Nebezpečnější než Marx
Podstatnou součástí této politiky byly masivní nákupy vládních dluhopisů s cílem zvýšit jejich ceny (a tedy snížit dlouhodobé úrokové sazby) a přimět nakupovat jejich původní držitele jiná, rizikovější aktiva jako akcie. Tím ale centrální banky zároveň značně zjednodušily přístup vládám příslušných zemí ke zdrojům levného financování.
Takovou situaci ostatně známe i z Česka, kdy kurzové intervence ČNB z let 2013–2017 vedly k citelnému snížení úrokových sazeb, za které byla česká vláda schopná vydávat nové dluhopisy.
Jedná se ale stále jen o měnovou politiku? Nebo už centrální banka zasahuje i do politiky fiskální, když ovlivňuje úrokové sazby, za které může vláda financovat své výdaje, a dokonce skupuje takto emitované dluhopisy?
Černý obelisk
Z ekonomického hlediska je důležité, jak vnímá tuto politiku soukromý sektor. Měnová politika ze své podstaty bude vždy ovlivňovat úrokové míry, a tedy náklady financování vládního dluhu. Centrální banky navíc v řadě případů obchodují vládní dluhopisy, a tím pádem ovlivňují poptávku po nich, v rámci svých operací na volném trhu. Pro centrální banku je však důležité, aby jí soukromý sektor důvěřoval, že tyto operace slouží právě ke kontrole inflace a ne k cílené emisi peněz určené k financování vlády.
To se v případě kvantitativního uvolňování zřejmě podařilo. Centrální banky nakoupily velké množství vládních a firemních dluhopisů, hypotečních instrumentů, akcií či cizích měn a zaplatily za ně nově vytvořenými penězi. Zároveň však deklarují, že celá tato operace je reverzibilní, tedy že pokud by byla inflace příliš vysoká, dokážou tyto nově vytvořené peníze stáhnout opětovným prodejem nakoupených aktiv. Pokud tomu soukromý sektor porozumí, k vyšší inflaci nedojde.
Pro pochopení toho, jak dochází k inflaci, je tento mechanismus klíčový. Inflaci neurčuje přímo centrální banka, ale domácnosti a firmy tím, jak v průběhu času zvyšují celkovou úroveň nominálních cen a mezd. A tento růst závisí na tom, jaká jsou jejich očekávání ohledně cen v budoucnosti.
Domácnosti drží peníze jako likvidní zdroj úspor a pro transakční účely, ale příliš vysoká inflace je vede ke snaze utratit je už dnes, což zvyšuje dnešní cenovou hladinu. Kdo si pamatuje Remarqueův román Černý obelisk, popisující německé hyperinflační období z počátku 20. let 20. století, je hned v obraze.
Měnová politika pak přímo ovlivňuje, jakým způsobem domácnosti formují očekávání. Pokud očekávají, že měnová zásoba rychle poroste, budou očekávat i vyšší cenovou hladinu v budoucnu a budou se snažit utratit peníze rychleji dnes.
Pokud se například v čase nemění ochota držet likvidní peníze proporcionálně k velikosti ekonomiky, pak míra inflace musí odpovídat míře růstu peněžní zásoby po odečtení míry růstu ekonomiky, v souladu s Kvantitativní teorií peněžní zásoby. Taková je podstata prakticky každého moderního modelu monetární politiky v ekonomickém mainstreamu.
V čem se tedy MMT zásadně liší od hlavního ekonomického proudu?
Prvním zásadním principem je nový pohled na roli fiskální a monetární politiky. MMT začíná s pozorováním, že fiskální politika (zjednodušeně: rozpočítá, jak a za co vláda utrácí) a monetární politika (zjednodušeně: jaké nastaví centrální banka úroky) jsou v konečném důsledku propojené, a že tedy lze používat měnovou politiku pro fiskální účely.
Jak jsme si ukázali výše na příkladu poslední dekády, toto zjištění je samozřejmě pravda. V čem se odlišuje, jsou doporučení pro hospodářskou politiku.
Zatímco současná hospodářská politika moderních zemí preferuje režim, kde centrální banka nezávisle stabilizuje inflaci a vláda musí přizpůsobit výdaje daňovým příjmům, MMT doporučuje opak – vláda by měla utrácet, kolik potřebuje, a donutit centrální banku vytisknout potřebné peníze.
A tady vyvstává první problém. S tím, jak vláda emituje nové peníze a zároveň slibuje, že v tom bude pokračovat, roste i cenová hladina, protože lidé nechtějí tyto rychle se znehodnucují peníze držet. Existuje tak omezení, kolik fyzického zboží si vláda od soukromého sektoru může koupit, i kdyby byla schopná vytisknout jakékoliv množství peněz.
Zastánci MMT se s tímto inflačním problémem vypořádávají různě. Jeden z prominentních autorů, Randall Wray, tvrdí, že vláda nejen může dle libosti tisknout nové peníze, ale také si může stanovit libovolné ceny, za které bude od soukromého sektoru nakupovat. „Pokud prodáváte něco, co by vláda chtěla koupit, může vám nabídnout cenu, kterou můžete přijmout nebo odmítnout. Vaše schopnost odmítnout je ale limitovaná tím, že chcete, aby vám zůstala hlava na krku,“píše.
