Když chceš vědět, tak se zeptej
Velký, nebo malý? zeptala se paní, co prodává vždycky v pátek na farmářských trzích vajíčka. Tak snad velký, odpověděla jsem a obdržela žádaný půltucet. Překvapení přišlo doma, když se ukázalo, že vejce mají dva žloutky. Všecky. Jak je něco takového možné? uvažovala jsem a napadalo mě ledacos od radioaktivního ozařování slepic po hormony. Kdo ví, čím je krmí, kazila mi anomálie radost z vaření celý týden.
V pátek jsem se u stánku zastavila znovu. Zrovna nikdo nenakupoval, tak by se mi snad mohlo dostat rozumného vysvětlení. Doufala jsem, že bude rozumné, protože vejce už jsme snědli (jídlo nevyhazuju) a já rozhodně nechtěla slyšet nic, co by zpochybňovalo jejich nezávadnost.
Paní ve stánku zájem ale neocenila
a na mou otázku odpověděla rovněž otázkou: „Vy jste nikdy neslyšela, že se rodí taky dvojčata?“O tom jsem samozřejmě slyšela. Kdyby bylo dvoužloutkové jedno nebo třeba i dvě vejce, došlo by mi, o co asi jde, ale šestero dvojčat v jedné krabičce? „No tak někdy je jich víc,“konstatovala trhovkyně už s mírnou netrpělivostí.
Byl čas, abych ji přesvědčila, že mi nejde o reklamaci. „Víte, já bych to chtěla vysvětlit dětem,“řekla jsem důvěrným tónem. Jenom proto mě nevyhnala. Ale uspokojivá odpověď taky nepřicházela. Prodávající se zapřísahala, že její vejce jsou kvalitní, čerstvá, žádaná a nikdy si nikdo nestěžoval. Už jsem to skoro vzdávala, když konečně zaznělo klíčové slovo. „My jsme moderní farma, na vajíčka máme digitální váhy.“ Tehdy mi sepnulo, co mělo. „Vy těch slepic máte asi hodně, co,“položila jsem doplňující otázku. „Máme velký chov a všechno vážíme. Digitálně,“zdůraznila žena ještě jednou vybavenost.
Přece jen jsme tedy dospěli k jakžtakž zdárnému konci. Jestli mají hodně slepic, pak se urodí i přiměřené procento dvojčat, tedy vajec, které jsou logicky i těžší. Když se dostanou na třídičku opatřenou váhou, zamíří do kategorie větších, možná i největších, co se můžou prodat za víc. Natrefila jsem asi právě na ně. Uf!
Všimla jsem si, že na světě je dost věcí, pro které existuje vysvětlení, jenže jaksi nepadne, protože se neptáme. Ptaní se bere za důkaz nechápavosti. Málo se ptají i ti, kdo mají rozhovory a dotazování v náplni práce, například v rádiích nebo v televizi. Politiky ždímá většina z nich na doraz, ale když nejde o ministra, jako by je nic nezajímalo až tak moc. Tuhle se třeba v rádiu mluvilo o driftovacích tříkolkách. Slyšela jsem o nich poprvé, a tak mě potěšilo, když moderátorka požádala dotazovaného, aby vysvětlil, o co jde. Řekl, že to je „taková normální tříkolka, akorát má vzadu roury, takže se při určitém pohybu dostává do driftu.“Moderátorce to stačilo. Asi se bála, aby si někdo nemyslel, že nechápe, co je drift a v čem je přínosný, takže přečetla další připravenou otázku. Škoda. Mě by to docela zajímalo. RADKA KVAČKOVÁ