Nač byly pokajnice a oplakvački
Kdosi v africkém Čadu zemřel. Patřil k lidem Sara, kteří se s ním přicházeli – několik dnů po skonu – rozloučit, a to i z velké dálky. Tělo, které již kolem sebe šířilo mrtvolné výpary, nesli na nosítkách čtyři siláci.
Nebožtík leží na lůžku, shromáždění se zmítá v prudkých vlnách žalu. Jedna žena náhle zakvílí, s křikem se vrhne na zem, pak vyskočí a přitom stále sténá, jako by ji uštklo tisíc hadů. Nejraději by si vzala život, ale nejde to, protože ji popadnou a pevně zachytí přítelkyně. Aby bylo hořekování, jak se patří, tvoří ženy obvykle dvojice. Každá se pak pokouší družce vytrhnout a ulehnout vedle nebožtíka, ale současně se snaží držet, aby chránila druhou. Z prsou se jim dere žalostný nářek. Nahlas se většinou neprojevují všechny najednou, v úpění se střídají, popisuje rituální truchlení Robert Jaulin v knize Smrt u lidu Sara (1967).
Manželka lamentuje: „Ach, otče mých dětí, tak jsi o rodinu pečoval, co s těmi maličkými teď bude?“Lkají i děti: „Kdo nám teď bude oporou? Kam jsi odešel, tatínku?“
A jedna z žen zpívá: „Ach, velký pěvče. Kdo tě usmrtil? Prozraď mi to. Odcházíš, aby ses vrátil. Pusť mě, já chci jít s tebou, nenechávej mě tu v bědách, běda!“Etnograf Jaulin, jenž v Čadu žil, dodává, že na pohřbech se sejdou celé davy (od dvaceti do 500 osob) a ženy se při hořekování válejí po zemi, sípají, do rozcuchaných vlasů si hážou prach a hlínu, bijí se v prsa či drásají své tváře...
Nad takovou „inscenací“prý vnější pozorovatel jen žasne; účastnice totiž přicházejí bez známek pohnutí, načež náhle začnou lkát. Je to divadlo, exaltovaný očistec, ovšem „bolest je při pohřbech upřímná; společnost ji sdílí a žal, nebo alespoň bolestné projevy jednotlivců tak výrazně umocňuje,“vyvozuje vědec.
Nářky na obou pohřbech indiána
Lidé pláčou. Ale zármutek neprojevují jen slzami, nýbrž rozličnými zvyky. Papuánky si po skonu bližních usekávají články prstů (fakt, stejně jako uruguayští Charrúaové) a austrálští Mardudžaraové měli zvláštní „truchliče“, kteří si za hlasitého jekotu způsobovali jizvy. Vdovy se halívají do smutečních úborů (u nás „nosívaly smutek“v černé, v Asii zase v bílé a na melanéském San Cristovalu tahaly těžké náušnice z šedých mušlí), sypou se popelem, boří si účesy a po daný čas truchlení se o ně nestarají, poněvadž – jak upozornil Edmund Leach ve studii Magical Hair (1958) – právě vlasy a jejich stříhání či zanedbání často souvisí s pohřebními rity včetně smutnění.
Etologové pozorovali projevy truchlení i u některých zvířat. Znám je případ cirkusových koní Ackmana a Alle, kobylky, jež po skonu druha „plačtivě ržála“, nechtěla žrát ani spát, takže se během dvou měsíců usoužila. Smrt žalem není jediným důkazem vzájemné náklonnosti u zvířat, tyto případy však ilustrují šíři emocionálního spektra u zvířat. Známe lvy, kteří setrvávali u těla jiného zastřeleného lva a olizovali jeho srst. Cynthia Mossová, studující divoké slony africké, popisuje sloní matky, které, ač v perfektní kondici, na mnoho dní po smrti mláděte upadnou do letargie a vlečou se daleko za zbytkem rodiny, uvádí kniha Když sloni pláčou (česky 1998).
Vývoj emocí – včetně stesku slonů – zajímal už Charlese Darwina. Psychologové dnes znají řadu stupňů smutku: pouhé zarmoucení (třeba z drobného neúspěchu či ztráty věci), silnější žal (z neštěstí a ztráty milovaných osob) a extrémní hoře (kupříkladu z tragických úmrtí).
„Nechme příbuzné mluvit, plakat nebo křičet, ať mluví o svém trápení,“vybízela Elisabeth Kübler-Rossová v klasické práci O smrti a umírání (1969). Slzy bývají žádoucí, protože obsahují ztišující endorfin a vyplavují stresové hormony. Současně pláč uvolňuje vnitřní napětí a má důležitou funkci signální, vzbuzuje v sociálním okolí soucit a lítost. V různých kulturách existuje různá tolerance vůči podnětům vyvolávajícím smutek a pláč; muži mají tendenci pláč potlačovat, ale jako projev hlubokého žalu je u nich tolerován, za jiných podmínek je považován spíše za projev slabosti. Kultury, v nichž je pláč pokládán za normální lidský projev, se vyznačují větší mírou vřelosti, tvrdil přední psycholog Milan Nakonečný.
