K bronzu chyběl jen krok
Přestože Češi na letošním mistrovství světa na kýženou medaili nedosáhli, když v boji o bronz prohráli 2:3 po samostatných nájezdech s Ruskem, je tu naděje, že český hokej může vzkvétat.
BRATISLAVA Medaile byla cílem. Ale medaile – i přes úžasný zápas o bronz proti Rusku – není, a tak sedm let hokejového půstu nekončí.
Marné čekání se natáhne minimálně do příštího mistrovství světa. A kdoví, jestli za rok bude ve Švýcarsku lépe.
Je to škoda.
Ani ne tak kvůli prohraným nájezdům, ve kterých se vytratila šance na bronz. Ani ne tak kvůli slzám v očích hráčů i fanoušků.
Je to škoda hlavně proto, že Češi poskládali na šampionátu téměř to nejlepší, co mohli. Chyběla jen pětice lepších, kteří ještě bojují (či bojovali) v NHL, ale hvězdnější jména už nejsou. A tak byl šampionát pro tuzemský hokej zrcadlem.
To sice neřeklo, že „jsme nejkrásnější“, nicméně tým se prezentoval ofenzivním hokejem, na který se – vyjma zpackaného semifinále s Kanadou a části prvního zápasu s Ruskem – dalo koukat.
Včera byla patrná bojovnost, um, touha po medaili. A to je nejzásadnější poselství ze Slovenska: je tu naděje.
Přesto mohla rozkvést barvitěji a dát víc optimismu do dalších let.
Pozitiva tu jsou
Ono se na jednu stranu dá pochopit, že každý trenér chce uspět teď a tady. Že nějaké světlé zítřky českého hokeje jsou pro něj příliš vzdálené. Jenže zároveň je velkou škodou, ztracenou příležitostí veškeré myšlenky na budoucnost z hlavy vypudit.
Když Říha loni přebíral štafetu od Josefa Jandače, tvrdil, že by chtěl navázat na jeho práci. Třeba zabudováním mladých hráčů. „Já se toho taky nebojím. Měli by tvořit ocásek národního mužstva, abych tam v krizových chvílích mohl vypustit tu krev a živost.“
Když však krizové chvíle přišly, seděl 19letý Filip Chytil na tribuně a 23letý Jakub Vrána jen na střídačce. Po kritice od bývalého trenéra Marka Sýkory, který pro Sport řekl, že „má manýry hvězd“, se z něj stal otloukánek. Říha ho dal mezi náhradníky a Alois Hadamczik, bývalý reprezentační trenér, pak řekl pro iDNES.cz: „Je psychicky zdrcený. Pokud by měl jet příště, bude se obávat, jestli z něho zase neudělají pitomce. Hraje v NHL, tam se uplatní jen opravdu velcí borci.“
Ano, v tom chybí hokejovým šéfům vize, vidět dál než jen do neděle 26. května. Že vzhledem k omezenému výběru v zámoří je nutné ke každé naději z NHL přistupovat lidsky, s diplomacií, ne jako k jednomu z kusů.
Když ucítí důvěru, vrátí to. Loni takhle na mistrovství v Dánsku vyrostl Filip Hronek, teď už je z něj muž, který se hrdě může nazývat novým Markem Židlickým. Je příkladem moderního, konstruktivního beka. A to je mu 21 let.
Sázka na něj se vyplatila. A jsou tu i jiná pozitiva. Z Jakuba Voráčka je skutečný lídr, tahoun. Hráč, kterému by příštích několik let mělo zůstat céčko na dresu.
Dominik Kubalík potvrdil roli kanonýra. Jan Kovář dokázal, že
Přidat. Ve všech směrech
Tým působil svěže, výtečně bruslil, což byl odraz tvrdé, leč správně zvolené přípravy před turnajem.
I Voráček po turnaji přiznal: „Je to mé největší hokejové zklamání. Ale tým má příslib do budoucna.“
Na druhou stranu zrcadlo mistrovství světa ukázalo, že Česko zase zalije zlatá euforie, až tým ukáže víc. Ještě jednoho dva Hronky, v útoku ještě víc borců se zkušenostmi z NHL či velkého evropského hokeje, neboť mezinárodní scéna je o kus napřed.
Ačkoli si gólman Bartošák prožil své dny slávy, stejně reprezentaci chybí brankář, který by „ukradl“zápas. Který by zařídil klíčové vítězství, jako to při velkých triumfech uměli Hašek či Vokoun. Který by byl takovým lídrem jako v Bratislavě Rus Vasilevskij či Kanaďan Murray.
Češi vyslali v semifinále a v duelu o bronz 90 střel, dali z nich jen tři branky. Kouči Říhovi nezbylo než přiznat, že se jeho hráči při nájezdech Vasilevského báli.
Ne, není nutné se po turnaji na Slovensku bičovat. Na hru národního týmu se dalo dívat, ale na ukončení medailového půstu je potřeba o kousek víc.
Ve všech směrech.