Jinými slovy: inflační problém vyřešíme gilotinou. Pak už je ale zbytečné mluvit o fiskální a monetární politice, protože jsme v tvrdé diktatuře, kdy si vláda dělá, co se jí zlíbí. A například nedávná zkušenost v hyperinflační Venezuele, kdy se vláda snažila krotit ceny tím, že pod pohrůžkou tvrdých trestů stanovila nízké administrativní ceny, ukazuje, že tudy cesta k prosperitě nevede.
Jiní autoři postupují odlišně a prostě rovnou tvrdí, že emisí nových peněz inflace nevzniká. Například Stephanie Keltonová: „Inflace není vyvolána množstvím peněz, které vláda vytvoří, ale dostupností fyzických zdrojů, které se peníze snaží koupit.“
Tisíce. Desítky tisíc. Biliony
Tváří v tvář historickým zkušenostem je toto tvrzení zarážející. Odkud se vzalo? Keltonová a její spoluautoři argumentují tím, že ekonomika je v podstatě soustavně pod svým potenciálem, a existuje tedy velké množství volných zdrojů, například vysoká nezaměstnanost nebo volný kapitál. Pokud vláda začne nakupovat další zboží, jeho ceny se nezvýší, protože je snadné je vyrobit zaměstnáním volné pracovní síly a kapitálu. Teprve v okamžiku, kdy by došly volné zdroje, začnou ceny růst. V takové situaci stačí schodkové hospodaření pozdržet do doby, než se ekonomika ochladí, a pak ho znovu spustit.
Ekonom Thomas Sargent ve svém článku The Ends of Four Big Inflations z roku 1982 popsal historickou zkušenost pěti středoevropských zemí – Německa, Rakouska, Polska, Maďarska a Československa – z let 1921–1924. V tomto období se ceny v Rakousku znásobily více než stokrát, v Maďarsku tisíckrát, v Polsku desettisíckrát a v Německu téměř bilionkrát. Jen v Československu byly ceny stabilní, nebo dokonce klesaly. Podle logiky MMT muselo být Německo v té době v nepředstavitelné hospodářské expanzi, což mohou opět nejlépe posoudit čtenáři Černého obelisku.
Samozřejmě, příčiny těchto hyperinflací leží jinde – Československo vedlo za ministra Aloise Rašína restriktivní fiskální a monetární politiku, zatímco okolní země masivně financovaly vládní deficity tištěním nových peněz.
V uvažování Keltonové a dalších zastánců MMT není pro takový inflační mechanismus vůbec žádné místo. Ceny rostou pouze tehdy, když je v ekonomice nedostatek zdrojů. To je do jisté míry smysluplný popis toho, jak se ceny vyvíjejí například v průběhu hospodářského cyklu. Nijak to ale neřeší otázku, jak moc jsou domácnosti ochotné držet hotovost a co se stane s cenovou hladinou, když vláda rychle a soustavně emituje nové peníze. Tím MMT zcela ignoruje desítky let soustavného teoretického a empirického výzkumu – Thomas Sargent, Neil Wallace a další ekonomové na těchto problémech pracovali již v 70. letech minulého století.
Proč má dle proponentů MMT vlastně vláda pro krytí výdajů tisknout nové peníze místo toho, aby spoléhala na daňové příjmy, jak je to běžné v rozvinutých ekonomikách.
To je druhý zásadní princip MMT: koncept takzvaných sektorových rovnováh. Jedná se o (bezesporu pravdivou) účetní identitu, která praví, že pokud chce například soukromý sektor uspořit finanční prostředky, aniž by je investoval, musí existovat někdo jiný, v tomto případě vládní sektor, kdo si tyto prostředky půjčí, a buď je investuje, nebo utratí. Podobné identity jsou součástí každého rovnovážného ekonomického modelu a vyjadřují pouze to, že v uzavřené ekonomice se nemohou zdroje ztrácet nebo vznikat z ničeho. Nijak z nich ale nevyplývá, proč by měl být konkrétní sektor v přebytku nebo ve schodku, či proč by se jeden sektor musel přizpůsobovat druhému. K tomu je zapotřebí ekonomické teorie.
Abychom si problém více přiblížili, představme si situaci, kdy je ekonomika ovlivněna nějakou nepříznivou událostí, například zjistíme, že nová technologická revoluce nebude až tak inovativní, jak jsme očekávali, nebo se zvýší nejistota domácností a firem ohledně budoucího vývoje. Standardní makroekonomické modely nás učí, že pokud tržní mechanismus funguje ideálním způsobem, k přizpůsobení ekonomiky dojde skrz rovnovážné ceny. Pokud se například znejistěné domácnosti snaží více spořit, sníží se rovnovážná úroková míra tak, aby se ochota spořit vyrovnala ochotě půjčovat si a investovat nebo zvyšovat spotřebu. Vládní sektor není k tomuto přizpůsobení zapotřebí.
