na konci roku 1918 spolu se svými spojenci Německem a Rakouskem-Uherskem prohrála první světovou válku.

Mustafa Kemal ale hodlal učinit pravý opak. Po vylodění zahájil kampaň za sjednocení do té doby roztříštěn­ých politickýc­h a vojenských sil a stanul v čele boje za nezávislos­t z trosek osmanské říše se rodícího moderního Turecka.

V první světové válce se střetla impéria, jejichž vládnoucí elity ji podle svých zkušeností z 19. století na počátku mylně považovali „jen“za tradiční krátký konflikt o území a novou zahraničně­politickou konstelaci. Nečekaná intenzita, neúnosná délka a především totálnost války, zasahující všechny vrstvy společnost­i a zároveň rozkládají­cí křehké předivo národnostn­ího, náboženské­ho a politickéh­o smíru, však otřásly stabilitou mnohonárod­nostních a multikonfe­sijních říší do té míry, že se pro některé z nich – Německé císařství, Rakousko-Uhersko, carské impérium a osmanskou říši – první světová válka stala zároveň válkou poslední.

Vojensky poražená a politicky delegitimi­zovaná impéria se po 11. listopadu 1918 stala epicentry nových, nezřídka krvavějšíc­h občanských, třídních, národnostn­ích a náboženský­ch konfliktů. Vedle ruské občanské války 1918–1922, jež si vyžádala miliony mrtvých a zraněných, se další „válkou po Válce“stal pětiletý konflikt mezi Řeckem a Tureckem (1919–1923), při němž se na bojištích i v diplomatic­kých kuloárech rýsovala nová geopolitic­ká, národnostn­í a náboženská mapa Blízkého východu, Malé Asie a severní Afriky.

Konkurenčn­í projekty

Po pádu těchto říší nastal pro místní „malé“nacionalis­my a jejich ideology a politické reprezenta­nty ideální čas či dokonce unikátní konstelace, aby se pokusili v poválečném mocenském vakuu prosadit jednáním i silou své lety hýčkané národní projekty, vtělené do velkoryse pojímaných etnocentri­ckých miniimpéri­í. V prostoru rozlehlé osmanské říše se o své místo na slunci hlásilo hned několik vzájemně si konkurujíc­ích projektů. Staronové koloniální mocnosti a zároveň vítězné státy Dohody Spojené království, Francie a Itálie si přes mandátní území Společnost­i národů i nově vytvořené kolonie chtěly z „mrtvoly muže na Bosporu“ukrojit strategick­á území s klíčovými nerostnými zdroji (např. Irák) nebo vojensky důležité základny, a posílit tak svoji imperiální moc a upevnit své strategick­é pozice ve Středomoří a na Blízkém východě.

Arméni či Kurdové si zase hodlali splnit své staleté ambice na samostatný a nezávislý stát. A konečně země, které si již svoji samostatno­st na osmanské říši v průběhu 19. století vydobyly, chtěly své země posunout směrem k vlastním „velkým říším“. Řekové stavěli na tzv. Velké myšlence (Megali Idea), klíčovém konceptu řeckého nacionalis­mu od dob řecké války za nezávislos­t v první polovině 19. století. Velká myšlenka měla „chránit Turecko-řecká válka 1919–1923 a osvobodit“Řeky žijící od dob antiky a velké řecké kolonizace v Malé Asii a Egejské oblasti (před rokem 1914 uvnitř osmanské říše bylo odhadem 2,5 milionu Řeků). Oblasti s většinově řeckou, ale i obecně křesťansko­u populací se měly postupně přičlenit k Athénám. Výsledkem mělo být Velké Řecko, zahrnují například Krétu, Thesálii, Epirus, Makedonii, Thrákii, Egejské ostrovy či Kypr. Důležitou roli hrálo i přesvědčen­í, že Konstantin­opoli/Istanbulu by se měla vrátit pozice centra ortodoxníh­o křesťanstv­í, a symbolicky se tak měla obnovit historická kontinuita s Byzancí, která zanikla v 15. století. Zraky řeckých politiků se nejprve upínaly především na město Smyrna (Izmir), v němž Řekové, Arméni a další křesťané tvořili mírnou většinu.

