Polský svátek rozdělené společnosti
Vždy mám problém, když se mě mí zahraniční přátelé zeptají na první „svobodné“volby 4. června 1989. „Proč u vás dodnes vyvolávají spory? Vždyť to byl veliký svátek demokracie. Mírovou cestou jste se zbavili komunismu. Takže z toho můžete mít radost, nebo snad ne?“Pokaždé se jich pak ptám: „A kolik času mám na odpověď?“
Tu otázku jim kladu s ironickým úsměvem na rtech, protože mi je beztak jasné, že se mí přátelé – zejména ti ze Západu – v dějinných událostech, jménech a okolnostech, o nichž budu hovořit, zcela ztratí. Podobně jako třeba v situaci, kdy se poprvé ocitnete na oslavě v rodině, kterou vůbec neznáte, a je obtížné zorientovat se, kdo je kdo, nechápete vyprávěné anekdoty a vtipy vám nepřijdou směšné.
Vím tedy, že musím celou věc v nejvyšší možné míře zjednodušit. Vyprávím v takovém případě, že spor o 4. června je soubojem dvou legend. Podle legendy se šťastným koncem došlo k historickému kompromisu mezi komunisty a opozicí, přičemž se tento kompromis stal základem současné demokracie. Podle „černé legendy“to byla „zrada elit“, inspirovaná Moskvou. Část elit hnutí Solidarita s Lechem Wałęsou v čele se dohodla s někdejšími utiskovateli, že jim výměnou za podíl na moci zaručí ve svobodném Polsku beztrestnost. Provedli to nejen bez vědomí lidí, ale vysloveně proti jejich vůli.
Pokud by můj tazatel chtěl poslouchat dál, obratem dodávám, že ten spor je – přestože třicet let determinoval uspořádání naší politické scény – pro mladší ročníky čím dál méně srozumitelný. Každé další výročí oněch voleb tak stále více připomíná hádky rozvedených rodičů. Připadlo nám být v úloze dětí, které při každém svátku musejí nanovo prožívat hádky z doby před třiceti lety. Svět za oknem se mění, vnoučata rostou, v práci běžně děláme věci, o nichž se našim rodičům ani nesnilo, ale neustále nás nutí připomínat si spory z minulosti.
Tento odstup mladé generace k oběma legendám nesouvisí pouze s tím, že od události již uplynulo hodně času, ale především s tím, že ani jedna z těchto legend neobstojí ve zkoušce času.
Levice vylučuje
V bílé legendě, kterou prosazuje liberální levice, mě nejvíce rozčiluje pokrytectví. Levice přece hlasitě propaguje boj proti vyloučení, avšak veškerá aktivita kolem tzv. kulatého stolu a voleb 4. června 1989 spočívala v maximálním možném vyloučení politických konkurentů. Kolem Lecha Wałęsy se tenkrát shromáždila úzká skupinka poradců s politickým přesvědčením „nalevo“od hlavního národně-katolického proudu hnutí Solidarita. Právě oni vedli jako první jednání ve velice úzkém kruhu ve vládní vile poblíž Varšavy, kde došlo k výraznému sblížení s komunisty. Obsah těchto jednání nebyl dodnes v plné míře zveřejněn, což po řadu let sytilo četné konspirační teorie. Právě Wałęsovi poradci rozhodovali také o personálním složení delegátů, jednacích podskupin a o expertech, kteří se měli zúčastnit rozhovorů v rámci zmíněného kulatého stolu. Právě oni sestavovali kandidátní listiny před volbami 4. června 1989.
Nominovali tak novou elitu demokratického státu a stali se hlavními beneficienty tohoto procesu. Získali díky tomu nejen legendu prvního nekomunistického premiéra Polska Tadeusze Mazowieckého, na jejímž základě vybudovali politickou stranu, ale – což je ještě podstatnější – získali tenkrát i koncesi na vydávání deníku Gazeta Wyborcza, v současné době stále ještě jedněch z největších novin ve střední Evropě. Toto médium jim zajistilo obrovský vliv na utváření veřejného mínění v Polsku v souladu s liberálně-levicovými myšlenkami. Význam tohoto sdělovacího prostředku byl nedozírný.
