Déja` vu na pražské Hanspaulce
Vedoucí redaktorka kulturní rubriky LN Jana Machalická si minulou sobotu právě na stránkách těchto novin povzdechla nad arogancí současných zbohatlíků, kteří „zvysoka kašlou na názory odborníků a stanoviska
památkářů a své si prosadí“. Jako příklad uvedla demolici někdejšího stranického Hotelu Praha, který několik dekád dominoval pražské Hanspaulce, než před pěti roky na přání nového majitele zmizel z panoramatu hlavního města.
Autor těchto řádek si ale není jist, že situace byla v tomto konkrétním případě tak černobílá, jak ji paní redaktorka vylíčila. Bezesporu se jednalo o nepřehlédnutelnou stavbu, která sama o sobě měla jisté kvality. Architekturu je však vždy třeba posuzovat také v jejím kontextu. Zejména pak ve městě, jakým je Praha. A právě kontext představoval v případě zmiňovaného megalomanského ubytovacího zařízení značný problém.
A bumašku máš, soudruhu?
Obří budova, které by to bezesporu slušelo někde na černomořském pobřeží, doslova zalehla jižní stráň dejvického kopce Hanspaulka, jenž byl už od dvacátých let promyšleně zastavován jako rezidenční vilová čtvrť, doplněná o řadové domky a služby. Mezi rodinnými domy se zahradami se rozlehlý objekt vyjímal asi jako Titanic mezi bárkami.
Hotel – ve skutečnosti spíše luxusní ubytovna pro komunistické papaláše – byl navíc vybudován ve veřejném městském parku, v místě někdejší Petschkovy zahrady. Pozemek byl obklopen vysokou zdí a vjezd byl povolen jen na speciální „bumašku“. Běžným smrtelníkům byl zapovězen až do sametové revoluce.
Projekt budovy vznikl na základě soutěže v průběhu sedmdesátých let na Fakultě architektury ČVUT. Vedoucím týmu byl neblaze proslulý normalizační děkan Jan Sedláček (dnes někdy nebývá uváděn, ale ač byl jeho podíl na projektu asi menší, než jak byl kdysi prezentován, nelze jej pominout). K jeho spolupracovníkům ovšem patřili renomovaní pedagogové školy, jako byl Jaroslav Paroubek, Luděk Todl, Arnošt Navrátil nebo Jiří Turek.
Stavba, dokončená v roce 1981, sledovala vrstevnice a vlnila se tak na svahu. Byla řešena jako kaskáda jednotlivých pater s terasami s výhledem na panoráma Pražského hradu. Konstrukčně se jednalo o ocelový skelet s betonovým a keramickým pláštěm. Na výzdobě se podílela řada výtvarníků, většina z nich vzhledem k určení objektu patřila mezi prominenty bývalého režimu. Ač převažovaly rutinní a průměrné práce, našlo by se i pár kvalitních prvků, například lampy Stanislava Libenského (část zařízení je dnes v různých uměleckých sbírkách).
Po roce 1989 Hotel Praha dál sloužil svému účelu jako pětihvězdičkové zařízení. O stavbu projevily ihned zájem renomované mezinárodní řetězce (například Hyatt), neboť měla skvělou polohu nedaleko centra a nacházela se v klidné lokalitě. Všichni si tehdy přáli, aby se hotelu ujali silní vlastníci a našli pro něj rozumné využití.
Zájemci o koupi si tehdy nechali vypracovat takzvanou feasibility study, jak je v oboru běžné. Stávající struktura hotelu totiž byla ekonomicky krajně nevýhodná. Pokojů bylo málo a byly předimenzované, naopak různých hal, promenoárů a dalších společenských prostor bylo neúnosně mnoho. Vzhledem ke zvolené konstrukci by však byla přestavba příliš nákladná a nevyplatila by se. Aby byl provoz rentabilní, bylo by nutno přistavět další budovy, a to celkem logicky zamítli jak urbanisté, tak památkáři.
Osiřel a zmizel
Když plány na prodej ztroskotaly, provozovala hotel nejprve městská část Praha 6, nakonec jej ale přece jen zakoupila směs pochybných investorů z východní Evropy. Ani jim se samozřejmě jeho provoz nevyplácel, takže jej následně různě přeprodávali. Stavba i přilehlá zahrada chátraly, cennější vnitřní zařízení postupně mizelo, až hotel nakonec zcela osiřel.
Teprve pak jej koupila jedna z firem vlastněných nejbohatším Čechem Petrem Kellnerem se záměrem budovu zbourat (včetně velkého subtropického skleníku v dolní části svažitého pozemku) a v areálu vybudovat elitní soukromou pavilonovou školu. Za tím účelem vypsal nový majitel architektonickou soutěž, kterou vyhrálo renomované studio DaM.
Ke stavbě, jež se měla nacházet v dolní části areálu, však nedošlo, protože se nepodařilo získat potřebná povolení. Hotel však byl mezitím zbourán (lépe řečeno postupně rozebrán), když se proti tomuto záměru ve stanovené lhůtě nikdo neodvolal. Valná většina obyvatel Hanspaulky tento vývoj naopak s potěšením přijala, zvláště když získané místo bylo upraveno na park. Investor nyní údajně připravuje v jeho jižní partii stavbu pavilonu, v němž mají být exponovány plastiky světoznámého britského výtvarníka sira Anthonyho Cragga ze sbírky nadace manželů Kellnerových.
Autor těchto řádek se nemůže zbavit pocitu, jako by sledoval cosi na způsob déja` vu. Na začátku i na konci celé historie byl park. Mezitím tam vzniklo cosi, co tam nepatřilo, a tak se věci osudově vrátily zase na začátek…
Jana Nerudu na sklonku předminulého století naléhavě trápil osud vysloužilého slamníku. Nevěděl, kam s ním. Starosti, které projevuje řada expertů i laiků dnes, mají podstatně rozměrnější příčinu – nevědí, co si počít s řadou výrazných normalizačních staveb. Zaslouží si ochranu? A pokud ano, které a proč? A které naopak vzdor vší výjimečnosti nikoli?