Tak pravil Alí z Teplic
Sociologická sonda do života zdejší islámské komunity naznačuje, že si zaděláváme na vážné problémy
Ještě nedávno skoro nikoho nezajímali. Dnes je z nich prvořadý veřejný nepřítel. A v nemilost upadli i ti, kdo se jich zastávají. Vlastně to ani dělat nemusejí, stačí, když jsou z toho „podezřelí“. Čeští muslimové začínají být vystaveni nenávisti srovnatelné s tou, jíž zde dlouhodobě čelí Romové. Podle posledního průzkumu se u nás s vážnějším fyzickým napadením setkal už každý pátý vyznavač islámu.
Spořádané nájemní domy v klidných čtvrtích českých měst zpravidla vyhlížejí idylicky. O rozruch se v nich povětšinou starají nanejvýš plačící kojenci nebo štěkající pes. Přesto právě v jednom takovém před nedávnem zasahovala policie. To když dveře jednoho z tamních bytů kdosi pomazal čerstvými exkrementy a vyšperkoval nápisem „Táhněte!“Nežili za nimi nerudní nájemníci, kteří ostatním dlouhodobě ztrpčují život. Ani člověk podezřelý ze zločinu. Jen se tam čerstvě nastěhovala rodina válečných uprchlíků, kterým opatrné české úřady po dlouhém prověřování přiznaly právo na azyl.
Postižená rodina sice přístup policie chválila, pachatele se ale vypátrat nepodařilo. Není tak divu, že se v hlavách příchozích usadily obavy. Tím spíš, když je průběžně posilují další drobné incidenty. Jednou jsou to narážky na šátek, jindy běžné dětské spory nejmladšího syna ve školce. Matka se teď z bytu snaží raději nevycházet a starší dcera prosí rodiče, aby se vrátili do občanskou válkou sužovaného domova, protože chce „raději zemřít jako člověk, než zažívat neustálé ponižování.“
Případ popsala právnička Klára Kalibová spolu s Václavem Walachem a Benjaminem Petruželkou v Islamofobii po česku (Vyšehrad 2018). Kniha shrnuje incidenty, jejichž společným jmenovatelem je „preventivní“nenávist ke každému, kdo má něco společného s islámem. Zmiňuje kupříkladu i příběh dvou rusky hovořících mužů z bývalého Sovětského svazu. Třebaže jsou oba v Česku legálně usazeni už delší čas, napadli je před časem během procházky parkem dva Češi se slovy: „Tak už je tady máme, Islámský stát!“Následoval útok nožem, který jednomu z postižených poškodil orgány natolik, že jej ani deset operací neuchránilo od trvalých následků, které mu znemožňují živit rodinu s malým dítětem. Útočník si přitom odnesl od soudu jen podmíněný trest.
Dej si pozor, komu pomáháš! Ministerstvo vnitra fenomén zločinů namířených proti muslimům v každoročních zprávách o extremismu mapuje od roku 2014. Z jeho statistik vyplývá, že jde maximálně o jednotky případů ročně. Výzkum realizovaný v roce 2015 týmem sociologa Daniela Topinky přímo mezi českými muslimy ale ukazuje něco jiného. Podle jeho výsledků, publikovaných v knize Muslimové v Česku (Barrister & Principal 2016), se s nenávistí setkala už většina tuzemských vyznavačů islámu. Převažuje sice neverbální agrese, jako jsou posuňky, následuje ji ale sprosté nadávání nebo „oblíbené“strhávání šátků zahaleným ženám. S vážnějším fyzickým napadením se pak podle Topinkových údajů setkal už každý pátý muslim.
Nevládní organizace In Iustitia nepoměr mezi údaji vnitra a sociologickými šetřeními vysvětluje tím, že policejní statistiky podchytí pouze pověstnou špičku ledovce: odrážejí spíše aktivitu a momentální priority policie než skutečný rozsah daného typu kriminality. Většinu činů totiž jejich oběti policii vůbec nehlásí a navíc i ty nahlášené policie může chybně kvalifikovat. Organizace In Iustitia proto nabízí vlastní data. Během roku 2014 zaznamenala a podrobně zdokumentovala deset islamofobních útoků. Vlivem eskalace uprchlické krize a vyhrocení společenské „debaty“o islámu se nicméně tento počet během roku 2015 ztrojnásobil. Překonal tak antisemitsky motivované útoky a téměř dosáhl úrovně srovnatelné s útoky protiromskými, jež zločinům z nenávisti dlouhodobě dominují.
Na podobné úrovni se drží islamofobní ataky dodnes. Roku 2016 bylo podle nejnovějších dat zaznamenáno dvacet osm útoků, roku 2017 dvacet jedna. Protimuslimské násilí nenávisti tak u nás sice neroste, ale ani nepokleslo na úroveň z doby před uprchlickou krizí. A někdy se může obrátit i proti těm, kdo s islámem nemají společného zhola nic. Jako se to stalo v případě nepravomocně odsouzeného českého teroristy Jaromíra Baldy, který způsobil havárii dvou vlaků, přičemž v kolejišti nechal fingované letáky, jež měly „dokazovat“, že útok spáchali muslimové, na které doufal nasměrovat hněv veřejnosti.
Navíc přibylo i útoků na dobrovolníky, kteří uprchlíkům z převážně muslimských zemí pomáhají. Již zmiňovaná organizace In Iustitia zdokumentovala roku 2014 jen jeden. O rok později už jich ale bylo osmnáct a před dvěma roky pětadvacet. Rok od roku zde tak prokazatelně i v důsledku islamofobie hrubne politická kultura, rozděluje a radikalizuje se společnost a racionální veřejná debata o islámu, migraci či čemkoliv dalším se stává stále nemožnější.
Za poničenými dveřmi nežili nerudní nájemníci, kteří ostatním ztrpčují život. Ani člověk podezřelý ze zločinu. Nastěhovala se tam rodina válečných uprchlíků.
Vítejte na naší lodi
Nenávist k muslimům samozřejmě není českým unikátem. Islamofobní postoje jsou různou měrou zastoupeny ve všech evropských zemích, jakkoliv některá data naznačují, že právě u nás dosahují nejvyšších hodnot. Podle arabisty Bronislava Ostřanského, který se fenoménem islamofobie dlouhodobě zabývá a na toto téma vydal spolu s Ondřejem Beránkem knihu Stíny minaretů (Academia 2016), je ale největším českým problémem fakt, že se zde přelévá ze soukromé sféry do sféry veřejné, respektive obě sféry prorůstají.
Lidé se za xenofobní názory již nestydí a nesdílejí je jen v okruhu svých známých. Dávají je veřejně na odiv, ba se vzájemně předhánějí v radikalitě. Výsledkem je nevypsaná veřejná soutěž o to, kdo muslimy ve veřejném prostoru více očerní. Laťka společensky přípustného stále klesá. Příkladem budiž výrok zpěváka Aleše Brichty pronesený pro dezinformační Svobodné rádio v roce 2016. „V životě neviděli šroubovák, řidičák mají akorát na velblouda, umí ho akorát uvázat někde u palmy, to je veškerá jejich znalost,“nechal se slyšet na adresu válečných uprchlíků ze Sýrie a Iráku.