Oběťmi této strategie úzkého kruhu Wałęsových poradců byla celá řada skupin, které bychom dnes mohli velice zjednodušeně označit jako pravicové. Lidé, kteří se vyslovovali pro výrazné odstřihnutí se od institucionálního, právního a personálního dědictví komunismu, byli od tohoto procesu odstaveni. Byli prohlášeni za „radikály“a „fundamentalisty“, kteří ohrožují národní jednotu. Konkrétní jména zahraničnímu čtenáři mnoho neřeknou, proto uvedu jednoduchý příklad. Na podzim 1981, kdy odborový svaz Solidarita existoval oficiálně a měl deset milionů členů, se konaly demokratické volby jeho lídra. Proti Lechu Wałęsovi tehdy kandidovali tři protivníci. Společně získali 45 procent delegátských hlasů, což svědčilo o tom, že měli u řady členů Solidarity reálnou autoritu. O osm let později se pro nikoho z nich nenašlo u kulatého stolu místo. Byli z těchto jednání vyloučeni, což ilustruje míru vyloučení „radikálů“.
Pozitivní legenda má ještě jeden nedostatek. Volby 4. června 1989 proběhly ve dvou kolech, která od sebe dělily dva týdny. Mezi prvním a druhým kolem těchto voleb došlo k bezprecedentnímu kroku, a sice ke změně volebního systému. Komunisté si místo v parlamentu pro hlavní stranické lídry chtěli pojistit přes dodatečnou tzv. celostátní listinu, na níž mohli lidé hlasovat v celé zemi, kromě kandidátů ze svého volebního obvodu. Ze 35 jmen na listině ovšem 33 i přesto nezískalo postačující podporu. Pokud by se tehdy postupovalo v souladu s legislativou, mělo se akceptovat, že se počet poslanců sníží o těchto 33 křesel, která nebudou obsazena. Právě takový výklad představili straničtí právníci na schůzi ústředního výboru. Argumentovali tím, že během hry nelze měnit pravidla.
Vedení Solidarity, soustředěné kolem Lecha Wałęsy, však mělo jiný názor. V jejich zájmu bylo oslabené komunisty trochu posílit. S pomocí profesorů práva, kteří se v nadcházejících letech stali právnickou elitou demokratického státu, provedli „inkluzivní“interpretaci. Volební systém byl nakonec změněn podobně, jako kdyby byla mezi prvním a druhým poločasem fotbalového zápasu zavedena nová pravidla hry. Tehdejší elity tím jednoznačně signalizovaly, že zákony jsou tváří v tvář politickým zájmům až na druhém místě. Lze si je vykládat pružně a v závislosti na kontextu. Nijak zvlášť se při tom nezohledňuje ani vůle většiny obyvatel. Jestliže je v Polsku dodnes živý problém s právním státem, byla jedním z prvopočátků této krize právě změna volebního systému 4. června 1989.
Z výše uvedených důvodů se pozitivní legenda nehodí k tomu, aby se stala autentickým mýtem současného Polska.
Pravice delegitimizuje stát
Mnoho pokrytectví se skrývá i v černé legendě, kterou prosazuje pravice. Přestože hlasitě propaguje slogan „Zajímá nás jenom pravda“, její vzpomínání na 4. června 1989 je velmi silně výběrové. Pravda je jim totiž v tomto případě poněkud nepohodlná – vždyť pokud skutečně došlo ke „zradě elit“, pak se na ní podílely i některé ikony pravice.
