Proč ho jedni zí proklínají
Ovenského státu. V dalších třiceti letech stál er, té v roce 1938 i té o deset let později. století lépe než Edvard Beneš.
ruky jsme nedostali –, kterou ale Beneš interpretoval div ne jako úspěch.
Beneš ale nejen blufoval: ke svému rozumnému, předjímavému, ale státníky Dohody odmítnutému návrhu nepožadovat pohraniční výběžky obývané Němci, se „přiznal“až těsně před Mnichovem, když už bylo na cokoli pozdě. Neměl dost státnické odvahy? Tak jako když se později „nepřiznal“k podnětu zabít Heydricha? Byl přesvědčen, že by ho nikdo nepochopil?
Pavel Carbol: To, co na mírové konferenci v Paříži Beneš zvládl, je hodno obdivu a pokory i ze strany jeho kritiků. Uvedená konference byla vůbec milníkem v mnoha ohledech. Vše, co na ní bylo ujednáno, pochopitelně nemohlo být dokonalé, ale Československo na ní vystupovalo realisticky a i výsledky tomu odpovídaly. Z těch „blouznivých nápadů“lze zmínit např. možnou reparaci ze strany Německa v podobě části afrického Toga, což se občas dodnes připomíná. „Nedělali jsme ramena“a drželi se relativně při zemi. Nezapomínejme rovněž i na Podkarpatskou Rus a její zaostalost. To, že se v politice blufuje, snad není předmětem diskuse, stačí se podívat na jakékoliv zprávy u nás i ve světě. Tehdejší politici navíc neměli k dispozici moderní masmédia, sociální sítě apod. Měli to složitější. Všechny delegace se v Paříži na konferenci snažily maximálně uhrát co nejlepší výsledek pro sebe, proč jinak by tam jezdily? Nebuďme romanticky naivní. Politické vyjednávání je řehole a ne každý ji umí a chápe. Beneš to tehdy pochopil a uměl.
Pokud Beneš optimisticky zmínil Švýcarsko, představoval si dost možná podobnost jazykové rozmanitosti. Švýcarsko navíc svůj politický systém budovalo poněkud dlouhodoběji, aby získal podobu, kterou má. Československo na doladění svého politického systému mělo jen necelých dvacet let. Masaryk říkával, že republika potřebuje padesát let klidného vývoje. Nemysleme si, že politická elita problémy neviděla a neměly je ani sousední státy.
Souhlasím s tím, Hitlerovi velmi nahrály nedobré vztahy mezi středoevropskými státy. Vztahy s Polskem by ale dle mého názoru neurovnalo pár kilometrů čtverečních na Spiši. Poláci se prostě cítili středoevropskou velmocí a měli i obdobné ambice. Moc jim třeba vadilo, že jejich zástupce nejednal v Mnichově roku 1938 spolu s Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem o demontáži Československa! Když pak obsazovali Těšínsko, zabrali i obce a území v okolí Frýdku-Místku, kde nikdy Poláci nežili.
Slovenská jižní hranice byla riskantní, ale byla jiná, lepší varianta? Jaká? Slováci by tedy po drtivé maďarizaci neměli mít právo na sebeurčení a existenci, museli by zůstat jako součást Maďarska? To je holý fakt, který se Maďarům nikdy líbit nebude, Slovákům naopak ano. Češi to po staletích germanizace ohledně hranic také neměli jednoduché. Historické hranice totiž nekopírovaly ty národnostní. Jaké jiné jsme měli mít? Protektorátní už v roce 1918? Bylo evidentní, že stát, který v roce 1918 s přispěním Beneše vznikl, to nebude mít jednoduché. V meziválečném období těch sporných míst v Evropě byla celá řada, ale v původních „starých státech a monarchiích“naši předkové žít už dále nechtěli, šli zkrátka do rizika, vznikly nové státy a já je v tomhle ohledu chápu.
Neodvažoval bych se tvrdit, že většina našich předků neschvalovala atentát na Heydricha. Co bylo nebo nebylo řečeno na první tryzně v Lidicích. Umíte si představit ty emoce? Leckdo by tam nebyl schopen mluvit vůbec. Jestli se atentát „vyplatil“politicky, může být věcí diskuse. Nezapomínejme však, že naše vlast byla zlikvidována ještě před začátkem druhé světové války, a určitě mohl leckdo
Michal Kolář: Edvard Beneš nebyl o moc víc arogantní, náladový a ješitný než Antonín Švehla či Karel Kramář, všichni tři se cítili být vybráni prozřetelností ke svému poslání. Vlasti sloužili bez osobního prospěchu, často jí obětovali své zdraví nebo majetek. Jmenovaní náleží k velikánům našich novodobých dějin. Kéž bychom totéž mohli říci o některém z novodobých politiků.