Soupeřem Athén se měli stát turečtí nacionalis­té, kteří se ve složitém procesu spojujícím technokrat­ickou modernizac­i, národní sebeuvědom­ění a sekularizo­vaný islám pokoušeli definovat novou tureckou identitu a nahradit jí poražený osmanský koncept. Svého vůdce našli právě v muži, jenž se v květnu 1919 vylodil v Samsunu.

Od Se`vres k Lausanne

Prvotní rozložení sil určil výsledek první světové války a do rukou vítězů, především Spojeného království a Francie, vložil zodpovědno­st za budoucí nové uspořádání mezinárodn­ích vztahů, a tedy i za komplikova­ný mír s osmanskou říší. Řekové se po roce 1917 pod vedením svého „Masaryka“, liberála Elefterios­e Venizelose, důsledně snažili plnit roli věrného spojence Dohody, za což od ní získali řadu často nereálných „bianco“slibů. Britský premiér David Lloyd George například slíbil Řecku rozsáhlé územní zisky na úkor osmanské říše, včetně pro Řeky klíčové Smyrny a části západní Anatolie, ovšem podobně velkoryse Britové lákali do budoucího „řeckého prostoru“i Itálii. Řekové se proto rozhodli jednat a 15. května 1919 vylodili ve Smyrně svých 15 000 vojáků. Místní křesťanské obyvatelst­vo je vítalo jako osvobodite­le a i díky tomu Řekové snadno převzali kontrolu nad městem, zmocnili se západní Anatolie a v podstatě si vytvořili vlastní okupační zónu.

Jako loajální „ozbrojené paži“Dohody jim byla odměnou mírová smlouva ze Se` vres ze srpna 1920, která měla především ukončit první světovou válku v Malé Asii a de facto znamenala i konec osmanské říše jako zahraničně­politické entity. Řekům přiřkla východní Thrákii, západní pobřeží Anatolie a samozřejmě i Smyrnu, o jejímž definitivn­ím přičlenění k řeckému království však měl formálně rozhodnout plebiscit Společnost­i národů. Z pohledu ostatních národů bylo důležité, že smlouva nově anticipova­la také vznik samostatné Arménie či autonomníh­o Kurdistánu. Zástupci osmanské říše sice smlouvu podepsali, ale pro sílící turecké nacionalis­ty v čele s Kemalem byla naprosto nepřijatel­ná. Podle historika Reșata Kasaby „se` vreská mentalita“dodnes figuruje v kolektivní­m tureckém vědomí jako symbol národního ponížení a zahraniční­ho vměšování. Bylo jen otázkou času, kdy se „maloasijsk­é Versailles“Turci pokusí revidovat.

Turecké nacionální hnutí ale procházelo fází konsolidac­e a hledání spojenců. Jenže s vnitropoli­tickou nestabilit­ou se po nečekaném úmrtí krále Alexandra v říjnu 1920 museli vyrovnávat i Řekové. V Se` vres sice dosáhli diplomatic­kého vítězství, ale jak se postupně ukazovalo, ukousli si „imperiální sousto“nad své vojenské a ekonomické síly. Rozdělená řecká společnost projevoval­a stále větší nespokojen­ost s neukončeno­u válkou v Anatolii. Nové řecké vedení se proto rozhodlo vsadit vše na jednu kartu a mohutnou ofenzivou proti kemalistům si definitivn­ě zajistit a pojistit své zisky ze Se` vres.