Prezident Lech Kaczyński, který vládl v letech 2005–2010, v posledním rozhovoru, který vyšel již po jeho smrti, nenechával čtenáře na pochybách: „Žádné spiknutí se nekonalo! Každý, kdo si myslí, že vznik vlády Tadeusze Mazowieckého byl výsledkem jakýchsi tajných dohod, se dokonale mýlí. Mohu to říci s naprostou jistotou, protože jsem byl přítomen na každém z uzavřených jednání.“
Také jeho bratr dvojče, v současné době lídr vládnoucí strany Právo a spravedlnost, byl v těch dobách součástí elity hnutí Solidarita. V červnu 1989 se oba stali senátory, později byli součástí kabinetu prezidenta Wałęsy. Lech Kaczyński byl mimoto místopředsedou Solidarity a jeho bratr Jarosław vedl reaktivovaný Tygodnik Solidarność (Týdeník Solidarita). Jejich politická strana získala na začátku 90. let i dostatečné finanční zázemí, které jí umožnilo přežít, když se později ocitla na okraji politické scény. Není tedy pochyb o tom, že se bratři Kaczyńští pohybovali v centru tehdejší hry o nové mocenské uspořádání.
Jak tedy došlo k tomu, že se Kaczyńští s podstatnou částí establishmentu postkomunistické Polské republiky v pozdější době stali lídry politických skupin, které volby 4. června kritizovaly nejintenzivněji? Zřetelným přeryvem je zde konec roku 1993. V té době se odehrály dvě důležité události. První z nich bylo, že jejich tehdejší strana nepřekročila práh pro zvolení do polského Sejmu a vinou toho se ocitla mimo aktivní politickou scénu.
Druhou událostí pak bylo to, že se dostaly na veřejnost informace o sledování zástupců pravice tehdejším Úřadem pro ochranu státu. Ukázalo se, že demokratický právní stát podnikl s využitím rozvědky kroky, jejichž cílem byla dezintegrace pravicových stran. Za tento evidentní skandál, který neměl se západními standardy nic společného, nikdy nepadly spravedlivé rozsudky a podobně tomu bylo i v řadě jiných případů týkajících se období komunistického Polska, které se táhly po celá léta. Koncem roku 1993 tedy na základě těchto osobních zkušeností přecházejí „do ilegality“. Jestliže je tehdejší stát postavil mimo zákon, přestali se definovat jako mainstreamoví političtí lídři. Pojmenujeme-li to kategoriemi Václava Bendy, stali se v té době lídry „paralelní polis“.
Časově se to překrývá s obdobím sociálního procesu, jejž jiný politik velmi plasticky vystihl jako podzemní řeku, která se dává do pohybu pod polským veřejným životem a podemílá reálné instituce. Společně s Kaczyńskými začíná „paralelní polis“tvořit celá řada dalších skupin, pro které se u kulatého stolu nebo na stránkách deníku Gazeta Wyborcza nenašlo místo. Takový postoj je přirozeně vražedný pro obě strany. Stát se začíná hroutit o to víc, neboť mu podstatná část společnosti odpírá legitimitu. Zároveň však patriotický tábor podléhá různým představám zcela odtrženým od reality, protože funguje v izolaci. Po roce 2015 není pro pravici zavádění institucionálních změn snadné mimo jiné proto, že bezmála po tři desetiletí nepokládala postkomunistickou Polskou republiku za svůj stát.
Z výše uvedených důvodů se ani černá legenda nehodí k tomu, aby se stala mýtem fungujícího státu.
Před třiceti lety se konaly v Polsku volby, v nichž poprvé soutěžila s vládnoucí komunistickou stranou Solidarita. Její kandidáti získali v Senátu 99 míst ze sta. Ale Polsko si dodnes není jisto, zda šlo o skutečné vítězství. V Polsku spolu bojují dvě legendy. Podle jedné došlo k historickému kompromisu mezi komunisty a opozicí. Dle druhé to byla zrada elit, inspirovaná Moskvou.
