Celý svět je jenom Hitlerův pšouk
Když se mluví o Terstu a o literatuře, musí se pochopitelně začít u Itala Sveva (1861–1928), ostatně zmiňuje ho i Claudio Magris v autorské poznámce k románu Pro nedostatek důkazů. Italo Svevo nejvíce proslul románem Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923), jemuž se dostalo podpory od spisovatelova učitele angličtiny, kterým nebyl nikdo jiný než James Joyce, irský utečenec a věhlasný literát pobývající s rodinou v Terstu či v Pule.
Italo Svevo je ve svém vrcholném románu nedostižný v tom, jak si umí hlavního hrdinu dobírat – celou zpověď pacienta uveřejňuje jeho rozhořčený psychoanalytik ze msty – a jak si skrze něj umí dobírat sebe. To ale ještě neznamená, že by v tomto díle nebylo nic jasnozřivého či prorockého: Dnešní život je zamořen až k samým kořenům. Člověk zabral místo stromům a zvířatům, zamořil vzduch a zaplnil volný prostor. A může dojít ještě k horšímu. Ten smutný a činorodý tvor by mohl objevit a podrobit si ještě další síly. Hrozba něčeho takového je ve vzduchu. Důsledkem bude velký rozmach… co do počtu lidí. Na každém čtverečním kilometru bude člověk. Kdo nás vyléčí z nedostatku vzduchu a prostoru? Dusím se, jen na to pomyslím!
Svět jako tabulka čokolády
Tady můžeme zaznamenat to, co nazírají velké romány doby, kdy vyšel na scénu i Zeno Cosini – totiž jasné tušení toho, že svět se přelomil jako tabulka čokolády a všechno se najednou změnilo, především v důsledku první světové války. Ta znamenala konec Rakouska-Uherska, monarchie, která jako by byla velkovýrobcem bezčasí – stačí připomenout, jak dlouho vládl František Josef I. Přitom Terst, v němž se mísila řada vlivů, býval rovněž součástí této říše. O pestrém mixu vypovídá i pseudonym Arona Ettoreho Schmitze, majícího židovské kořeny – Italo Svevo, v tom slyšíme: Itálie i Švábsko. Přičemž odborníci připomínají, že jeho italština nebyla nijak perfektní, o to svéráznější ale byl jeho rukopis.
Italo Svevo se chystal po úspěchu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho psát další román, ovšem zůstalo jenom u přípravných textů, neboť prozaik bohužel podlehl následkům autonehody. Pětice úlomků vyšla v knize Krátká sentimentální cesta a jiné povídky (2012) a je evidentní, že jejich tón je velmi cosiniovský. Hlavní hrdina je opět tím zábavnější, čím větší je smolař: Jsem muž, který se narodil skutečně v nepříhodnou chvíli. V době mého mládí se uctívali pouze starci a můžu říct, že starci tehdy nepřipouštěli, ani aby mladí hovořili sami o sobě… Teď, když jsem starý, jsou ctěni jen mladí, takže jsem prošel životem, aniž se mi úcty někdy dostalo. Z toho se ve mně zrodila jistá antipatie vůči mladým, kteří jsou ctěni teď, a vůči starcům, jimž se úcta prokazovala tehdy.
Asi nenajdeme příliš lepších charakteristik náhlého odchodu tradičního světa a nástupu světa moderního.
Mrtvoly do díry v ledu
Největším pokračovatelem Itala Sveva je Claudio Magris (* 1939), jenž pořád vnímá Terst jako mnohonárodnostní město, které bývalo součástí Rakouska-Uherska, často se vrací do tohoto období a především k tomu, co je celé střední Evropě příbuzné. Vydal odborné knihy Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (1963) či Daleko odkud – Joseph Roth a východožidovská tradice (1971), nejslavnější je ale Dunaj (1986), literární cestopis po březích této řeky.
V Dunaji se píše i o dalším velkém Claudio Magris středoevropském autorovi, Danilu Kišovi (1935–1989): Zdá se, že faleš je poezií Subotice; v představách zdejšího vynikajícího prozaika Danila Kiše je faleš jednak nehorázné falšování života řízeného stalinismem, jednak skrývaná dvojakost revolucionářů, kteří aby unikli moci, mění svou identitu, znásobují ji, zastírají a ztrácejí. Hrdinové Hrobky pro Borise Davidoviče, jednoho z nejvýznačnějších děl současné srbské literatury, jsou postavy světových dějin, viděné jako jedna velká galerie falzifikátorů, obětí a katů.