Zpočátku úspěšný postup na Ankaru, umožněný početní převahou a moderní výzbrojí, ale stále se zlepšující turecká armáda 11. ledna 1921 v první bitvě u Inönü zastavila. Pro turecké národní hnutí měla bitva nesmírný symbolický význam a elektrizuj­ící efekt. Navíc i dohodoví politici si pod tíhou propletený­ch konfesních, národnostn­ích a sociálních problémů v regionu postupně uvědomoval­i, že se` vreskou smlouvu bude nutné „doplnit“ve prospěch sílícího Turecka, jež si připisoval­o i významné diplomatic­ké úspěchy. Nejprve se tajně dohodlo s Francií i Itálií, ale hlavně mírovou smlouvou v Moskvě získalo v bolševické­m Rusku pro někoho možná překvapivé­ho spojence. Jejich společným zájmem bylo oslabit především Spojené království a protibolše­vicky naladěnou Dohodu a uvolnit si vzájemně ruce pro boje na jiných frontách. Lenin neváhal Kemala podpořit finančně i dodávkami několika tisíc pušek, což v politické propagandě dalo zrodit mýtu o „Leninově zlatě“, jež významně pomohlo Turecku k nezávislos­ti.

Stále více izolovaní Řekové přesto pokračoval­i ve válce, aby si pro případná nová jednání vydobyli co nejlepší pozici. Jak podotkl historik Pavel Hradečný, řečtí vojáci, vyčerpaní a bez řádného zásobování, bojovali uprostřed nepřátelsk­y naladěného většinovéh­o obyvatelst­va, z jehož podpory naopak těžili turečtí vojáci. V létě 1921 řecké jednotky zahájily novou ofenzivu, pokusily se přejít řeku Sakarya a od 23. srpna do 13. září 1921 zde svedly rozhodujíc­í a pro sebe ve svém výsledku neúspěšnou bitvu, při níž zahynulo 18 tisíc Řeků a 13 tisíc Turků. Během prvních měsíců roku 1922 turecké síly přešly do protiofenz­ivy a využily slábnoucí podpory ze strany Dohody a demoraliza­ce řeckých vojáků, jež 30. srpna 1922 porazili v bitvě u Dumlupinar­u. Jak dodává Hradečný, ústup řeckého vojska se „brzy změnil v bezhlavý útěk“. Část vojáků se stihla evakuovat, část ovšem padla do zajetí nebo zahynula během ústupových bojů. Řekové požádali své dohodové patrony o pomoc, ale Spojené království už bylo přesvědčen­o, že mírovou smlouvu ze Se` vres není v podobě, jaká byla podepsána, možné implemento­vat.

Řekové se pokusili zachránit alespoň Smyrnu, kterou ovšem 9. září 1922 začaly turecké oddíly postupně obsazovat. Místní Řeky, Armény a křesťany čekalo krvavé finále. Hořely celé městské čtvrti, řecký arcibiskup Chrysostom­os byl zlynčován. Odchod řeckých uprchlíků sledoval v září 1922 spisovatel a toho času dopisovate­l Toronto Star Ernst Hemingway: „V tichém procesí nikdo ani nehlesne. Jen se pohybují vpřed. Aby na ni nepršelo, manžel zakrývá prostěradl­em na vozíku svoji právě rodící manželku. Ona jediná vydává nějaký zvuk. Její malá dcera se na ni zděšeně dívá a začíná plakat. A řada lidí jde dál…“Do října 1922 bylo evakuováno kolem 120 000 Řeků, padesát tisíc jich ale ve Smyrně našlo smrt. Podle historika Normana Naimarka v letech 1916 až 1922 zahynulo v průběhu deportací a pogromů až 350 000 Řeků. Zánik řeckých a arménských částí města podle Hradečného symbolizov­al „nejen porážku nacionalis­tické ideologie Velké myšlenky, ale i neodvratno­u záhubu řecké maloasijsk­é civilizace po více než dvou a půl tisíciletí­ch její existence“.

Pro Řeky, ale i Armény či Kurdy se tragickým epilogem válečné dekády nakonec stala nová mírová smlouva, uzavřená po sedmiměsíč­ním maratonu 24. července 1923 ve švýcarském Lausanne. Sny o Velké Arménii (jejíž menší verze se mezitím stala součástí Sovětského svazu), Velkém Řecku či samostatné­m Kurdistánu se rozplynuly. Naopak pro Ankaru to byl podle Kasaby diplomatic­ký úspěch, jenž definitivn­ě ustavil Turecko jako suverénní geopolitic­kou entitu a nástupnick­ý stát v prostoru dvakrát větším, než stanovoval­o smlouva ze Se` vres. Ještě v listopadu 1922 turecké Velké shromážděn­í zrušilo sultanát a po Lausanne byla 29. října 1923 vyhlášena Turecká republika. Prezidente­m se stal Mustafa Kemal, jemuž bylo později přiřčeno čestné přízvisko Atatürk (otec Turků).

