Nad nikým nelámeme hůl

„Chceme, aby každý pracoval na své maximum a zažil úspěch,“říká nově oceněný ředitel olomoucké základní školy Jiří Vymětal

Základní škola Svatoplukova v olomoucké okrajové části Řepčín vždycky stála tak trochu stranou zájmu. Před lety stěží zaplnili třídu prvňáčků, letos ale budou zřejmě muset otevřít hned tři. Důkazem, že škola má za sebou velkou proměnu, je i ocenění Ředitel roku pro šestatřicetiletého Jiřího Vymětala. Na jeho škole tráví děti přestávky na vzduchu, v družině pracuje jogín, učitelé mají relaxační místnost s masérským lehátkem a inkluzi tu zvládají bez větších problémů.

LN Stal jste se vítězem ankety Ředitel roku, ale vypadal jste spíš zaražený, než že byste měl radost…

Je to pravda. Jsem v té funkci krátce, necelé dva roky, a uvědomuju si, že mnoho ředitelů je mnohem dál než já. Ale to, co zaznělo v nominacích od kolegů, žáků i rodičů, byly velmi hezké zpětné vazby, takže kromě toho, že mě to zarazilo, si taky velmi vážím toho, že si někdo našel čas zhodnotit práci naší školy a někam to odeslat.

LN Co vlastně porota hodnotila?

Kromě nominací si pročetli ještě webové stránky školy, výroční zprávu, zřejmě si podrobně prohlédli i naše facebookové stránky, Instagram a odkazy na YouTube. To je celkem velký objem informací o fungování naší školy.

LN Jste tam krátce, ale stihl jste toho už hodně. Je pravda, jak zaznělo v jedné nominaci, že kdybyste měl v kanceláři gauč, tak byste ve škole i spal?

Dostával jsem sice rady od zkušených ředitelů, že je nejlepší přijít a rok nedělat žádné změny, jenom sledovat, jak to ve škole chodí, ale já nejsem ten typ. Potřebuju to, co mě napadne, hned realizovat. A je to evidentně nakažlivé, protože učitelé také přicházejí se svými vlastními nápady a je tam úžasná energie.

LN Jste poměrně mladý, dosud jste působil jako učitel. Proč jste se rozhodl přejít k ředitelování?

Práce učitele mě velmi naplňovala, ale co mě svazovalo, byly takové ty nepsané normy a pravidla, která má každá škola: jak se má učit, jak se mluví s žáky… Nejvíc mi vadila asi nedostatečná důvěra – to, že vás neustále někdo kontroluje, hlídá, vezme si sešity a kritizuje vás, že tam nejsou véčka nebo že nejsou barevně podtržené nadpisy. Pro mě jsou ve vzdělávání důležité jiné věci.

LN Znal jste školu, kde jste dnes ředitelem, dřív, než jste se přihlásil do konkurzu?

Neznal a skoro nic jsem o ní nevěděl. Jen to, že to dřív bývala škola se špatnou pověstí a nízkým počtem žáků. Doteď se setkávám s tím, že naši školu někdo nazývá „romskou školou“. Romská není, máme maximálně tak tři Romy na třídu, ale jsou výborně začleněni. To jsem ale neřešil, naopak jsem si uvědomil, že je pro mě lepší nastoupit na školu, která má před sebou dlouhou cestu.

LN Jaké byly začátky?

Nejdřív ze všeho jsem se chtěl seznámit s každým učitelem a s každým žákem, je pro mě důležité znát je všechny jménem. Vím, že harmonické partnerské prostředí je založeno na tom, že se dobře známe.

LN Opravdu znáte jménem každého žáka? Máte jich ve škole téměř tři sta.

Vypadá to tak. Škola není pavilonová, potkáváme se všichni na jedné chodbě, tak mám příležitost jména procvičovat. Hned po svém nástupu jsem se sešel s každým zaměstnancem školy, abychom se seznámili a navzájem si řekli svoje představy. S žáky jsme si podobné věci říkali v komunitním kruhu – schválně jsem si udělal takový rozvrh, abych učil v každé třídě druhého stupně. Zpětnou vazbu pokládám za důležitou, takže takzvané rozvojové rozhovory dělám s učiteli i žáky pravidelně. LN Když jste do školy přišel, věděl jste hned, co budete chtít měnit?

