O dvojí kvalitě demokracie
Propast mezi Východem a Západem netvoří rozdíly v potravinách, nýbrž v demokracii
Vpátek, hodinu před otevřením volebních místností, požádal moderátor Českého rozhlasu Jan Pokorný během poslední besídky lídrů osmi favorizovaných stran, aby mu potvrdili, zda opravdu českým tématem letošních eurovoleb je dvojí kvalita potravin. Všichni, někteří rozhodně, jiní váhavě, mu přitakali.
Teď, když už je po všem a český výsadek do evropských křesel je vybrán, si snad můžeme oddychnout: dohled nad obsahem masa v uzenářských produktech a způsoby jejich prodeje bude doufejme opět svěřen těm, komu to opravdu přísluší, a tématem fungování českého kontingentu v Evropském parlamentu budou skutečné problémy Evropské unie.
Reprezentace, nejen delegace Připomeňme si 245 let starý proslov jednoho z otců konzervativní politiky – britský státník Edmund Burke v něm občanům Bristolu, kteří ho zvolili do parlamentu, vysvětluje, že jeho povinností v něm je prosazovat a hájit zájmy nikoli pouze bristolských občanů, nýbrž takové, které slouží jednak jim, ale především Spojenému království, a že mezi pouhým delegováním a skutečným reprezentováním je dost podstatný rozdíl. (Jak už to chodí, příště si musel najít jiný volební obvod, to však na pravdivosti jeho slov nic nemění.)
Bohužel, v tom paradoxu je snad největší háček eurovoleb: veřejnost evropské poslance dodnes vnímá především jako obránce našich národních zájmů v nepřejícném Bruselu, plném predátorů a oni, aby nedopadli jako Burke, se jako takoví prezentují. Až však po volbách sesednou z klobás a salámů, na nichž do Bruselu dorazili, ti noví pochopí, že jde o něco jiného, o spolupráci v rámci uskupení a frakcí.
Ti zkušení to samozřejmě věděli, jen to neříkali nahlas a zapojením se do dvojí kvality jen vyšli vstříc poptávce.
Aby nebyl všem paradoxům konec, na poslední chvíli zazněl v téhle debatě ještě jeden podobně laděný motiv, totiž elektromobilita. Premiér Babiš sice nekandidoval, avšak v rámci podpory kandidátů svého hnutí projevil vícekrát silné obavy o to, nakolik v Evropě nastupující elektromobilita poškodí náš automobilový průmysl, a potažmo celou energetiku. Bude zajímavé sledovat, kdo se k němu v boji, připomínajícím odpor majitelů povoznických živností proti zavádění železnice v půli 19. století, přidá.
A to ještě hrozí, že nějaký chytrák začne vyrábět auta s motorem poháněným vodíkem…
Dvojí kvalitu nehledejme v potravinách
A přece v těchto volbách šlo zásadním způsobem o dvojí kvalitu. Nikoli však potravin, nýbrž demokracie. V časech, kdy jsme do Unie vstupovali, převládal názor, že kvalita demokracie je jediná, pro niž se na Západě vžilo označení liberální. V poslední dekádě se však stále víc mluví o demokracii neliberální, někdy taky hybridní, částečné nebo řízené.
Liberální demokracie, tak jak se vyvinula na západní straně železné opony, vyrostla na prosazování individuálních občanských a lidských práv, na roli nezávislých institucí, na politickém systému vybudovaném na vyváženém systému brzd a protiváh a na silné střední třídě. Občané, kteří v ní žili, považovali za přirozené, že všechny další další generace se budou mít lépe než ty předchozí. Byla považována za jediné prostředí, v němž moderní kapitalismus může fungovat, byla zárukou dlouhých desetiletí hospodářské prosperity Západu, sociálního smíru, společenské stability. Úsilí postkomunistických zemí o návrat do Evropy bylo metaforou úsilí stát se součástí tohoto prostoru.
Veřejnost evropské poslance dodnes vnímá jako obránce našich národních zájmů v Bruselu plném predátorů
Od Havla k Orbánovi
Když ale v roce 1998 americký politolog Fareed Zakaria poprvé přišel s pojmem neliberální demokracie, za příklad mu sloužilo Rusko nebo východní Asie a v Evropě na západ od Minska nikoho ani nenapadlo se k neliberální demokracii hlásit.
Jenže pak se svět zadrhnul. Práva se až příliš často proměňovala v nároky, globalizovaný svět zahýbal s prosperitou i národy, přišly teroristické útoky islamistů, klimatická změna a spor o to, jak zásadní na ní máme podíl, finanční krize a ztráta důvěry ve společenské elity, nástup sociálních sítí a ztráta důvěry v tradiční média, migrační vlna a ztráta dosud nezpochybňované jistoty, že liberální demokracie na tohle všechno stačí.
Jako první evropský politik se k neliberální demokracii otevřeně přihlásil maďarský premiér Orbán. Jeho pojetí neliberálního státu sice neodmítá základní východiska politického liberalismu, jako jsou občanské svobody nebo existence opozice, avšak bezvýhradně preferuje zájmy většiny před ochranou menšin, národnostní přístup, autoritářský stát. Je dost důvodů se obávat, že stejným směrem se vydá celý visegrádský prostor.
Když jsme volili europoslance poprvé, symbolizoval tento prostor pro celý svět Václav Havel a to, v čem viděl kvality demokracie on.
Momentálně ho symbolizuje Viktor Orbán a demokracie v jeho pojetí. V předvolební debatě na to nepřišla řeč, česká politika zjevně po vzoru lásky spíše než hlavou, případně srdcem, prochází žaludkem.