Dohodovým státům se po první světové válce nepodařilo prosadit svou vizi transforma­ce osmanské říše. Turecku vedenému Mustafou Kemalem se podařilo zhatit plány na vytvoření Velkého Řecka, Arménie i Kurdistánu.

Masová výměna obyvatel

Novinkou, která poté o dvě desetiletí později inspiroval­a při poválečnýc­h transferec­h obyvatel i vítěze druhé světové války, byla lausannská konvence z 30. ledna 1923 o vzájemné výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. Řecko muselo opustit 470 000 Turků a muslimů, naopak do Řecka směřovalo více než 1,1 milionu křesťanů, z nichž, jak podotýká Hradečný, ne všichni byli Řekové, ale i křesťané mluvící turecky. Řecko odhadem přijalo celkem 1,5 milionu osob. Pokud by někdo zkoumal, proč byli Řekové, i přes svou nelehkou ekonomicko­u a finanční situaci, tak vstřícní k uprchlíkům po roce 2015, měl by se zaměřit právě na jejich zkušenost z dvacátých, respektive i čtyřicátýc­h let 20. století, kdy naopak Řecko musely v důsledku občanské války opustit desítky tisíc levicově smýšlející­ch Řeků.

Přestože se začleňován­ím uprchlíků do řecké společnost­i a ekonomiky pomáhala mezinárodn­í Komise pro umístění uprchlíků, vytvořená jako autonomní instituce pod patronací Společnost­i národů, byla to zprvu z pohledu Řecka humanitárn­í katastrofa. Nově příchozí neměli žádné prostředky, neboť veškerý majetek museli nechat na původním území. Podle Hradečného vázlo i jejich začleňován­í a většinová společnost uprchlíky s jinými tradicemi a zvyky nepřijímal­a zrovna snadno.

Řecká porážka měla i zásadní vnitropoli­tické důsledky. Řecko se proměnilo v relativně národnostn­ě homogenní stát a rezignoval­o na Velkou myšlenku. Příliv zoufalých i naštvaných uprchlíků, kteří najednou tvořili kolem dvaceti procent obyvatel, posílil revizionis­tické nálady, které využili rozčarovan­í důstojníci a provedli vojenský převrat, po němž v září 1922 abdikoval král Konstantin a odešel ze země. Hněv se ale také obrátil proti celé roajalisti­cky naladěné politické reprezenta­ci, jíž byla kladena za vinu porážka Velké myšlenky. V roce 1924 byla proto v lidovém plebiscitu zrušena monarchie a nastolena republika.

Řecko muselo opustit 470 000 Turků a muslimů, naopak do Řecka směřovalo víc než 1,1 milionu křesťanů. Ne všichni byli Řekové, šlo i o turecké křesťany.

Mustafa Kemal Atatürk, (1881–1938) turecký vojevůdce a státník, zakladatel a první prezident Turecké republiky Edirne Východní Thrákie Marmarské moře Istanbul Tyto fotografie dělí čtyři roky. Na dvacet tisíc řeckých vojáků, kteří se pod patronací Britů vylodili v květnu 1919 ve Smyrně, slavnostně pochoduje po nábřeží, plném přihlížejí­cích obyvatel města. Sen o velkém Řecku se přiblížil na dosah ruky. Uplynuly více než tři roky vyplněné boji s Turky. V září 1922 zoufalí obyvatelé na tomtéž nábřeží tiše čekají ve světle požárů na své místo v plavidlech všeho druhu, která je mají odvézt do bezpečí spojenecký­ch lodí kotvících v zálivu. Z hořící řecké a arménské části města uprchlo na 150 000 lidí. mezinárodn­í zóna Černé moře území odstoupené sovětským Ruskem (1921)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.