Danilo Kiš měl už vzhledem k datu narození zcela jiné problémy a též témata než Italo Svevo. Nebo se to dá říct taky obráceně: čemu Italo Svevo díky datu narození a předčasné smrti ušel, to se na Danila Kiše přímo sesypalo. Protože řada jeho příbuzných byla zavražděna během druhé světové války: Můj uvědomělý život začíná zhruba v lednu 1942, za takzvaných studených dnů, kdy v Novém Sadě a v celé Vojvodině došlo k známému vraždění Židů a Srbů. Valnou část jich pobili u Dunaje. Mrtvoly strkali holemi do díry, kterou vysekali v ledu na řece. Na zastřelení stály fronty. V jedné z nich byl i můj otec.
Není divu, že Danilo Kiš analyzoval faleš revolucionářů 20. století. A není ani divu, že snad kvůli krvavým utopiím měl nedůvěru k fabulaci, protože to, co se kolem něj dělo, bylo často jako ze šestákového románu: Maminka četla do dvaceti let romány, pak se zármutkem v duši zjistila, že je to všechno podvod, a jednou provždy na ně zanevřela. Také já chovám odpor k „čisté fikci“. Navíc lze v díle Danila Kiše zahlédnout sklon ke „shromažďování důkazů“– Hrobka pro Borise Davidoviče (1976) byla označena jako „galerie“a ne náhodou se jeho další slavná kniha jmenuje Encyklopedie mrtvých (1983).
V muzeu válečných zbraní
Dalo by se říci, že na Kišovu Hrobku pro Borise Davidoviče navázal Claudio Magris románem Poslepu (2005), kde je ústřední postavou též revolucionář, komunista, jenž je kvůli svému přesvědčení nejprve uvězněn v koncentračním táboře a později je do žaláře vržen vlastními soudruhy – jak to tak často bývalo. Zkrátka jeden z nezdolných služebníků dějinného pokroku.
Poslepu česky vyšlo v roce 2011, nyní se po osmi letech Claudio Magris vrací do českého prostoru románem Pro nedostatek důkazů (2015), když mezitím, v roce 2016, obdržel pražskou Cenu Franze Kafky. Možná i proto, že Pro nedostatek důkazů, vydaný Mladou frontou v překladu Kateřiny Vinšové, často odkazuje k událostem z českého prostředí.
Claudio Magris navazuje na dílo Itala Sveva i Danila Kiše, na své předcházející texty a především na středoevropský odkaz, jejž neustále dýchá společně s terstským vzduchem. Hlavní postavou románu Pro nedostatek důkazů je muž, který sbírá zbraně pro zamýšlené muzeum. V autorské poznámce pak italský prozaik podotýká, že tato postava byla inspirována skutečným člověkem, jenž nakonec zemřel při požáru muzejního hangáru.
Hlavní roli však v novém románu, stejně jako v Poslepu, hraje Magrisova vzdělanost, která se rozpíná do historické hloubky i zeměpisné šíře. Přičemž opravdu nápadně často jsou zmiňovány Čechy a především Praha. Je tu Alberto Vojtěch Frič a do Prahy dovezený divoch Čerwuiš i Franz Kafka, mluví se o Čurdově zradě spolubojovníků, o Třech králích, o Lidicích… Tón tak neudává romanopiscova biografie, vlastní zážitky, nýbrž právě encyklopedie, Magrisova erudice.
Nestřílíš, budeš zastřelen
Ústřední postava románu Pro nedostatek důkazů je tedy stejně jako hlavní hrdina Poslepu především autorskou projekcí, jakousi historickou jehlicí, na niž jsou nasouvány všechny výmluvné či atraktivní střípky a příběhy – nejen – ze středoevropské pokladnice. Přičemž Claudio Magris musí čelit stejnému problému jako Danilo Kiš – nemůže totiž již ukazovat střední Evropu jako ten klidný kout, v němž se lenivě mísí kultury a jazyky.
Bezčasí dávno skončilo. Přišly války, holokaust a ty děsivé -ismy. Navíc všechny činy jako by ztratily jednoznačnost – to je ona skrývaná dvojakost a faleš, o níž byla řeč už v souvislosti s Danilem Kišem. V Pro nedostatek důkazů čteme:
Ona si jen uplivla, když se dozvěděla, že jistý tupý sadistický surovec, pitomý byrokrat vraždění, je úctyhodný člověk, vítaný u slušných lidí, kteří by mouše neublížili – z opatrnosti raději řekněme, kteří jakživo mouše neublížili, protože jeden neví, co by udělali v situaci, kdy je normální stříkat insekticidy, a nejenom na mouchy.
