Intelektuál v sametové revoluci
Velké společenské zvraty vynáší do nejvyšších politických pater osoby, které by se za normálních poměrů o veřejné funkce možná ani neucházely. Takhle banální pravda platí pro většinu bývalých disidentů, z nichž se po listopadu 1989 mávnutím proutku stali poslanci či ministři. I v tomto kontextu je ale cesta Petra Pitharta do politiky dost kuriózní.
Ač signatář a aktivní člen Charty 77, nepatřil Petr Pithart k zakládajícím členům Občanského fóra. První týden po 17. listopadu stál stranou. Ve své knize Devětaosmdesátý to vysvětluje jakýmsi ostychem: nikdo ho do fóra nezval a on „zjevně postrádal instinkt revolucionáře“. Aby se vydal do sídla Občanského fóra v Laterně magice, jej přesvědčili až o týden později jeho přátelé. Aby nešel s prázdnou, napsal si jakýsi projev, s nímž chtěl vystoupit na chystané demonstraci na Letenské pláni.
Když v sobotu odpoledne dorazil do pasáže Laterny magiky, vypadalo to tam prý beznadějně: „Kolem skleněných dveří vedoucích do haly a pak do podzemí divadla byl obrovský hrozen mačkajících se lidí. Snad stovka. Zřejmě neváhali tak jako já. Ale dovnitř pouštěla jakási stráž či co. Nepřesvědčivě jsem se snažil protlačit ke dveřím (bylo mi při tom docela trapně), ale nešlo to. (…) Když už jsem se otáčel, že se vrátím domů, zaslechl jsem hlas z náhle pootevřených dveří: Támhle ten, to je Pithart, toho pusťte. Kdo to promluvil, kdo mě vpustil do politiky, nevím…“
Ani v Laterně magice ale neměl Pithart vyhráno. Když nabídl text svého projevu Janu Rumlovi, který připravoval scénář další demonstrace, byl rychle odbyt s tím, že program je už hotový. Pithart se s ním rozloučil a vydal se domů. „Když jsem procházel kolem jedné ze šaten, spatřil mě Rudolf Battěk, který tam seděl s Josefem Vavrouškem a Ivanem Havlem na stoličkách šatnářek. Ruda na mě zavolal: Petře, pojď k nám, ty přece umíš psát, my tady redigujeme program OF. Zvedl jsem pultík šatny a vešel dovnitř, do hájemství paní šatnářek – a od té doby jsem v politice.“
Rukojmím v Praze
Petr Pithart se narodil v rodině, která se po roce 1945 dá charakterizovat jako prominentní. Jeho otec Vilém Pithart (1911–1990) byl kladenským advokátem a od roku 1936 členem komunistické strany. Na konci války byl vězněn v Terezíně a Dachau, ale po osvobození začala jeho strmá kariéra ve strukturách „lidovědemokratického“režimu. Nejprve pracoval jako ředitel sociálněpolitického a kádrového odboru na ředitelství Československých hutí, po Únoru povýšil a v letech 1949–1954 byl náměstkem ministra průmyslu. Poté přešel na ministerstvo zahraničí a v letech 1954–1960 byl velvyslancem v Jugoslávii, v letech 1962–1966 náměstkem ministra a pak získal prestižní post velvyslance ve Francii (1966–1969).
Otcovo postavení mělo na syna spíše neblahý vliv. Když byl Vilém Pithart jmenován velvyslancem v Bělehradu, mohl s sebou vzít pouze manželku a nejmladší dceru. Dvě starší děti, Petr a Alena, musely zůstat v Praze. Šlo o běžnou dobovou praxi: diplomaté museli nechat v Československu část své rodiny, aby je snad nenapadlo emigrovat. Petr Pithart tak od začátku studií na dnešním Keplerově gymnáziu žil na internátu ministerstva zahraničních věcí, který svým kasárenským řádem a nekvalifikovaným personálem připomínal spíše sirotčinec. „Internát, to pro mě byla vojna navíc. Žádné prominentství, spíše intenzivní prožitek outsiderství,“vzpomínal na tuto dobu Pithart v rozhovoru s Martinem T. Zikmundem. strany, do které podle svých slov vstoupil, když ho poněkolikáté oslovili starší kolegové z fakulty, kteří mu imponovali. V roce 1963 se oženil se studentkou filozofické fakulty Drahomírou Hromádkovou, s níž se seznámil na lyžařském výcviku v Krkonoších na Patejdlovce. Ze vztahu se později narodily dvě děti: syn David (1965) a dcera Klára (1971).
Petr Pithart měl v 60. letech velmi blízko k centrům tehdejšího „revizionismu“. Stal se tajemníkem interdisciplinárního vědeckého týmu Zdeňka Mlynáře, který zkoumal, jak reformovat a demokratizovat tehdejší politický systém. Zároveň psal do Literárních novin, kde v roce 1967 získal půlúvazek jako redaktor vnitropolitické rubriky. Od reformy komunistického establishmentu si ale udržoval kritický odstup. Svědčí o tom třeba jeho kritika tzv. Akčního programu, nazvaná lapidárně „Národní fronta, nebo parlament?“(Literární listy 8/1968); v článku se celkem bez obalu vyslovuje pro politický systém založený na pluralitě politických stran, což bylo i pro tehdejší reformisty nepřijatelné.
Sovětská invaze zastihla manžele Pithartovy v Izraeli, kde byli na poznávacím pobytu. Na rozdíl od dalších účastníků zájezdu se vrátili domů, jak jen to šlo. Petr Pithart pak v říjnu 1968 vystoupil z komunistické strany – což ale nebylo podle stanov možné, takže byl následně při čistkách vyškrtnut. Na podzim 1969, těsně před uzavřením hranic, ještě stačil vyjet na St. Anthony’s College v Oxfordu. Původní roční studium se vinou politických poměrů smrsklo na pár měsíců, které využil k horečnatému čtení. Do vlasti se mu pak podařilo „propašovat“několik kufrů knih.
S kariérou vysokoškolského pedagoga se samozřejmě musel rozloučit. Nejprve několik let čerpal vodu v rámci hydrologického průzkumu – stejnou prací se musel živit i jeho otec, který byl vyhozen z ministerstva zahraničních věcí. V roce 1973 se mu podařilo najít místo právníka v Akademii věd. Zároveň se zapojil do jedné z nejriskantnějších opozičních činností: stal se organizátorem konspiračních sítí, jejichž členové pašovali ze Západu do země zakázané knihy, časopisy a další materiály.
Po podpisu Charty 77 přišel i o místo podnikového právníka. Plně se zapojil do samizdatového intelektuálního života. Patřil ke kritikům teorie „paralelní polis“, s níž přišel Václav Benda. „Obával jsem se tendencí uzavírat se do sebe, žít z pocitu jediných spravedlivých, dívat se na ostatní s moralistním despektem,“popisoval to s odstupem. Prolamovat ghetto, do kterého se disidenti dostali, se snažil i prakticky. Od poloviny 80. let organizoval s manželkou ve svém malostranském bytě pravidelné „čaje u Pithartů“, na kterých se setkávali chartisté s příslušníky tzv. šedé zóny či „strukturáči“. Seznámilo se zde mnoho lidí, kteří o pár let později společně zasedli v prvních polistopadových vládách.
Ani v disentu Petr Pithart nerezignoval na intelektuální činnost. Již na počátku 70. let napsal knihu Obrana politiky, v níž prezentuje své konzervativní postoje, a později také knihu Osmašedesátý, která je hořkou bilancí reformního roku a kritikou jeho představitelů. Nelze také zapomenout na rozsáhlou knihu Češi v dějinách nové doby, na níž po třináct let spolupracoval s psychologem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem a která představuje zajímavý pokus o přehodnocení české duchovní tradice – vyšla nedokončená až po Listopadu pod kolektivním autorským pseudonymem Podiven.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Petru Pithartovi (* 1941), předsedovi polistopadové české vlády a později dlouholetému senátorovi.
Předsedou české vlády Navzdory svému opožděnému vstupu do Občanského fóra se Pithart rychle propracoval do jeho čela. Od počátku prosince ho najdeme u všech klíčových jednání opozice s mocí. Publikované zápisy z těchto jednání dokazují, že vedle Václava Havla patřil k účastníkům nejaktivnějším. K jeho největším „revolučním“zásluhám patří to, že přesvědčil Václava Havla, aby šel na tajnou schůzku mezi čtyřma očima s Mariánem Čalfou – předseda vlády tam pak dramatikovi předestřel scénář jeho volby prezidentem. Pithart byl také první, kdo později o této klíčové schůzce veřejně mluvil.
V únoru 1990 se Petr Pithart stal předsedou české vlády a zůstal jím i po červnových prvních svobodných volbách. Jeho kariéra v čele exekutivy však neměla dlouhého trvání. Přestože se v prosinci 1989 proslavil tím, jak v televizní diskusi „roznesl“Zdeňka Mlynáře, kterého si komunisté přivezli z rakouského exilu jako svého spasitele, později se ukázalo, že k dravému politikovi, který dokáže plout na dobových náladách a svůj program prezentovat v úderných sloganech, má dost daleko. Tato role naopak bezvadně seděla Pithartovu rivalovi Václavu Klausovi, který po volbách v roce 1990 nejprve ovládl Občanské fórum a později z něj své příznivce vyvedl do nové Občanské demokratické strany. Ti, co zbyli, mezi nimi také Petr Pithart, si založili Občanské hnutí, které ale ve volbách v roce 1992 propadlo navzdory tomu, že na jeho kandidátce usilovala o přízeň voličů řada hvězd dosavadní politiky. Volby ukázaly, že šlo o příslovečné generály bez vojska.
Petra Pitharta později získal Josef Lux pro lidovce. V jejich dresu se stal v roce 1996 senátorem, své místo pak obhájil ve dvou dalších volbách. V letech 1996–1998 a 2000–2004 byl předsedou Senátu, v mezidobí i později jeho místopředsedou. Funkce v „pomalejší“komoře jako by mu seděla lépe než post v čele exekutivy.
V roce 2003 Petr Pithart kandidoval za tehdejší Čtyřkoalici na prezidenta. Přestože byl považován za favorita, porazil jej Václav Klaus. Pro budoucí historiky tak zřejmě zůstane symbolem neuskutečněných cest české polistopadové politiky. A také mužem, který na rozdíl od mnoha vrcholných politiků nebyl nikdy aktérem žádné aféry a své politické působení dokázal později nezvykle kriticky reflektovat.