Rekviem za potulného dělníka kultury
Odešla ikona moravského undergroundu, básník a nakladatel Jaroslav Erik Frič. Muž, který nedělal ústupky
Zvláštně chraplavý a naléhavý hlas byl charakteristický pro básníka Jaroslava Erika Friče (14. srpna 1949 – 24. května 2019), nabýval až kazatelského patosu při deklamaci veršů za sugestivně minimalistického hudebního doprovodu. Nebyl to hlas herce či profesionálního rétora a průměrného posluchače by svým témbrem nejspíš nepohladil.
Koneckonců Fričovy výstupy se odehrávaly téměř výhradně v prostředí undergroundových akcí, jichž byl ikonou. Jeho psané slovo, vhodně vypravené, však může zapůsobit na imaginaci mnohem širšího publika. Je v něm totiž často více laskavosti, soucitu s neprivilegovaným člověkem a moudrého nadhledu než u jiných autorů. Ano, i smutného tónu, nikoli však sentimentálního, nýbrž existenciálně osamělého, v rozhovoru se sebou samým nebo s křesťanským Bohem, Fričovou nejvyšší duchovní autoritou.
… nejdelší píseň je tíseň a tísňové volání volám sám sobě mobilním telefonem a ptám se kde jsem
…
Hrdý Moravan i editor samorost
Jaroslav Erik Frič ovšem nebyl jen básníkem – sbírky Kolotoče bílé hlasy nebo Houpací kůň šera a jiné básně. Zapsal se do našich kulturních dějin za minulého režimu jako neúnavný šiřitel samizdatu, například textů filozofa Josefa Šafaříka a básníka Jiřího Kuběny. Po roce 1989 založil nakladatelství Votobia, z něhož ale brzy odešel a v roce 1993 začal vydávat knížky pod značkou Vetus Via. Svým samorostlým edičním pojetím navázal na tradici moravských nakladatelů – staroříšského nakladatele Josefa Floriana a tasovského básníka Jakuba Demla. Zhruba šest desítek titulů od různých autorů doplnila dvacítka Demlových děl, jehož odkaz byl pro Friče zásadní.
Stejně určující pro něj byla zakotvenost moravská. Těžce nesl, že je ignorován status Moravy jako země komplementární k Čechám a je nahrazován termínem regiony. V roce 2003 prohlásil v rozhovoru pro časopis Týden: „Je to země napojená krví vlastní, jakož i východních vetřelců, země odolná, právě proto že takto v historii osvěžovaná, země přece jen nevzdávající se povrchnímu užitku, umění a hudbymilovná, země osekávaná, ponižovaná a znevýznamňovaná až po ty ‚regiony‘ a ‚Česko‘, přesto stále mladá a kontinuálních kořenů duchovních. Milovaná. I těmi smutnými exulanty všech koutů světa.“
Neústupný ve všech ohledech Svou kulturní činnost bral jako poslání, v němž nelze dělat kompromisy. Proto se po absolutoriu brněnské univerzity v oborech angličtina a filozofie uchýlil k živobytí v pohostinství. Svou duchovní cestu neopustil a po roce 1989 se mu otevřely perspektivy svobodné realizace. Fričova neústupnost vůči módním trendům a komerčnímu myšlení však znamenala i trvale skrovné materiální poměry, v jistých obdobích překračující do sociálního vyloučení.
Frič si z toho ovšem moc nedělal, sám sebe vůbec nešetřil a šíře jeho aktivit – vydavatelských i organizačních – je impozantní. V letech 1998–99 vydával časopis Potulný dělník. Pod stejným názvem později zavedl festival poezie. V roce 2002 založil občanské sdružení Proximus na podporu a integraci osob náležejících k nejrůznějším menšinám. Pořádal pravidelné múzické večery své Potulné akademie s názvem Uši a vítr. Vedle knih vydával také revui Box pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život. V roce 2007 si psal intenzivně internetový blog – kritickou reflexi doby i otázek víry –, jehož obsah vydalo nakladatelství Dauphin v roce 2013 pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou.
Dokázal vstát z mrtvých
Život celoživotního astmatika na existenční hraně, stejně jako nešetrný způsob, jímž přistupoval k sobě samému, se přihlásily razantně – zdravotní potíže vyústily v několikaměsíční kóma v roce 2015.
Z něj se mu podařilo vykřesat, a dokonce v roce 2016 posunout do takového stavu, že s nadějí začal v létě opět publikovat na svém blogu (internetový časopis Pasáže, deník pro umění, kritiku, život), který byl dvakrát nominován na cenu Magnesia Litera. Jeho facebookový profil si získal poměrně rychle téměř pět tisíc příznivců a některé jeho kulturně-politické úvahy, publikované zpočátku souběžně i v internetových Kulturních novinách, oslovovaly široké čtenářské publikum. Své „zmrtvýchvstání“chápal jako obnovenou příležitost zapojit se do debaty o směřování této společnosti v otáčkách duchovních i politických a zůstal jí věrný do posledních dnů svého života.
Svou kulturní činnost bral Jaroslav Erik Frič jako poslání, v němž nelze dělat kompromisy
Autor je publicista, hudební redaktor a bývalý šéfredaktor Kulturních novin.