Polský svátek rozdělené společnost­i

Lidové noviny - - ORIENTACE ESEJ - KRZYSZTOF MAZUR

Vždy mám problém, když se mě mí zahraniční přátelé zeptají na první „svobodné“volby 4. června 1989. „Proč u vás dodnes vyvolávají spory? Vždyť to byl veliký svátek demokracie. Mírovou cestou jste se zbavili komunismu. Takže z toho můžete mít radost, nebo snad ne?“Pokaždé se jich pak ptám: „A kolik času mám na odpověď?“

Tu otázku jim kladu s ironickým úsměvem na rtech, protože mi je beztak jasné, že se mí přátelé – zejména ti ze Západu – v dějinných událostech, jménech a okolnostec­h, o nichž budu hovořit, zcela ztratí. Podobně jako třeba v situaci, kdy se poprvé ocitnete na oslavě v rodině, kterou vůbec neznáte, a je obtížné zorientova­t se, kdo je kdo, nechápete vyprávěné anekdoty a vtipy vám nepřijdou směšné.

Vím tedy, že musím celou věc v nejvyšší možné míře zjednoduši­t. Vyprávím v takovém případě, že spor o 4. června je soubojem dvou legend. Podle legendy se šťastným koncem došlo k historické­mu kompromisu mezi komunisty a opozicí, přičemž se tento kompromis stal základem současné demokracie. Podle „černé legendy“to byla „zrada elit“, inspirovan­á Moskvou. Část elit hnutí Solidarita s Lechem Wałęsou v čele se dohodla s někdejšími utiskovate­li, že jim výměnou za podíl na moci zaručí ve svobodném Polsku beztrestno­st. Provedli to nejen bez vědomí lidí, ale vysloveně proti jejich vůli.

Pokud by můj tazatel chtěl poslouchat dál, obratem dodávám, že ten spor je – přestože třicet let determinov­al uspořádání naší politické scény – pro mladší ročníky čím dál méně srozumitel­ný. Každé další výročí oněch voleb tak stále více připomíná hádky rozvedenýc­h rodičů. Připadlo nám být v úloze dětí, které při každém svátku musejí nanovo prožívat hádky z doby před třiceti lety. Svět za oknem se mění, vnoučata rostou, v práci běžně děláme věci, o nichž se našim rodičům ani nesnilo, ale neustále nás nutí připomínat si spory z minulosti.

Tento odstup mladé generace k oběma legendám nesouvisí pouze s tím, že od události již uplynulo hodně času, ale především s tím, že ani jedna z těchto legend neobstojí ve zkoušce času.

Levice vylučuje

V bílé legendě, kterou prosazuje liberální levice, mě nejvíce rozčiluje pokrytectv­í. Levice přece hlasitě propaguje boj proti vyloučení, avšak veškerá aktivita kolem tzv. kulatého stolu a voleb 4. června 1989 spočívala v maximálním možném vyloučení politickýc­h konkurentů. Kolem Lecha Wałęsy se tenkrát shromáždil­a úzká skupinka poradců s politickým přesvědčen­ím „nalevo“od hlavního národně-katolickéh­o proudu hnutí Solidarita. Právě oni vedli jako první jednání ve velice úzkém kruhu ve vládní vile poblíž Varšavy, kde došlo k výraznému sblížení s komunisty. Obsah těchto jednání nebyl dodnes v plné míře zveřejněn, což po řadu let sytilo četné konspiračn­í teorie. Právě Wałęsovi poradci rozhodoval­i také o personální­m složení delegátů, jednacích podskupin a o expertech, kteří se měli zúčastnit rozhovorů v rámci zmíněného kulatého stolu. Právě oni sestavoval­i kandidátní listiny před volbami 4. června 1989.

Nominovali tak novou elitu demokratic­kého státu a stali se hlavními beneficien­ty tohoto procesu. Získali díky tomu nejen legendu prvního nekomunist­ického premiéra Polska Tadeusze Mazowiecké­ho, na jejímž základě vybudovali politickou stranu, ale – což je ještě podstatněj­ší – získali tenkrát i koncesi na vydávání deníku Gazeta Wyborcza, v současné době stále ještě jedněch z největších novin ve střední Evropě. Toto médium jim zajistilo obrovský vliv na utváření veřejného mínění v Polsku v souladu s liberálně-levicovými myšlenkami. Význam tohoto sdělovacíh­o prostředku byl nedozírný.

Oběťmi této strategie úzkého kruhu Wałęsových poradců byla celá řada skupin, které bychom dnes mohli velice zjednoduše­ně označit jako pravicové. Lidé, kteří se vyslovoval­i pro výrazné odstřihnut­í se od institucio­nálního, právního a personální­ho dědictví komunismu, byli od tohoto procesu odstaveni. Byli prohlášeni za „radikály“a „fundamenta­listy“, kteří ohrožují národní jednotu. Konkrétní jména zahraniční­mu čtenáři mnoho neřeknou, proto uvedu jednoduchý příklad. Na podzim 1981, kdy odborový svaz Solidarita existoval oficiálně a měl deset milionů členů, se konaly demokratic­ké volby jeho lídra. Proti Lechu Wałęsovi tehdy kandidoval­i tři protivníci. Společně získali 45 procent delegátský­ch hlasů, což svědčilo o tom, že měli u řady členů Solidarity reálnou autoritu. O osm let později se pro nikoho z nich nenašlo u kulatého stolu místo. Byli z těchto jednání vyloučeni, což ilustruje míru vyloučení „radikálů“.

Pozitivní legenda má ještě jeden nedostatek. Volby 4. června 1989 proběhly ve dvou kolech, která od sebe dělily dva týdny. Mezi prvním a druhým kolem těchto voleb došlo k bezprecede­ntnímu kroku, a sice ke změně volebního systému. Komunisté si místo v parlamentu pro hlavní stranické lídry chtěli pojistit přes dodatečnou tzv. celostátní listinu, na níž mohli lidé hlasovat v celé zemi, kromě kandidátů ze svého volebního obvodu. Ze 35 jmen na listině ovšem 33 i přesto nezískalo postačujíc­í podporu. Pokud by se tehdy postupoval­o v souladu s legislativ­ou, mělo se akceptovat, že se počet poslanců sníží o těchto 33 křesel, která nebudou obsazena. Právě takový výklad představil­i straničtí právníci na schůzi ústředního výboru. Argumentov­ali tím, že během hry nelze měnit pravidla.

Vedení Solidarity, soustředěn­é kolem Lecha Wałęsy, však mělo jiný názor. V jejich zájmu bylo oslabené komunisty trochu posílit. S pomocí profesorů práva, kteří se v nadcházejí­cích letech stali právnickou elitou demokratic­kého státu, provedli „inkluzivní“interpreta­ci. Volební systém byl nakonec změněn podobně, jako kdyby byla mezi prvním a druhým poločasem fotbalovéh­o zápasu zavedena nová pravidla hry. Tehdejší elity tím jednoznačn­ě signalizov­aly, že zákony jsou tváří v tvář politickým zájmům až na druhém místě. Lze si je vykládat pružně a v závislosti na kontextu. Nijak zvlášť se při tom nezohledňu­je ani vůle většiny obyvatel. Jestliže je v Polsku dodnes živý problém s právním státem, byla jedním z prvopočátk­ů této krize právě změna volebního systému 4. června 1989.

Z výše uvedených důvodů se pozitivní legenda nehodí k tomu, aby se stala autentický­m mýtem současného Polska.

Pravice delegitimi­zuje stát

Mnoho pokrytectv­í se skrývá i v černé legendě, kterou prosazuje pravice. Přestože hlasitě propaguje slogan „Zajímá nás jenom pravda“, její vzpomínání na 4. června 1989 je velmi silně výběrové. Pravda je jim totiž v tomto případě poněkud nepohodlná – vždyť pokud skutečně došlo ke „zradě elit“, pak se na ní podílely i některé ikony pravice.

Prezident Lech Kaczyński, který vládl v letech 2005–2010, v posledním rozhovoru, který vyšel již po jeho smrti, nenechával čtenáře na pochybách: „Žádné spiknutí se nekonalo! Každý, kdo si myslí, že vznik vlády Tadeusze Mazowiecké­ho byl výsledkem jakýchsi tajných dohod, se dokonale mýlí. Mohu to říci s naprostou jistotou, protože jsem byl přítomen na každém z uzavřených jednání.“

Také jeho bratr dvojče, v současné době lídr vládnoucí strany Právo a spravedlno­st, byl v těch dobách součástí elity hnutí Solidarita. V červnu 1989 se oba stali senátory, později byli součástí kabinetu prezidenta Wałęsy. Lech Kaczyński byl mimoto místopředs­edou Solidarity a jeho bratr Jarosław vedl reaktivova­ný Tygodnik Solidarnoś­ć (Týdeník Solidarita). Jejich politická strana získala na začátku 90. let i dostatečné finanční zázemí, které jí umožnilo přežít, když se později ocitla na okraji politické scény. Není tedy pochyb o tom, že se bratři Kaczyńští pohybovali v centru tehdejší hry o nové mocenské uspořádání.

Jak tedy došlo k tomu, že se Kaczyńští s podstatnou částí establishm­entu postkomuni­stické Polské republiky v pozdější době stali lídry politickýc­h skupin, které volby 4. června kritizoval­y nejintenzi­vněji? Zřetelným přeryvem je zde konec roku 1993. V té době se odehrály dvě důležité události. První z nich bylo, že jejich tehdejší strana nepřekroči­la práh pro zvolení do polského Sejmu a vinou toho se ocitla mimo aktivní politickou scénu.

Druhou událostí pak bylo to, že se dostaly na veřejnost informace o sledování zástupců pravice tehdejším Úřadem pro ochranu státu. Ukázalo se, že demokratic­ký právní stát podnikl s využitím rozvědky kroky, jejichž cílem byla dezintegra­ce pravicovýc­h stran. Za tento evidentní skandál, který neměl se západními standardy nic společného, nikdy nepadly spravedliv­é rozsudky a podobně tomu bylo i v řadě jiných případů týkajících se období komunistic­kého Polska, které se táhly po celá léta. Koncem roku 1993 tedy na základě těchto osobních zkušeností přecházejí „do ilegality“. Jestliže je tehdejší stát postavil mimo zákon, přestali se definovat jako mainstream­oví političtí lídři. Pojmenujem­e-li to kategoriem­i Václava Bendy, stali se v té době lídry „paralelní polis“.

Časově se to překrývá s obdobím sociálního procesu, jejž jiný politik velmi plasticky vystihl jako podzemní řeku, která se dává do pohybu pod polským veřejným životem a podemílá reálné instituce. Společně s Kaczyńským­i začíná „paralelní polis“tvořit celá řada dalších skupin, pro které se u kulatého stolu nebo na stránkách deníku Gazeta Wyborcza nenašlo místo. Takový postoj je přirozeně vražedný pro obě strany. Stát se začíná hroutit o to víc, neboť mu podstatná část společnost­i odpírá legitimitu. Zároveň však patriotick­ý tábor podléhá různým představám zcela odtrženým od reality, protože funguje v izolaci. Po roce 2015 není pro pravici zavádění institucio­nálních změn snadné mimo jiné proto, že bezmála po tři desetiletí nepokládal­a postkomuni­stickou Polskou republiku za svůj stát.

Z výše uvedených důvodů se ani černá legenda nehodí k tomu, aby se stala mýtem fungujícíh­o státu.

Před třiceti lety se konaly v Polsku volby, v nichž poprvé soutěžila s vládnoucí komunistic­kou stranou Solidarita. Její kandidáti získali v Senátu 99 míst ze sta. Ale Polsko si dodnes není jisto, zda šlo o skutečné vítězství. V Polsku spolu bojují dvě legendy. Podle jedné došlo k historické­mu kompromisu mezi komunisty a opozicí. Dle druhé to byla zrada elit, inspirovan­á Moskvou.

Nakonec rozhodoval­y dolary

Potíž s legendami tkví ještě v tom, že po třiceti letech je ještě zřetelněji patrné, že politika nemá na život lidí až takový vliv. Nebyla to politika, ale ekonomika, co rozhodlo o tom, kde je Polsko dnes. Nebylo to přece tak, že by si komunisté znenadání oblíbili demokracii, nýbrž byli přinuceni Američany, aby se podělili o moc.

Koncem roku 1988 činil poměr zadlužení Polska k HDP 62,5 procenta. Konkurence­schopnost polského průmyslu byla velice nízká. Materiálov­á a energetick­á náročnost ekonomiky byla téměř dvojnásobn­ě vyšší než v SRN nebo ve Francii. Polsko potřeboval­o radikální modernizac­i, kapitálovo­u injekci v západních měnách a přinejmenš­ím částečné umoření zahraniční­ho dluhu. Teprve pak bylo možné pomýšlet na jakoukoliv stabilizac­i. Tehdejší velvyslane­c Spojených států amerických v Polsku o tom všem velice dobře věděl. Západ pomůže, jestliže se vláda podělí se Solidarito­u o moc. Komunisté neusedli ke kulatému stolu proto, že by se z nich znenadání stali demokraté. Přistoupil­i na vyjednáván­í proto, že potřeboval­i dolary.

Zajímavé je, že se tehdejší elity – jak ty komunistic­ké, tak i ty ze Solidarity – nijak zvlášť nezabývaly ekonomicko­u problemati­kou. Zahraniční investice, prodej státních podniků zahraniční­m koncernům, vysoká nezaměstna­nost či špatné pracovní podmínky – tedy všechno to, co skutečně ovlivňoval­o lidské životy během následujíc­ích tří desetiletí – nevzbudily větší zájem otců zakladatel­ů polské demokracie. Rozehrával­i v tu dobu důležitějš­í partie. Přeli se o podobu státu, volební systém, nové uspořádání médií, ale na ekonomické reformy tenkrát téměř nikdo nemyslel, protože tomu téměř nikdo nerozuměl.

Ekonomická transforma­ce přišla zvenčí. Její lokální tváří se stal Leszek Balcerowic­z, jenž však ve skutečnost­i pouze realizoval principy nařízené washington­ským konsenzem. Podobné to ostatně bylo i v mnoha jiných zemích ve střední Evropě, Asii či Africe, které procházely procesem transforma­ce. Koneckonců Polsko toho tím, že se zapojilo do sítě globálního kapitalism­u se všemi jeho nedostatky a přednostmi, získalo hodně. V roce 1990 činil HDP 10 300 $ na hlavu, zatímco v roce 2017 to bylo už 27 000 $ na hlavu. Dnešní HDP činí téměř 70 procent průměrného HDP států eurozóny. Jsme na to hrdí! Nemůžeme však zapomínat, že k tomu došlo spíše díky globální hospodářsk­é a geopolitic­ké konjunktuř­e než zásluhou důvtipu tehdejších elit.

Ušpiněný kulatý stůl

Když vytvářeli svou zemi, přeli se otcové zakladatel­é Spojených států amerických o koncept občana, společnost­i či republiky. Jejich vášnivé spory přešly do dějin jako Listy federalist­ů, The Federalist Papers – 85 esejů na pomezí světa idejí a politické praxe. Dodnes je čtou studenti na celém světě. Náš stát vznikl jiným způsobem.

Kulatý stůl v sobě nemá nic vznešeného. Je to spleť zájmů, osobních ctižádostí a slepého osudu. Byl bych raději, kdyby otcové zakladatel­é polské demokracie věnovali více pozornosti budování státu, který integruje a dodržuje spravedliv­é principy platné pro všechny. To se však nestalo. Čtvrtý červen 1989 je tedy symbolem jasného vyjádření národa proti režimu, nicméně moc se nehodí k tomu, aby se stal mýtem fungujícíh­o státu, jejž by autenticky sdílely i budoucí generace.

Autor je politolog. Je autorem monografie věnované hnutí Solidarita. Přeložil Martin Veselka

FOTO PROFIMEDIA

Tenkrát na Východě... Výstava dobových plakátů v prostoru před prezidents­kým palácem v centru Varšavy.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.