Trochu se děsím uměleckých kruhů
Památník Karla Čapka ve Staré Huti je od počátku roku v krizi. Nejprve rezignovala dlouholetá ředitelka Kristina Váňová. Pak Středočeský kraj, pod nějž památník spadá, vybral za novou ředitelku jednatřicetiletou snachu svého radního Alici Seidlovou. Ta na konci května pod tlakem veřejnosti rezignovala a byla krajem pověřena vést památník na Strži do nového výběrového řízení. Přinášíme pohled Emila Palivce, který objekt s příbuznými vlastní.
LN Jak se vaše rodina dostala do blízkosti Karla Čapka?
Můj prastrýc Josef Palivec, básník a diplomat, si vzal sestru bratří Čapků Helenu. Jeho prvorozený bratr a hlava celé rozvětvené rodiny Václav Palivec, který vlastnil panství Osov, na osovském zámku často hostil meziválečnou politickou a kulturní elitu. Vlastnil také kovohutě ve Staré Huti, k nimž patřila administrativní budova pod hrází rybníka Strž. Tu pak věnoval v roce 1935 jako svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové k doživotnímu užívání. Po roce 1948 potom komunisté objekt rodině sebrali.
LN Památník Karla Čapka byl na Strži už za minulého režimu…
Ano, Čapek byl sice na počátku 50. let v nemilosti, pak ho ale začali tolerovat, zejména když v Sovětském svazu začali oceňovat jeho protiválečná díla. Když pak přišly na počátku 90. let restituce, byli jsme od počátku rozhodnuti, že památník chceme zachovat. Později jsme v podobné věci jednali i s tehdejším prezidentem českého PEN klubu Jiřím Stránským, který byl v 50. letech vězněn spolu s Josefem Palivcem, že by spisovatelům mohl sloužit i zámek v Osově, který jsme také zrestituovali.
LN To ale nedopadlo…
V zámku byl do roku 2001 domov důchodců. Po různých nenaplněných záměrech jsme ho před sedmi lety prodali lidem, kteří si tam chtějí vybudovat rodinné sídlo a v současnosti jej rekonstruují.
LN Jak to na počátku 90. let v památníku vypadalo?
Tehdy ho spravoval památkový ústav Středočeského kraje, který o něj neměl velký zájem, protože ty budovy jsou zajímavé spíše z „duchovního“hlediska než jako architektonické památky. Společnost bratří Čapků to také nechtěla provozovat, protože měla spoustu práce s pomníkem bratří Čapků na Vinohradech. Tehdejší ředitelka Památníku národního písemnictví Eva Wolfová říkala: My se teď budeme stěhovat, vůbec nevíme, jak bychom to mohli provozovat... Vložil se do toho Okresní úřad v Příbrami, který navrhl vytvořit příspěvkovou organizaci. Zároveň existovala malá nadace, ve které se angažovali zejména lidé z příbramského tisku a v níž působila i tehdejší zaměstnankyně okresního úřadu paní Váňová.
LN Tedy ředitelka památníku, která na přelomu roku rezignovala.
Ano, pracovala tehdy myslím v oblasti životního prostředí nebo kultury. Nakonec jsme se domluvili, že na půdorysu té nadace vznikne příspěvková organizace Památník Karla Čapka ve Staré Huti, s níž jsme hned poté, co jsme dům získali v restituci, uzavřeli nájemní smlouvu. Pronajímáme od roku 1995 celý areál za dvě koruny ročně. No a do vedení památníku se brzy dostala paní Váňová, zatímco většina členů z té nadace nakonec odešla, ne úplně v dobrém.
LN Jak to vypadalo s expozicí?
Památník národního písemnictví (PNP) sice nechtěl náš památník provozovat, ale velmi pomohl tím, že vytvořil novou expozici. Její autorkou byla paní Marta Dandová, která pracovala v Literárním archivu PNP. Paní Kristina Váňová byla velmi aktivní, organizačně zdatná a přišlo nám, že to jde dobrou cestou. Odbornou část dělala ale paní Dandová. LN Dnes paní Váňovou kritizujete. Co to způsobilo?
Zlom nastal v roce 2007. V tu dobu mě kontaktovali různí lidé s tím, že na Strži se nedějí dobré věci. Prý si tam paní Váňová dělá soukromý byznys, akce pro různé spřátelené organizace, jako by jí to patřilo. Šel jsem za ní a navrhl jí dodatek ke smlouvě, který by takové akce nad rámec poslání památníku umožnil, ale za podmínky, že z toho budou pro památník nějaké peníze. Nakonec jsme ten dodatek uzavřeli. Podle něj se všechny tyhle externí akce měly platit nám vlastníkům s tím, že celou vybranou sumu pak dáme každoročně památníku jako dar.