Mnozí Beneše považují za samotáře a nudného patrona, jenž neměl žádný koníček. To je ale dost zkreslený pohled: pokud se přátel týče, lze na prvním místě jmenovat diplomaty Ludvíka Strimpla a Jana Jínu. Jeho přátelské kontakty s T. G. M. jsou snad všeobecně známy. Podle mého soudu k přátelům náležel i Milan R. Štefánik, svědčí o tom nejen vzpomínky generála Maurice Janina a Lva Sychravy, ale i skutečnost, že ve své vile v Sezimově Ústí umístil jak jeho portrét od francouzského malíře Alberta Besnarda, tak repliku plastiky od sochaře Bohumila Kafky. Se Slovákem Vavrem Šrobárem si dokonce tykal. Přátelské kontakty měl i s umělci – Emilem Fillou, Václavem Rabasem, Jaroslavem Kvapilem či architektem Pavlem Janákem.
Ve volných chvílích poměrně hodně četl, pozoruhodné je, že v jeho knihovně ve vile v Sezimově Ústí převládá beletrie nad politologickými spisy. Fotograf Karel Hájek v jednom sportovním magazínu otiskl fotografie z fotbalového utkání, kde lze mezi davem rozeznat rozvášněného fanouška Beneše. Fotbal, lyže, tenis, to byly jeho obecně známé oblíbené odpočinkové aktivity; stejně tak jeho zahradničení
Edvard Beneš nebyl o moc víc arogantní, náladový a ješitný než Švehla či Kramář, všichni tři se cítili být vybráni prozřetelností ke svému poslání. Michal Kolář Pro mne je on ze všeho nejvíc ten mladý muž, který vystoupí v Aši na nádraží, prodere se houštinami na hranicích a vzápětí se hlásí u Masaryka. Petr Pithart
v Sezimově Ústí.
Jan Kuklík: Souhlasím s tím, že jednou z jeho hlavních slabin byla snaha rozhodovat o všech otázkách prakticky sám, stejně jako osobně vyřizovat i často ne úplně důležité věci. Druhou Benešovou slabou stránkou byla od druhé světové války klesající schopnost čelit vnitropolitickému tlaku. Košické vládě například několikrát pohrozil, že nejradikálnější opatření týkající se znárodnění či v menšinových otázkách nepodepíše, aby nakonec tlaku ustoupil a tak trochu předznamenal, jak se bude chovat i v budoucnu. Třetí slabou stránku bych viděl v přílišné obsesi mnichovskou dohodou, která mu bránila v některých zahraničněpolitických krocích, například vůči Velké Británii, a zároveň oslabovala jeho rozhodnost ve vnitřní politice: obával se totiž, že by byla i po osvobození vyvozována Michal Pehr: Londýnský premiér Jan Šrámek se za války po smrti Milana Hodži nechal slyšet, že pan prezident se příliš zabývá Mnichovem a že by tuto otázku měl přenechat soudu dějin. Možná že tento výrok by mohl být vhodným úvodem k výčtu jeho slabin. Edvard Beneš byl bezesporu pracovitý člověk a jeho pracovní nasazení bylo enormní. Často se však zabýval věcmi, kterými nemusel. Na počátku druhé světové války věnoval například značnou pozornost „nebezpečí restaurace Habsburků“. Jeho další slabinou pak byla nedůvěřivost vůči vlastnímu okolí a jistý lidský chlad. Ne náhodou se rozšířil příměr, že u Benešů bije jen jedno srdce, a to paní Benešové. Politika mu byla vším a velmi často nedokázal projevit své pocity a názory. Osobně mu vyčítám, že se například často nezastal svých spolupracovníků, kteří se tak či onak dostali do problémů. Případ Prokopa Drtiny v roce 1948 je v tomto ohledu ukázkovým příkladem.
Petr Pithart: Masaryk byl přesvědčen, ještě než vstoupil na území nově ustaveného státu, že ho ve funkci hlavy státu může vystřídat jen Beneš. Domácími politiky zprvu pohrdal, pak se naštěstí vzájemně našli se Švehlou. Toto Benešovo předurčení bylo i jeho prokletím. Z konkurentů a soupeřů se stávali nepřátelé, protože Beneš byl takříkajíc protekční. A z toho také vyplynulo, že kritici jinak nedotknutelného Masaryka si brali Beneše jako náhradní terč – týdeník Fronta, jakýsi protipól Peroutkovy Přítomnosti, psal hlavně o Benešovi, tedy proti němu. I proto neměl Beneš přátele, s výjimkou Zdeňka Fierlingera, možná největšího škůdce demokratického Československa.
Osobní vlastnosti pracovitého, neomylného, ješitného Beneše ovlivňovaly bytí a nebytí státu víc, než bylo zdrávo. Poměřit klady a zápory jeho působení nedovedu – a ani nechci umět. Poměřování je často od ďábla: stírá osobitosti kladů a záporů. Systémů, režimů i osobností. Je to diktát bulváru v nejširším smyslu, který chce mít vždycky všude pořadí, žebříčky hvězd i darebáků, protože konzumenti bulváru, potenciální dav, to tak chce.
O Benešovi budeme muset přemýšlet, a pořád. Jedno je jisté: sloužil státu obětavě. A myslel to dobře. Někdy mu ale stát splýval s ním samotným. Nic nového pod sluncem. Pro mne je on ze všeho nejvíc ten mladý muž v pumpkách a s batůžkem, který vystoupí v Aši na nádraží, prodere se houštinami na hranicích a vzápětí se hlásí u Masaryka: jsem tady, jsem vám k službám. Na to se nikdo jiný nezmohl.