Spousta společností tak k pohřbům (o nichž jsme tu psali v lednu) přidala institut plaček či oplakávačů, tedy profíků přispívajících k pospolité katarzi. Ke slovanským pohřbům patřily chvalořeči, zpěvy i obřadné nářky, k nimž se v Srbsku najímaly pokajnice, v Dalmácii narikače, v Bulharsku oplakvački a na Ukrajině plakalnice, jejichž kvílení mělo upokojit duši zemřelých, ale též zaplašit zlé duchy kolem procesí. Rvaní vlasů a sebezraňování dokládají rané prameny: arabské zprávy o „divoších“v našich končinách a na Rusi z 10. století, polské kroniky či Canapariův Život sv. Vojtěcha. Vedle toho se konaly též tryzny, smuteční hostiny a truchlící vdovy někdy samy shořely na hranici (tak jako při sátí v Indii).
I oplakávání se liší. Indiáni Goahirové, kteří chovají stáda na pomezí Venezuely a Kolumbie, zabalili mrtvého do látky a uložili nejprve do visuté sítě. Rituálním nářkem (ayálajat) započali bdění nad zemřelým (alápaja). Za úpěnlivého pláče jej po pár dnech pohřbili do jámy a zakázali vyslovovat jméno zesnulého. Ale několik let po „prvním pohřbu“vykonali ještě i druhý! Vykopali kostru, aby ji „uspořádali“(anájana), a kosti vložili do urny s dalšími příbuznými, načež se opakovaly obřadní nářky (opět ayálajat), setkání a hostiny... Až pak byla odluka hotova, jak popisuje Michel Perrin v Cestě mrtvých indiánů (česky 2000).
Období žalu bývá různě dlouhé. Třeba Židé mají vykonat pohřeb rychle a pak držet týdenní smutek, ale jiné kultury mají nakázáno se soužit klidně rok či dva (se zákazy činností, ba trýzněním). V době smutku příbuzní mrtvého tvoří zvláštní společnost nacházející se mezi světem živých a mrtvých (...) Během dodržování smutku se společenský život truchlících zastavuje, a to na tím delší dobu – 1. čím bylo pouto se zemřelým užší (vdovci, příbuzní) a 2. čím bylo společenské postavení zesnulého vyšší,“vypozoroval Arnold van Gennep roku 1909 s dovětkem, jakou ranou bývaly skony náčelníků a králů vedoucí až ke „státnímu smutku“.
Staří Egypťané měli cestu na onen svět precizně promyšlenou. V domech smutku hořekovali, ženy vzlykaly a sypaly se i mourem. Z novější doby o tom máme i Hérodotův zápis: Zemře-li ze vznešeného domu člověk, který je aspoň trochu významný, tu si veškeré ženské pokolení z onoho domu potřísní blátem hlavu nebo i obličej a pobíhají po městě s vykasaným šatem a odhalenými prsy a truchlí. Muži také truchlí a i oni mají vykasaný šat. Když to vykonali, odvezou mrtvého k balzamování, zapsal si „otec dějepisu“před víc než 2000 lety do svých Dějin.
Svérázně uctívali své předáky Hunové. Díky kronikářům tušíme, že když po pitce zemřel Attila, muži si „ustřihli část vlasů a své tváře rozdrásali (meči), aby byla vynikajícímu válečníkovi prokázána pocta nikoliv ženským kvílením a slzami, nýbrž krví mužů,“líčí Jordanes v Gótských dějinách z 6. století. Další zprávy o kočovnících z Asie, o Mongolech, přinesl Vilém z Rubruku, jenž ve 13. století píše: „Když někdo zemře, naříkají nad ním a žalostně vyjí; pozůstalí neplatí rok daně.“Hold vládcům vzdávala i Evropa. Na počest polského krále Boleslava I. byl po jeho smrti roku 1025 v zemi vyhlášen roční smutek, kdy se nekonaly hostiny a prý ani nesměla hrát hudba... Středověk znal řadu truchlících gest: lidé lomili rukama, trhali si šaty, muži se neholili. Lidé se zvláštním způsobem oblékali, a to v barvách, jež připomínaly vybledlé tělesné pozůstatky, nebo v černém. Černé látky byly drahé a černá se jako smuteční barva prosadila teprve v pozdním středověku, vysvětluje historik Norbert Ohler.
A samozřejmě: stále se zvaly plačky. Církvi se však toto „naříkání, kvílení a davíkání“, jak zní výtka z roku 1585, pramálo líbilo, jenže v lidovém prostředí přežívalo. Přešlo i v recitovaný obřadní folklor známý jako „pláče nad zemřelým“, takže někdy i matičky učily děti, kterak o nich mají jednou naříkati. Vždyť jaký by to byl život, kdyby dotyčný nikomu nechyběl a nikdo by po něm netesknil?
Dnes je to přesně 40 let, co zmizel šestiletý kluk Etan Patz. Ztratil se cestou na stanici školního autobusu na newyorském Manhattanu... Jeho únos se stal spouštěčem kampaně varující děti před neznámými lidmi. Od roku 1983 se tento den slaví jako připomínka ztracených dětí, nad jejichž osudy truchlí rodiče i příbuzní – někdy celé dekády. Období žalu bývá různě dlouhé. Třeba Židé mají vykonat pohřeb rychle a pak držet týdenní smutek, ale jiné kultury mají nakázáno se soužit klidně rok či dva.
Autor je etnolog a historik kultury