Jak zestárnout na pódiu

Minulý týden v pražském Paláci Akropolis patřil saxofonovým legendám. V pondělí tu zahrál Orlando Julius, ikona nigerijské hudby, za doprovodu o víc než generaci mladších britských The Heliocentrics. Ve čtvrtek byl na programu koncert Sun Ra Arkestra, jež nyní vede saxofonista Marshall Allen.

Orlandu Juliovi je pětasedmdesát. To sice v běžném životě už dneska není „žádný věk“, ale když se harcujete od štace ke štaci a nejste z té kategorie muzikantů, pro které není problém po odjetí bohatě zaplacené šňůry zalézt na pár měsíců do luxusního sanatoria, kde vás dají dohromady včetně výměny krve, je to až dost. Když však Orlando Julius zadul do svého nástroje, ozval se naprosto pevný, nezpochybnitelný tón i energické frázování. Po hudební stránce je bezpochyby starý mistr v nejlepší kondici. Že mu leccos při koncertu musí do ucha připomínat manželka, na pódiu coby vokalistka, perkusistka, tanečnice, ale hlavně „nápověda“, vlastně není důležité.

Koncert Marshalla Allena a Sun Ra Arkestra, „mini big bandu“, obsazeného z větší části veterány a doplněného několika mladšími hráči, ovšem žádné takové rozpory vůbec nepřinesl. A to, považte, je Marshallu Allenovi 95 let! Na saxofon sice víceméně „přifukuje“, hlavní tíži sólové hry nechává na kolezích, rád si ale pohrává i s dechovým syntezátorem, jímž vyluzuje „kosmické zvuky“, které tradičně k tomuto orchestru patří. Ale má všechno na povel. Určuje nejenom, co se bude hrát, ale také tempa, odpočítává začátky skladeb, ukazuje, kdo má hrát sólo – jako opravdový jazzový kapelník, který má všechno pevně v paži.

Sun Ra Arkestra přijeli do Prahy vlakem. Když je jel pořadatel koncertu vyzvednout, našel Marshalla Allena postávat před nádražím, v jedné ruce cigárko, ve druhé futrál se saxofonem. Když chtěl starému pánovi zavazadlo vzít, prý se na něj Marshall Allen mírně pohrdlivě podíval a jeho oči říkaly: „To fakt vypadám na to, že svý ságo neunesu?“