Nebezpečnější než Marx

Zrušíme podle plánů vlivných amerických politiků centrální banky? Zmizí navždy problémy se státními rozpočty?

Proč se jí věnovat? Copak, podobných okrajových teorií neexistuje v ekonomii nadbytek? Jenže současní akademičtí ekonomové dokázali o smysluplnosti svých myšlenek přesvědčit některé významné politiky. Například kandidáta na prezidenta Bernieho Sanderse. A lákavá teorie si razí cestu i do Evropy – sympatizují s ní například členové současné populistické italské vlády nebo Jeremy Corbyn ve Velké Británii. Je jen otázkou času, než dorazí jako téma i do české politiky.

Takže začněme s výkladem. MMT (modern monetary theory) je nový a stále populárnější neortodoxní názorový proud, volající po razantní změně systému fiskální a měnové politiky. Vlády by se podle jeho zastánců měly zbavit nezávislých centrálních bank a požadované

výdaje hradit tištěním nových peněz. Něco takového si údajně mohou dovolit, protože díky monopolu na tištění peněz nemají žádné rozpočtové omezení. Dokážou tak vyřešit problémy například s podfinancovaným školstvím nebo sociálním systémem, aniž by zvyšovaly daně.

Dost peněz pro špitály

Úvahy o radikální změně zacházení s měnou nejsou nové. Už od vzniku státního monopolu na emisi peněz nedokázali vládci a vlády odolávat nutkání používat výnos z nově emitovaných peněz, takzvané ražebné, ke krytí vládních výdajů. V moderní době se tyto myšlenky objevily ve 40. letech 20. století v práci významného rusko-britského ekonoma Abby Lernera, nadále však zůstávaly jako esoterické úvahy zcela mimo hlavní proud ekonomie. Teprve nedávno získaly novou pozornost, když z nich ekonomové Bill Mitchell, Randall Wray nebo Stephanie Keltonová začali vytvářet ekonomickou teorii, kterou nazvali právě Moderní měnová teorie.

Teorie se chytli američtí liberální politici, zejména výše zmíněný Bernie Sanders (jemuž Keltonová dělala poradkyni), nebo vycházející hvězda Demokratické strany Alexandria Ocasio-Cortezová. Z akademické disputace se stává politické téma – a politický zápas.

Tito politici vesměs mají smělé vize o velkolepých vládních programech financujících bezplatné zdravotnictví a vyšší školství, nákladný přechod na bezemisní ekonomiku nebo garantované zaměstnání. Takové programy by se však neobešly bez nepopulárního zvyšování daní pro střední třídu, a tak je myšlenka jejich financování skrze zdánlivě pohodlnou emisi nových peněz velmi lákavá. Obzvláště když zastánci MMT argumentují, že podle jejich teorie je takové financování nejen možné, ale i správné.

MMT je totiž „měnovou“teorií jen zčásti. Její nedílnou součástí je i zdůvodnění, proč vláda nejen může, ale dokonce má vytvářet systematické rozpočtové schodky. Tvrdí, že soukromá poptávka nedokáže naplno využít produkční kapacitu ekonomiky, a tuto mezeru tak musí zaplnit právě vládní výdaje. A místo krytí vládních výdajů daněmi, které zbytečně snižují kupní sílu obyvatelstva, vláda schodky zaplatí novými penězi.

Spojením těchto myšlenek tak vzniká teorie, která plně ospravedlňuje rozsáhlé, dluhem financované a vzápětí monetizované vládní výdaje i další zásadní zásahy vlády do chodu ekonomiky. Cestou již stačí vyřešit jen „drobné“problémy, spojené například s tím, že vysoké míry emise nových peněz historicky vedly k destruktivním hyperinflacím.

Ačkoliv jsou některé základní prvky měnové a fiskální politiky v pojetí MMT shodné se standardní ekonomickou teorií, dochází MMT k dramaticky odlišným závěrům. Obsahuje tedy MMT nějaké převratné myšlenky, které dávají naději na novou a efektivnější hospodářskou politiku? Dává jako celek vůbec smysl? Odpovědi je dobré začít hledat v hospodářské politice poslední dekády.

Po katastrofě

Finanční krize z let 2007–2009 podstatným způsobem změnila jak finanční systém, tak i hospodářskou politiku vlád a centrálních bank po celém světě. Hluboký ekonomický útlum vedl k razantní měnové expanzi. Ve snaze stimulovat ekonomiku snížily centrální banky v USA a Evropě nominální úrokové sazby na nulu, a když ani to nestačilo, spustily rozsáhlý měnový experiment, pro který se zažil pojem kvantitativní uvolňování. Současně řada zemí uvolnila i rozpočtovou politiku, což vedlo k rychlému růstu veřejného dluhu.

Stimulativní hospodářská politika byla namístě. Její netradiční formy ale zároveň vedly ke stírání rozdílů mezi měnovou a fiskální politikou. V posledních desetiletích jsme si zvykli na to, že tyto dvě součásti jsou striktně oddělené. Nezávislá centrální banka se stará o měnovou politiku, udržuje nízkou míru inflace a v rámci možností pomáhá stabilizovat hospodářský cyklus. Vláda se potom stará o rozpočet a rozdíl mezi vládními výdaji a vládní příjmy financuje pomocí vládních dluhopisů. Důvěra v nezávislou centrální banku stabilizuje inflační očekávání domácností a firem.

Toto uspořádání se vyvinulo po dlouhodobě špatných zkušenostech se systémem, ve kterém má vláda nad měnovou politikou přímou kontrolu. Příliš mnoho zemí trpělo i v nedávné historii vysokou a nestabilní inflací nebo přímo prošlo hyperinflačními epizodami, a všechny tyto případy byly spojené s vysokým růstem peněžní zásoby používané k financování vládních výdajů. Z dlouhodobého hlediska platí empiricky velmi pevně, že míra inflace odpovídá míře růstu peněžní zásoby po odečtení míry růstu HDP, tedy teoretický vztah známý jako Kvantitativní teorie peněžní zásoby.

Je ale dobré mít na paměti, že takové rozdělení pravomocí není nezměnitelné. Centrální banka zůstává nezávislá jen do té míry, do jaké jsou vláda a parlament ochotny respektovat příslušné zákony, které tuto nezávislost ukotvují, a do vedení centrální banky jmenovat lidi, kteří se budou nezávisle chovat. Příkladem k zamyšlení může být právě kvantitativní uvolňování, provozované centrálními bankami v posledním desetiletí.

Máme zafixováno, že Spojené státy americké jsou zemí svobody, individualismu, minimálních státních výdajů a na socialistické experimenty v nich není místo. Časy se však mění a z akademických kruhů se šíří do politiky vysoce infekční nákaza jménem MMT – moderní měnová teorie. Seznamte se. Dnes centrální banka nastavuje úroky a vláda se přizpůsobuje. MMT doporučuje opak – vláda by měla utrácet, kolik potřebuje, a donutit centrální banku vytisknout peníze.