Slavné izraelské prohry
LN EA
RTP
se stal pro náboženské učence synonymem zpupnosti a samozvanectví.
Tato zásadní reformulace měla obrovský dopad, ještě ve 20. století podstatná část židovských náboženských autorit kladla odpor rodícímu se sionistickému hnutí kvůli jeho političnosti a současně i víře, že lidé mohou vzít věci do vlastních rukou. Prvním z důležitých náboženských myslitelů, který začal smiřovat sionistickou ideologii s judaismem, byl ve 20. století jeruzalémský rabín Abraham I. Kook – možná i proto, že i jeho učení obsahovalo silné mesiášské prvky.
Exhumace hrdiny
Sionistické hnutí v řadě ohledů vědomě přetínalo vazbu na předcházející „pasivní“tradici a odvolávalo se spíš na starověké hrdiny a události, tak jak jim rozumělo. Byla to krkolomná pozice, protože se snažila sekulární hnutí s apelem na individuální i národní emancipaci vystavět na odkazech na náboženské, někdy vysloveně mesianistické postavy a hnutí.
Ke kolektivní regeneraci patřilo i obnovení fyzické odolnosti, jedním z vyhraněných představitelů myšlenky židovské obnovy byl Max Nordau, předchůdce Theodora Herzla, který propagoval myšlenku tělesně zdatného, „svalnatého“Žida, opaku Žida podřízeného, Žida exilu. Není náhoda, že i Nordaua zaujal Bar Kochba jako o „poslední z bojovných Židů“.
Židovské tělocvičné spolky, inspirované německým turnerským hnutím a třeba i českým Sokolem, odkazovaly na starověké válečníky i svými názvy. Makabi na makabejce, název pražského spolku Hagibor znamená hebrejsky hrdina, bojovník, a rehabilitován byl i Bar Kochba, po kterém se jmenoval třeba brněnský židovský sportovní oddíl. Bar Kochbovo jméno nesl od roku 1899 také pražský studentský sionistický spolek. K paradoxům židovských dějin patří, že jeho přední členové (z velké části přátelé nebo známí Franze Kafky) se po přesídlení do Palestiny stali zakladatelskými osobnostmi hnutí za dohodu s Araby a byli jakýmisi předchůdci izraelského mírového hnutí.
K Bar Kochbovi se hlásili i přímí zakladatelé Izraele, tedy představitelé levicového sionismu. David Ben Gurion, první izraelský premiér, miloval starověké dějiny a v Bar Kochbově povstání neviděl katastrofální porážku, ale vzor heroismu a nesobeckého odevzdání se věci.
K výmluvným detailům rané izraelské historie patří moment, kdy z funkce odešel první náčelník generálního štábu Jigael Jadin kvůli sporům s Ben Gurionem o výši armádních výdajů. Stal se archeologem a zaměřil se na výzkum míst spojených s Bar Kochbou. V 50. a 60. letech nalezl řadu Bar Kochbových dopisů a dalších artefaktů, což bylo možné i proto, že mu jeho nepřítel Ben Gurion poskytl armádní pomoc při vykopávkách. V nadšení pro Bar Kochbův odkaz se oba protivníci zcela shodli.
Na výročí svátku lag ba-omer byl nikoli náhodou založen také Palmach, elitní ozbrojený útvar předstátního Izraele, nebo program Gadna, který připravoval středoškoláky na vojenskou službu. Bar Kochba se zabydlel v izraelských osnovách a stal se přirozeným modelem hrdinství, úlohu fanatika a ctižádostivce hrál už jen v ultraortodoxních kruzích.
K Bar Kochbovi se ovšem hlásila i opoziční sionistická pravice. Její zakladatelská osobnost Vladimir Zeev Žabotinskij pojmenoval své mládežnické hnutí Betar po místu, odkud bylo Bar Kochbovo povstání řízeno, kde ale také byla svedena jeho poslední fatální bitva, podle pozdější tradice sahala tehdy krev obránců koním římských vojáků až k nozdrám – opět tedy zvláštní záliba v připomínce porážky. „Píseň Betaru“prohru nezamlčuje, spíše zdůrazňuje volbu mezi vítězstvím a smrtí. Jméno Betar následně nesl a stále nese fotbalový klub, jehož tvrdé jádro fanoušků se hlásí k židovskému nacionalismu.
Ještě půl století po Žabotinského smrti se k symbolice Bar Kochbova povstání přihlásil první pravicový premiér Izraele Menachem Begin. V roce 1982 nechal slavnostně pohřbít ostatky 25 Bar Kochbových bojovníků s vojenskými poctami v judské poušti a pronesl při té příležitosti vítězoslavnou řeč o tom, že Židé ze země izraelské už neodejdou.
Nebyl by to Izrael, kdyby se na odlehlé místo nedoškrábaly také desítky protestujících recesistů. Dorazili oblečeni v tógách, s římskými přilbami na hlavách a kopími v rukou, aby obvinili premiéra ze zesměšňování a zneužívání dějin pro politické účely. Ze svých vlastních důvodů se ceremonie odmítl zúčastnit i bývalý generál a archeolog Jigael Jadin, který ostatky starověkých bojovníků objevil.
