Čekat na zázrak, nebo regulovat

Druhá největší německá banka, Commerzbank, nedávno zveřejnila výsledky hospodaření za první kvartál letošního roku. Zisk ve výši 120 milionů eur není žádná sláva. Svoje výsledky ukázaly i velké české banky. Největší z nich, Česká spořitelna, kterou vlastní rakouská Erste Group, za stejné období vydělala pro akcionáře v přepočtu zhruba 160 milionů eur, ČSOB, jež je v rukou belgické finanční skupiny KBC, dokonce 190 milionů eur a třetí v řadě, počítáme-li bilanční sumu, Komerční banka, česká dcera francouzské Société Générale, 124 milionů eur, což zhruba odpovídá profitu Commerzbank za stejné období. Srovnáme-li však bilanční sumy tří největších českých bank a německé dvojky, vychází nám, že Commerzbank v tomto směru vykazuje přibližně desetkrát větší číslo, 460 miliard eur, což je dvakrát více než celoroční HDP České republiky.

Můžeme tedy tvrdit, že ziskovost českých bank je vysloveně fantastická. Nezbývá než pogratulovat rakouským, belgickým a francouzským bankéřům, kteří kolem roku 2000 tak dobře nakoupili v České republice. Tyto západní banky v době opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD získaly tři největší české finanční domy od vlády Miloše Zemana prakticky zadarmo. Českou spořitelnu za 19 miliard korun, ČSOB

za 40 miliard a Komerční banku také za 40 miliard. Vložené investice do českých akvizic se mateřským bankám ze Západu vrátily maximálně za dva až tři roky, což je úžasný výsledek. Co si pak západní bankéři mysleli o strategických schopnostech českých politiků opoziční smlouvy, už raději nerozebírejme. Jeden z tehdejších gigantů ODS dokonce pracoval pro zahraniční zájemce, aby mohl koupit českou banku ještě levněji. A nakonec další paradox: kdyby nějakou ze tří velkých českých bank před dvaceti lety bývala koupila německá Commerzbank, mohla vzniknout paradoxní situace, kdy dcera vydělává víc než matka…

Uplynulo téměř dvacet let a stejná strana, která prodala největší české banky, tedy prakticky celý domácí bankovní sektor, do zahraničí za babku, nyní vymýšlí, jak tyto finanční domy podojit. Nápad zavést sektorovou daň na banky nejspíše získá přízeň voličů, ale celkem uráží Českou republiku, protože ji nepřímo označuje za ekonomiku před krachem. Bankovní daň totiž vlády většinou zavádějí v situaci, kdy ekonomika země a státní rozpočet jsou v žalostném stavu. Stačí připomenout Řecko či Maďarsko v době, kdy tamní socialisté po osmi letech vládnutí dovedli zemi téměř k bankrotu.

Současná vláda je v otázce bankovní daně rozpolcená. ČSSD by ji zavedla, hnutí ANO ne a jako variantu vymýšlí jakýsi Národní rozvojový fond, do kterého by banky vložily – nenávratně – jako základní kapitál přibližně šest miliard korun. Zní to sice hezky, ale pokud jsem správně pochopil první reakce bankéřů na tento nápad, spíše než charitu v něm vidí další skvělou investiční příležitost se solidní návratností kapitálu, a dokonce bez rizika, protože tato instituce nejspíš bude mít za sebou státní garance. Spoléhat na to, že ředitel české dcery zahraniční matky pošle do rozvojového fondu miliardu korun, aniž by měl záruku, že z této částky dostane zpět miliardu plus úroky, se dnes jeví jako utopie. I když zázraky se dějí…

V situaci, kdy celý český bankovní sektor je v rukou zahraničních finančních skupin, bude každá vláda při jednáních s nimi tahat za kratší konec. Místo různých nápadů, ať jde o bankovní daň, či Národní rozvojový fond, by možná nebylo od věci podívat se nejdříve a velmi důkladně na to, jak přísně a důsledně je finanční sektor v Česku regulován. A až potom pozvat bankéře ke kulatému stolu a probírat s nimi financování Národního rozvojového fondu.

Strana, která kdysi prodala největší české banky do zahraničí za babku, nyní vymýšlí, jak tyto finanční domy podojit