LN A to situaci nevyřešilo?
Ono se všechno nedá smluvně ošetřit. Volné mohly být třeba akce přispívající k propagaci památníku, ale pod to se dá podřadit skoro vše. Mezi lidmi bylo podezření, že to paní Váňová někdy dělá pro svůj osobní prospěch. K tomu jsme neměli jediný důkaz, ale chtěl jsem, aby takové podezření nemohlo vůbec vzniknout. Nevím tedy, jestli to byla pravda, či nikoliv. Ale vím, že některé akce tu byly za nápadně výhodných podmínek pro toho, kdo tu akci organizoval.
LN Řešil jste to nějak se zřizovatelem, tedy již Středočeským krajem?
Památník má právní subjektivitu a podle nájemní smlouvy je pro mě partnerem ředitel památníku. Takže jsem to řešil s ředitelkou, která za to byla zodpovědná. Podle toho dodatku musely být všechny akce s výjimkou charitativních odsouhlaseny oběma stranami.
LN A to nefungovalo?
Zdálo se mi, že je ten dodatek obcházen. Třeba jsem viděl pořady komerčních televizí, o kterých jsem předem nevěděl a za něž nic neplatily. A byl tu i další problém. Památník začal být brzy paní Váňové malý, začala se angažovat v různých spolcích a často tu nebyla, nechávala si proplácet různé cesty z rozpočtu památníku, třeba i do zahraničí. Měl jsem pocit, že památník není řízen, že péče o něj je čím dál tím menší a že se nedává dost peněz do údržby.
LN O co konkrétně se nestarali tak, jak podle vás měli?
Jsou to takové drobné věci: opadaný plot, nenatřená vrata, otlučená omítka… Prostě drobnosti, které když neuděláte, časem budete muset financovat nákladné rekonstrukce. Mrzelo mě, když jsem vnímal, že dochází k nehospodárnosti: památník dá třeba ročně za elektřinu okolo dvou set tisíc. Nikoho nenapadlo tyto věci optimalizovat příslušnou sazbou na topení. LN Paní ředitelka na to neslyšela?
S paní Váňovou se těžko argumentuje, cítil jsem, že moje názory nejsou brány vážně. Řeknu vám jeden příklad. Paní Váňová přišla asi před dvěma lety s tím, že by se měla udělat oprava vody. Já jsem se ptal: Co je s vodou? A ona na to, že má domluveno s firmou Bobcat, že to v rámci sponzoringu vykopou – a jiné dary že se použijí na nové trubky. Já jsem jí odpověděl: Voda teče, co místo toho udělat čističku odpadních vod, která tu schází? Vodu můžeme udělat, až tu bude nějaká havárie potrubí.
LN Nová čistička se ale těžko dá považovat za údržbu objektu, kterou hradí nájemce.
Ano, to je investice, ale i na to nájemní smlouva pamatuje. Pokud by památník nebo kraj takovou investici udělal, je čistička jeho majetkem. Smlouva také stanoví, jak budou takové investice vypořádány, pokud by nájemní smlouva skončila.
LN Jak to s tou čističkou dopadlo?
Za týden jsem přijel, bylo tu všude rozkopáno a paní Váňová mi říká: Představte si, že jen co jste odjel, došlo k havárii vody. Což bylo až úsměvné. Sice se poté zahájil i projekt té čističky, nicméně se další postup zastavil, protože nikdo nebyl schopen vypořádat se s podmínkami správce toku, věcí naprosto elementární.
LN Paní Váňová říká, že byla k rezignaci donucena Středočeským krajem.
To, že paní Váňová půjde do důchodu, bylo kvůli jejímu věku zřejmé. Někdy před třemi roky přivedla paní Todorovou a představila mi ji jako svoji nástupkyni. Již tehdy jsem poznal, že daleko výhodnější by byl na místě ředitele typově zcela jiný člověk. Nicméně odchod paní Váňové se stále odkládal, jak sama říkala, čekala, až se paní Todorová vrátí z rodičovské dovolené. Když jsem letos v polovině února přijel do památníku, paní Váňová mi řekla, že podala rezignaci. Jako důvod sdělila, že se chce starat o rodinu a vnoučata. A že kraj už vypsal výběrové řízení a že se do něj přihlásila Tereza Todorová. Ex post jsem se na kraji dozvěděl, že snad zřizovatel nebyl spokojen mimo jiné s nezvládnutím projektu čističky.