Dva Židé, tři názory
Na dva Židy, jak známo, připadají tři názory a v Izraeli je třeba ještě několik dalších přidat. Jehošafat Harkabi, v 50. letech náčelník vojenské rozvědky, se stal později politologem a vlivným veřejným intelektuálem levicového smýšlení. V roce 1980 vyvolal polemiku článkem, v němž izraelskou politiku přirovnal k té Bar Kochbově. Později vydal knihu pod názvem Bar Kochbův syndrom, v níž vyslovil obavu z nebezpečných tendencí v izraelském vojenském i politickém myšlení.
Bar Kochbu chápal jako předobraz vůdce, který nerealistickým odhadem situace zavlekl svůj lid do války a zavinil národní katastrofu. Jeho text vznikl po vítězství v šestidenní válce z roku 1967, které vedlo k oživení mesianistických tendencí v izraelské společnosti i politice. O šest let později Izraelci v jomkipurské válce sice zvítězili, ale kvůli přílišné bezstarostnosti a pýše utrpěli po arabském útoku velké ztráty.
Od té doby se varování před „Bar Kochbovým syndromem“ozývají pravidelně. Většinou pochází z jedné ze dvou vlivných a dobře slyšitelných skupin – jednou jsou levicoví intelektuálové a politici, druhou bývalí i stávající představitelé silových institucí. Takto před mesiášskými impulzy v politice varovali Juval Diskin, Meir Dagan nebo Gabi Aškenazy, bývalí šéfové Mosadu a generálního štábu, a stali se okamžitě miláčky alespoň části levice. Její představitelé zas odkaz na Bar Kochbu používají, aby varovali podle okolností před míšením náboženství s politikou, mesiášskými sklony nebo přílišným spoléháním na vojenskou sílu. Chápou bláhový příběh povstání proti Římu jako temné proroctví o budoucnosti Izraele, pokud nebude po jejich.
Sekulární levice tak vlastně dospívá ke stejnému závěru jako ultraortodoxní judaismus s jeho kritickým pohledem na Bar Kochbu. Je to další z paradoxů, poté co se sám sekulární sionismus jednu nebo dvě generace předtím odvolával na nejvíce mesiášské hnutí v dějinách Židů jako na svůj legitimizační příběh.
Co (ne)učí dějiny
Proti rutinnímu srovnávání povstání Bar Kochby se současnou situací povstal další hlas. Izraelský diplomat a historik Dore Gold namítá, že historii nelze zneužívat tím, ale ani oním způsobem. Podle jeho tvrzení se střetnutí Židů s Římem neodehrálo kvůli židovské zpupnosti, ale dlouhodobě zesilujícímu tlaku Říma, který i po porážce povstání z roku 66 dále utahoval obruče, pronásledoval Židy, zakazoval obřízky nebo se pokoušel stavět na místě jeruzalémského chrámu pohanskou svatyni.
Možná Římané cítili krizi své identity a v Židech spatřovali metafyzické soupeře, které je potřeba anihilovat. Pohanský Řím se nakonec skutečně duchovně podvolil jinému židovskému mesiášskému kultu, když se stal křesťanským impériem.
Pro Řím bylo důležité porazit Židy i z čistě vojenského a politického hlediska. Vítězství Bar Kochby by ohrozilo soudržnost celého kolosu a povzbudilo řadu jiných skupin. Podle římského historika Dia Cassia pomáhalo Židům i mnoho ostatních národností. Na potření vzpoury nasadili Římané gigantické posily povolávané až z Podunají a z Británie, mnohem více vojáků, než kolik předtím nasadili proti Germánům.
Gold proto vznáší otázku: existoval by dnes Izrael, kdyby se představitelé Židů v Palestině v roce 1948 řídili „poučením“z Bar Kochbova povstání? Tedy pokud by se s poukazem na arabskou hrozbu a „politický realismus“rozhodli nevyhlásit samostatnost a neriskovat válku? Podle Golda by arabské armády intervenovaly stejně, protože arabské státy chtěly zabrat co nejvíce území Palestiny pro sebe na úkor ostatních arabských zemí. Židé v Palestině by pak byli prvořadou obětí tohoto procesu. Navíc, dodává Gold, hrdinství se prý neměří jen bezprostředním efektem.
Bar Kochba zůstává hrdinou školních osnov i temnou postavou alternativního výkladu židovských dějin a logicky i předmětem či spíše nástrojem veřejné debaty. Tím spíše, že o něm vlastně víme velmi málo. Například se dnes soudí, že on sám se ve skutečnosti nikdy neprohlásil za mesiáše. Podle nalezených písemností hlavně apeloval na individuální odhodlání každého jednotlivce. V obou těchto věcech je moderní sekulární Izrael skutečně pokračováním Bar Kochbova státu – de facto posledního židovského politického útvaru na území Izraele na 1800 let. Hlavně se ale ukazuje, že historie zas tolik neučí, to spíše lidé učí historii, co má vypovídat. Jára Cimrman by souhlasil.
Na dva Židy obvykle připadají tři názory. Není tak divu, že odkaz rozdrceného Bar Kochbova povstání se stal důležitým námětem židovského myšlení.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu