Škoda tisíců hodin bez radosti
Kdykoliv mám možnost mluvit aspoň chvilku s gymnazisty, žádám, aby řekli, co jim přináší škola, na kterou tolik chtěli. Protože není pochyb, že chtěli. Museli se totiž dost snažit, aby je přijali, a to zvlášť ve velkých městech, kde se na gymnázia hlásí o hodně víc žáků, než může vzhledem k počtu míst uspět. Dotazovaní většinou neodpovídají hned, z čehož je zřejmé, že se nad otázkou zamýšlejí, odpovědi však bývají ne-li stejné, tak hodně podobné. Velmi často v nich zaznívají slova „nuda“a „stres“. Ano, skoro každý jmenuje jednoho, dva inspirativní učitele a téměř všichni kvitují inspirativní spolužáky. Zvláštní. Skoro to vypadá, jako by nudná a předimenzovaná výuka byla daní za možnost být mezi svými. Tahle šance je ovšem opravdu důležitá, v daném věku možná nejdůležitější ze všeho. Jenom škoda těch tisíců hodin strávených v lavici bez radosti z učení.
Až pět vysokoškolských učitelů ročně by napříště mohlo získávat novou Cenu ministra školství dotovanou sto tisíci korunami. Cílem jejího zavedení má být podnícení diskuse o kvalitní výuce na vysokých školách a vyzdvihnutí příkladů dobré praxe, případně inovací. Docela dobrý nápad, ale skvělého učitele od průměrného nebo špatného by měly rozeznávat a oceňovat především samotné školy, nejlépe s pomocí studentů. Někde už k tomu mají dotazníky, jinde se pozná člověk na svém místě prostě tak, že se na jeho semináře hlásí víc lidí než na jiné. Vsadím se, že takové možnosti by ocenili i středoškoláci.
Největší školské odbory mají nově staré vedení. Sjezd Českomoravského odborového svazu pracovníků školství zvolil předsedou opět Františka Dobšíka, který stojí včele svazu od roku 2003, místopředsedkyní je i nadále Markéta Seidlová. Co se v čase mění, je počet členů. Zatímco v roce 2003 měla organizace 70 tisíc členů, teď má přibližně polovičku, z veškerého učitelstva mateřských, základních a středních škol přibližně čtvrtinu. Nejspíš je to tím, že už nejsme (nebo ještě nejsme) v situaci, kdy bylo členství v odborech víceméně povinné. Možná ale taky chybějí témata. Za co dřív bojovali odboráři, bojují dnes politici. Mezi sebou.
Ministerstvo školství zjišťovalo kolik vlastně chybí v České republice učitelů. K jednoznačnému číslu ale ne a ne dospět, takže zpráva zněla jednou že ze 150 tisíc vyučujících v mateřských, základních a středních školách jich chybí jedenáct tisíc, pak že šest tisíc a nakonec dala ČTK opravu, že momentálně je to 1800. Z toho je vidět, že interpretovat podobná šetření není úplně jednoduché. Tak snad alespoň platí, že průměrný věk učitelů mateřských, základních a středních škol dosahuje čtyřicet sedm a půl let a mužů je ve sborovnách necelých dvacet procent. Vyučujících bez pedagogického vzdělání má být necelých pět procent, ale například v hlavním městě devět. Ve Zlínském kraji to ale nejsou ani celá dvě procenta.