První vás do očí uhodí prostředí. Hned jsme změnili šatny, protože tam byly takové ty klecové, které mně nikdy nebyly příjemné. Změnili jsme zvonění na příjemnou hudbu, která se liší na začátku a na konci vyučování. Na konci je veselá, vybízí k tanci a rozhýbání boků. Se zařízením školy mám ještě velké plány, ale protože si myslím, že spokojenost žáků se odvíjí od spokojenosti učitelů, jako první jsme začali modernizovat a vybavovat kabinety. Autorita učitele se buduje také tím, jaký přístup k němu má ředitel. Jsme škola otevřená inkluzivnímu vzdělávání, máme téměř čtvrtinu žáků s nějakým přiznaným podpůrným opatřením, což znamená, že výuka může být pro učitele velmi náročná. Takže jsme učitelům vybudovali relaxační místnost s masérským lehátkem, koupili jsme infrasaunu. Děláme různé společné akce, utužujeme kolektiv a snažím se, aby i platy byly příjemnější – využíváme peníze z různých projektů, z pronájmu tělocvičny, nějaký příspěvek máme i od zřizovatele.

LN Změnil jste něco směrem k žákům?

Jedna z prvních věcí byla, že jsme zakázali mobily, i o přestávce. Měli jsme absolutní podporu rodičů a považuju to za velmi dobré rozhodnutí. Myslím, že škola je jedno z posledních míst, kde dochází ke skutečné interakci, a když měly děti mobily, trávily přestávky s obličeji přitisknutými na displeji. Dali jsme jim možnost být o přestávkách venku a ani na chodbách jim nijak nebráníme v pohybu, protože víme, že je pro to, aby se dobře vyvíjela osobnost, velmi důležitý.

LN Něco jste naopak zachoval?

Co jsem měnit nemusel – a to je pro nového ředitele velké štěstí – je pedagogický sbor, který je velmi kvalitní. Předchozí pan ředitel si uměl do týmu vybrat dobré lidi. Na tom se dá perfektně stavět. Měl jsem to štěstí, že jsem nastoupil na školu, kam jsem zapadl i se svým nadšením a naivitou vycházející z mládí a nezkušenosti. Většina lidí, co naši školu navštíví, tak hodnotí, že se tam cítí opravdu dobře. Že je tam úžasné klima. Možná je to tím, že to kdysi býval klášter dominikánek, možná tím, že jsou u nás na prvním místě mezilidské vztahy. To je opravdu můj největší cíl, budovat prostředí, kde se každý cítí příjemně, kde se mu dobře pracuje a kde se může dobře a bezpečně rozvíjet a vzdělávat. Teprve na druhém místě jsou výukové metody, ty budeme teprve pilovat. Prozatím jsem ve škole zavedl vzájemné hospitace, abychom se my učitelé mohli inspirovat jeden od druhého. LN Zmínil jste, že máte hodně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak si s tím dokážete poradit?

Máme jich víc než jiné školy, protože se o nás ví, že je zvládáme. Neděláme, že tam nejsou, ale maximálně se jim věnujeme. A naše škola stojí v oblasti, kde jsou děti s různým zázemím. Inkluze nás nijak neděsí, naopak z ní profitujeme. Na 19 tříd máme 16 asistentů pedagoga a je to úžasně vidět na výuce. Máme ve třídách děti, které potřebují pomoc, protože třeba nemají dostatečnou podporu doma, ale i děti nadané, které je potřeba specificky rozvíjet v různých oblastech. To by jeden učitel stěží zvládal. Díky inkluzi jsme také schopni poskytnout dětem, které to potřebují, doučování a speciálněpedagogickou péči. Na to všechno dostáváme finance. Kdyby nebyla inkluze, měli bychom ve třídě tytéž děti, jen bez asistentů a vší té podpory. Jenom se děsím toho, že se vláda bude snažit podporu postupně omezovat. My máme dvě třídy, kde máme dva asistenty, takže tam jsou i s učitelem tři pedagogičtí pracovníci a nedokážeme si to jinak představit. Kdyby tam někdo z nich nebyl, opravdu by klesla kvalita vzdělávání, ale i bezpečí. Některé děti jsou impulzivní, aniž by za to mohly. Chápu, že chce stát ušetřit, ale takhle by šetřil velmi nešťastně.

LN Říkal jste, že se hodně věnujete dětem, které mají nějaké potíže nebo jsou ze sociálně slabších rodin. Jak konkrétně to vypadá?