Zde je už řeč o době krátce po druhé světové válce a jde o druhou nohavici románového příběhu, o příběh rodiny Luisy Brooksové, jež se později snaží naplnit vidinu onoho „muzea míru“. Během osvobozování Terst taky asi naposledy dal na odiv svou přirozenou mezinárodnost: Hafenkommandant Riegele ruší kapitulaci vyjednanou s Jugoslávci a vzdává se Novozélanďanům, Jugoslávci vzteky bez sebe chtějí zaútočit na hrad, Trst je naš, jebem ti mater, a Němci jako zajatci Novozélanďanů se nabídnou, že ho budou bránit spolu s nimi, Marsch in den Arsch. Pak to Jugoslávci nechají plavat, jebi ga.
Pro úplnost připomeňme, že o dost odlišný způsob návratu do starého Terstu se pokusil i jiný italský prozaik Daniele Del Giudice (1949), jenž v prvotině Wimbledonský stadión (1983) pátrá po tajemné existenci terstského rodáka Bobiho Bazlena (1902–1965), jenž se celý život zaobíral literaturou, aniž vydal jedinou knihu.
O co Magrisovu shromažďovateli zbraní vlastně jde? Jsem klidný, mise je téměř splněná. Šedesát osm stran se jmény, příjmeními a daty. Špiclové, udavači – vlastně jich ani není moc, spíš málo. Ale i tak… Krátké zdvořilostní návštěvy, skoro jako u rodinných přátel. Všechno je zapsané, okopírované, nahrané. Zmiňována jsou i neblaze proslulá jména jako Odilo Globočnik a samozřejmě Risiera, koncentrační tábor nedaleko Terstu. Důkazů o válečných zločinech je sice na první pohled dost, avšak u soudu následně často nedostačují či nic neznamenají… Ne náhodou je zmíněn i Ivan Demjanjuk, jehož procesu se věnoval Philip Roth v románu
Operace Shylock.
To Luisa Brooksová je z odstupu daleko více realistická a též skeptická: „Samozřejmě je nespravedlivé, že z obětí, popravčích a slušných lidí na půl cesty mezi nimi bude nakonec stejné hnojivo, že se za krátký čas slijí v jedno a nebude možné je rozlišit.“Pokud nám 20. století dalo nějakou lekci, pak tu, že lidé, kteří se chtějí mít dobře, se tak budou mít za každého režimu a přimknou se k jakékoliv ideologii, pokud to pro ně bude zrovna výhodné.
Víme, že sbírání, kompletování čehokoliv je především procesem umrtvování. A snad i o to se snaží hlavní postava Pro nedostatek důkazů. Jenže snaha o zúčtování je jeden velký paradox, a tedy marná snaha: Celý svět je jenom puch, Hitlerův pšouk. Do vzduchu vyletí i krematorium, oheň ničí oheň, ničení, které ničí stopy po ničení a ničitelích.
Obdobné vyznění má i příběh o Ottovi Schimekovi, jenž během druhé světové války odmítl střílet na civilní polské obyvatelstvo: Hrdina, že utekl, protože nechtěl střílet ani být zastřelen, i když ho zastřelili právě proto, že nechtěl střílet.
Italský prozaik Claudio Magris nám i ve svém novém románu Pro nedostatek důkazů připomíná, co byl středoevropský duch a kdo všechno může za to, že se toto idylické bezčasí během 20. století stalo nevratnou historií. Hlavní roli v novém románu hraje Magrisova vzdělanost, která se rozpíná do historické hloubky i zeměpisné šíře. Přičemž opravdu nápadně často je zmiňována Praha.
Analytik vypravuje
Samozřejmě romány Claudia Magrise mohou působit jako snaha navléct na ony postavy-jehlice všechno, co se ví a co se chce říct, což je zrovna nečiní nejživotnějšími – jsou jen nedůsledným románovým pojidlem. A stejně jako se hlavní hrdina Pro nedostatek důkazů přehrabuje v historii a zbraních, může sám terstský literát působit jako ten, kdo u stolu v prostorné pracovně vymydlenýma ručkama prosévá minulost.
Tento aspekt vynikne, pokud si vedle Magrisových románů položíme kupříkladu válečná svědectví Curzia Malaparteho v knihách Kaput (1944) a Kůže (1949). Zatímco životy a dílo jeho literárních předchůdců ovlivňovaly velké dějiny, sám autor knihy Pro nedostatek důkazů jako by byl jejich obětí druhotnou – stal se zajatcem historických materiálů. Pokud tedy v Terstu vrazíte do muže, jenž chodí pozadu, neboť neustále hledí za sebe, do minulosti, bude to dozajista Claudio Magris.