Nakonec rozhodovaly dolary
Potíž s legendami tkví ještě v tom, že po třiceti letech je ještě zřetelněji patrné, že politika nemá na život lidí až takový vliv. Nebyla to politika, ale ekonomika, co rozhodlo o tom, kde je Polsko dnes. Nebylo to přece tak, že by si komunisté znenadání oblíbili demokracii, nýbrž byli přinuceni Američany, aby se podělili o moc.
Koncem roku 1988 činil poměr zadlužení Polska k HDP 62,5 procenta. Konkurenceschopnost polského průmyslu byla velice nízká. Materiálová a energetická náročnost ekonomiky byla téměř dvojnásobně vyšší než v SRN nebo ve Francii. Polsko potřebovalo radikální modernizaci, kapitálovou injekci v západních měnách a přinejmenším částečné umoření zahraničního dluhu. Teprve pak bylo možné pomýšlet na jakoukoliv stabilizaci. Tehdejší velvyslanec Spojených států amerických v Polsku o tom všem velice dobře věděl. Západ pomůže, jestliže se vláda podělí se Solidaritou o moc. Komunisté neusedli ke kulatému stolu proto, že by se z nich znenadání stali demokraté. Přistoupili na vyjednávání proto, že potřebovali dolary.
Zajímavé je, že se tehdejší elity – jak ty komunistické, tak i ty ze Solidarity – nijak zvlášť nezabývaly ekonomickou problematikou. Zahraniční investice, prodej státních podniků zahraničním koncernům, vysoká nezaměstnanost či špatné pracovní podmínky – tedy všechno to, co skutečně ovlivňovalo lidské životy během následujících tří desetiletí – nevzbudily větší zájem otců zakladatelů polské demokracie. Rozehrávali v tu dobu důležitější partie. Přeli se o podobu státu, volební systém, nové uspořádání médií, ale na ekonomické reformy tenkrát téměř nikdo nemyslel, protože tomu téměř nikdo nerozuměl.
Ekonomická transformace přišla zvenčí. Její lokální tváří se stal Leszek Balcerowicz, jenž však ve skutečnosti pouze realizoval principy nařízené washingtonským konsenzem. Podobné to ostatně bylo i v mnoha jiných zemích ve střední Evropě, Asii či Africe, které procházely procesem transformace. Koneckonců Polsko toho tím, že se zapojilo do sítě globálního kapitalismu se všemi jeho nedostatky a přednostmi, získalo hodně. V roce 1990 činil HDP 10 300 $ na hlavu, zatímco v roce 2017 to bylo už 27 000 $ na hlavu. Dnešní HDP činí téměř 70 procent průměrného HDP států eurozóny. Jsme na to hrdí! Nemůžeme však zapomínat, že k tomu došlo spíše díky globální hospodářské a geopolitické konjunktuře než zásluhou důvtipu tehdejších elit.
Ušpiněný kulatý stůl
Když vytvářeli svou zemi, přeli se otcové zakladatelé Spojených států amerických o koncept občana, společnosti či republiky. Jejich vášnivé spory přešly do dějin jako Listy federalistů, The Federalist Papers – 85 esejů na pomezí světa idejí a politické praxe. Dodnes je čtou studenti na celém světě. Náš stát vznikl jiným způsobem.
Kulatý stůl v sobě nemá nic vznešeného. Je to spleť zájmů, osobních ctižádostí a slepého osudu. Byl bych raději, kdyby otcové zakladatelé polské demokracie věnovali více pozornosti budování státu, který integruje a dodržuje spravedlivé principy platné pro všechny. To se však nestalo. Čtvrtý červen 1989 je tedy symbolem jasného vyjádření národa proti režimu, nicméně moc se nehodí k tomu, aby se stal mýtem fungujícího státu, jejž by autenticky sdílely i budoucí generace.
Autor je politolog. Je autorem monografie věnované hnutí Solidarita. Přeložil Martin Veselka