Nelámeme nad nikým hůl, snažíme se z každého dostat to nejlepší. Hlavně všechno řešíme. Dítě nedorazí na doučování? Hned voláme rodičům. Časté absence? Chceme omluvenku od lékaře. Rodiny se snažíme přimět k tomu, aby doma s dětmi něco dělaly. Naše nepsaná filozofie je, že chceme, aby každý pracoval na své maximum a zažil úspěch. Pro děti, které to potřebují, sháníme dotace na obědy, na výlety, na školní akce. Když je nějaký problém, hledáme třeba i bydlení. Ale to už není v kompetenci pedagogických pracovníků, takže teď usilujeme o to, abychom na škole mohli mít sociálního pedagoga. Vím, že nejlepší investice do školy je do personálního zajištění. I z projektů jako jsou šablony pro čerpání dotačních prostředků nebo ze společných projektů s univerzitami máme asistenty a také psychologa. Jsem přesvědčen o tom, že čím víc lidí se na procesu výchovy a vzdělávání podílí, tím líp. LN Školy si často stěžují, že sladit práci učitele a asistenta není snadné…

To jsme ošetřili tak, že si každý třídní učitel mohl sám vybrat svého asistenta pedagoga z těch nabídek, které přišly. Jsme velké město, takže ty nabídky naštěstí jsou. Když si učitel asistenta sám vybere, líp to pak funguje a víc za ním stojí. Na spolupráci potom intenzivně pracujeme. Asistenti mají pravidelné schůzky pod vedením paní psycholožky a výchovné poradkyně, reflektují svoji práci a mohou se o čemkoli poradit.

LN Co myslíte, že se vám za ty dva roky nejvíc povedlo, na co jste nejvíc pyšný?

Nejprve musím zdůraznit, že je to týmová práce – nastoupil jsem do vlaku, který už docela pěkně jel. Ale taky je třeba říct, jak mě těší, že mám v týmu hodně učitelů, kteří přijali mou nabídku vzít si na starost některou oblast. Máme třeba environmentálního koordinátora, vedoucí učitelku prvního stupně, komunitního koordinátora nebo třeba paní učitelku, která si vzala na zodpovědnost výmalbu celé školy, takže škola bude postupně jeden velký obraz.

Jako učiteli mi přesně něco takového chybělo: dostat důvěru a mít zodpovědnost za nějakou oblast, kterou bych se snažil rozvíjet. Vážím si toho, že jsme se zařadili do mnoha projektů, ale ještě víc toho, že spousta z nich je dokonce naše vlastní know-how. A často to vychází přímo od dětí. Třeba žáci šesté třídy zorganizovali několik úžasných akcí na podporu útulku pro týrané psy a kočky. Vyrobili spoustu krásných věcí, které prodávali v aukci, udělali tomu hezkou propagaci, sehnali si i mediální tvář, měli spoustu nápadů a vzešlo to všechno od nich.

Schválně jsem si udělal takový rozvrh, abych učil v každé třídě druhého stupně. Zpětnou vazbu pokládám za důležitou. Změnili jsme zvonění na příjemnou hudbu, která se liší na začátku a na konci vyučování. Na konci je veselá, vybízí k tanci.

LN Co dalšího ještě plánujete? Jak si představujete svou školu za pět let?

Dál pracovat na tom, aby i prostředí vypadalo přívětivě a harmonicky. Dokážu si představit, že většinu podlahové plochy bude tvořit koberec a sedací koutky – už máme jeden čtenářský, ale takových „zašíváren“by tam mohlo být víc. Zavedli jsme velké přestávky venku, ale zatím nemáme dostatek sportovního náčiní, které by se mohlo venku používat. Jsme komunitní školou, to znamená, že se snažíme, aby to u nás nežilo jen dopoledne, ale i odpoledne a večer ve formě akcí pro veřejnost. Pořádáme různé aktivity v parku, který máme u školy, třeba den jógy. Navázali jsme partnerství s dalšími školami, s univerzitou, založili jsme Centrum kolegiální podpory a zveme k nám na různé semináře učitele z jiných škol…

Můj osobní sen češtináře je vymyslet nějakou perfektní čítanku literatury, protože tu skutečně ideální jsem ještě neobjevil. A myslím, že by výuka měla začínat i končit nějakým protažením, třeba jógovým. Uvědomujeme si, že pohyb dětem chybí. I proto jsem do školní družiny přijal dva aktivní sportovce, jeden je jogín, druhý žonglér. To mimochodem také zaznívalo v nominacích na Ředitele roku – že jsem do školy přivedl hodně mužů. Družina je teď akční a je o ni obrovský zájem.

LN Když vás poslouchám, tak mě napadá, jestli by lidi jako vy, které baví měnit věci, neměli po školách rotovat jako krizoví manažeři…

Myslím, že ve vzájemném inspirování je klíč a hodně to podporujeme, ale zároveň se domnívám, že dobrý ředitel vnímá svoji školu jako své dítě a rodič by přece kvůli cizímu dítěti své vlastní neopustil.

Autorka je spolupracovnicí LN