Prostě to zařídíme
Co nového tedy přináší MMT? Neočekávejte žádné sofistikované modely, teorie se omezuje zejména na slovní popisy a schematické grafy. Podle nich soukromý sektor v tržní ekonomice trpí chronickým nedostatkem poptávky, kterou musí vláda nahradit výdaji. Hlavním účelem takové fiskální politiky je dosažení takzvané plné zaměstnanosti, k čemuž má dopomoci zejména politika garantované práce. Stát nabídne zaměstnání každému, kdo bude ochoten pracovat a nebude schopen nalézt jej v soukromém sektoru. Tím se stabilizuje ekonomika v dobách recese, zatímco v expanzích mohou tito lidé přejít zpět do soukromého sektoru.
Jak by taková politika v praxi vypadala, není jasné, zastánci MMT například nevědí, co by takto zaměstnaní lidé vlastně dělali, a ani se nedokážou shodnout, zda by vláda nabízela zaměstnání jen za minimální mzdu (což by údajně řešilo problémy se stabilizací inflace), nebo by nabízela nejasně definované „férové“mzdy, protože minimální mzda není lidsky důstojná. A to odhlížíme od logistických a administrativních problémů spojených s vytvářením a následným rušením velkého množství pracovních míst ve vládním sektoru v průběhu hospodářského cyklu (Randall Wray na přímou otázku na toto téma odpověděl, že „se to dá zvládnout“).
Zastánci MMT však mají i řadu jiných programů, do kterých by se vláda měla pustit. Stephanie Keltonová otevřeně říká, že vláda může zaplatit vše, co je technicky uskutečnitelné, a měla by toho využívat. Běžný politik by si v tento okamžik musel začít lámat hlavu, jaké daně zvýšit, aby mohl takové programy zaplatit, nikoliv však Keltonová. Daně jen snižují kupní sílu obyvatel, zatímco nově vytištěné peníze ji naopak zvyšují (vzpomeňte si, že jakékoliv hrozby vyšší inflace jsme už odmysleli). Geniální stroj na prosperitu je na světě.
Vítejte na okraji
Zaplnit mezery v myšlenkách, které MMT propaguje, není jednoduché, protože její zastánci nikdy nedokázali sestavit konzistentní a testovatelný ekonomický model. Stejně tak nenabízejí žádná systematická data, o která by se jejich teorie mohla opřít. Ačkoliv vycházejí z některých pravdivých a známých východisek, sérií nekonzistentních a nepodložených kroků, docházejí často k absurdním závěrům. Dalo by se říci, že co je v celé teorii správné, není nové, a co je nové, je chybné.
Implementace hospodářské politiky po vzoru MMT by navíc zřejmě vyžadovala značně autoritářské chování státu. Jak je tedy možné, že si myšlenky obsažené v revoluční teorii osvojili i někteří významní politici, byť jsou to ti, kteří stojí spíše na okraji názorového spektra?
V USA, ale i jinde ve světě její náhlá popularita zapadá do schématu „fake news“, kdy si populističtí politici s konzistencí nebo pravdivostí svých tvrzení hlavu příliš nelámou. Ačkoliv byla MMT kladně přijata na levém okraji politického spektra, prezident Trump na opačném okraji si počíná vlastně hodně podobně. V době ekonomické expanze a rekordně nízké nezaměstnanosti podstatně navyšuje rozpočtové schodky. Otevřeně atakuje Fed, americkou centrální banku, a jejího předsedu Jerome Powella, jehož sám vybral. Fed podle Trumpa stanovuje příliš vysoké úrokové míry, které brzdí ekonomický růst. Ačkoliv není prvním americkým prezidentem, který Fed kritizuje, míra těchto útoků je mimořádná.
V posledních týdnech Trump také narazil v americkém Kongresu, kdy se do vedení Fedu pokusil prosadit dva kandidáty, Stephena Moora a Hermana Caina, kteří se spíše než svou ekonomickou erudicí vyznačovali politickou příchylností. Cain ještě před několika lety zastával značně jestřábí pohled na měnovou politiku a dokonce argumentoval za znovuzavedení zlatého standardu, aby nyní zcela otočil a po Trumpově vzoru horoval za nízké úrokové míry a monetární expanzi. Taková snaha zpolitizovat vedení Fedu byla příliš i pro řadu republikánských senátorů, kteří jinak Trumpa podporují, a oba kandidáti své nominace raději stáhli.
Trumpovy kroky se tak vlastně nijak výrazně neliší od toho, co prosazují zastánci MMT. Vysoké deficity bez ohledu na dlouhodobou stabilitu veřejných financí a politizace nezávislé centrální banky, která by měla deficitní fiskální politiku podporovat, jsou přesně ty teze, které nová teorie razí. Ačkoliv politicky se Trump může cítit velmi napravo a Sanders nebo Ocasio-Cortezová velmi nalevo, sdílejí podobné ekonomicky pochybné názory. A to v každém případě není dobré pro budoucnost hospodářské politiky.
Randall Wray tvrdí, že vláda nejen může dle libosti tisknout nové peníze, ale také si může stanovit libovolné ceny, za které bude od soukromého sektoru nakupovat
Autor je ekonom.
Titulky a další aparát jsou dílem redakce.