LN A znáte další kandidáty, kteří se do toho výběrového řízení hlásili, kromě paní Todorové a paní Seidlové?
Ne, já jsem v té době neznal dokonce ani paní Seidlovou.
LN Koncepci, kterou předložila paní Todorová, jež nakonec ve výběrovém řízení neuspěla, je na první pohled mnohem lepší než koncepce, s níž uspěla paní Seidlová…
Ano, zcela logicky. Ona tady pět let pracovala a měla k dispozici veškerý materiál. Dá se předpokládat, že i paní Váňová jí s tím pomáhala, minimálně tento dokument musela číst. Ale koncepce je jen něco, co se napíše na papír – a papír snese všechno. Já mám s paní Todorovou svou zkušenost: jednak paní Váňovou několik let zastupovala, a když jsem otevřeně některé věci kritizoval, bagatelizovala je a odporovala mi.
Když paní Váňová odstoupila, poslal jsem dopis na kraj a vyzval je k diskusi o tom, jak bude památník dál řízen. Když jsem přijel na jednání s radním pro kulturu Karlem Horčičkou, řekli mi, že výběrové řízení už proběhlo, a neoficiálně jsem se dozvěděl, že zvítězila paní Seidlová. To bylo poprvé, co jsem to jméno slyšel. Požádal jsem jen o to, abych se mohl ještě před jmenováním s paní Seidlovou sejít a říci jí své názory. To se i stalo, paní Seidlová řekla, že mě chápe, tak jsem si říkal, uvidíme. Měsíc po jejím uvedení do funkce to vypadalo úplně v pohodě. Dokonce bylo paní Váňové nabídnuto odpovídající angažmá, to ale odmítla. Stejně tomu bylo i u paní Todorové.
LN Pak se začalo psát, že paní Seidlová byla zvolena i hlasem svého tchána a o Karlu Čapkovi nic neví…
Příbuzenský vztah s panem radním Seidlem není zcela šťastná věc, mně to ale nepřipadalo tak zásadní. Jedná se přece o malý památník s nevelkým rozpočtem, naprosto bez nějakého vlivu. Tedy žádná trafika. Mně ty mediální komentáře prostě přišly vůči paní Seidlové nefér. Vyčítat jí politickou minulost, to je dost farizejské. Paní Váňová se jako mladá angažovala v komunistické straně, a dokonce v roce 1986 kandidovala do zastupitelstva okresního národního výboru – a také jí to nikdo po celou dobu nepřipomínal. A že paní Seidlová neví nic o Čapkovi? Paní Váňová toho o Čapkovi v době, než se stala ředitelkou, také moc nevěděla. Tam, kde se pohybovala, se spíše četl Fučík.
Logicky památník potřebuje tři fundamenty: dům, expozici v něm a někoho, kdo tu bude provozovatelem. Bez domu se to neobejde, bez expozice také ne, ale otevírat vrata, prodávat lístky a provázet po expozici může spousta lidí. Oproti velké organizaci ten, kdo vede památník, musí navíc umět všechno, protože je na to sám. Od ekonomických, právních a dalších věcí se musí vypořádat třeba i se zedníkem. Pokud tam bude prioritně badatel, bude to sice krásné, jen mu bude děravou střechou pršet na hlavu, protože na to nebude mít čas. A právě proto se bojím jakéhosi odborníka na Čapka.
LN Neuvažujete tedy o nějakém jiném uspořádání té věci?
Všechno je možné. Jen vím, že budeme vždy dodržovat dohody a smlouvy.
LN Na radě Středočeského kraje jste řekl, že paní Váňová, která se o funkci ředitelky už asi ucházet nebude, i paní Todorová jsou pro vás nepřijatelné. Podle nájemní smlouvy mohou majitelé nějak ovlivňovat výběr ředitele?
Ne, my máme jedinou možnost, a to výpověď. Věřím, že k tomuto ale nedojde, že se budeme schopni dohodnout na nějakém rozumném kandidátovi. Jako vlastníci máme svoje právo, ale k tomu i odpovědnost. Možná moje slova na radě kraje zní příliš tvrdě, jsou ale motivována právě touto odpovědností.
LN Jste připraveni památník převzít?
Byl jsem přizván do nového výběrového řízení a předpokládám, že tam můj názor nebude přehlížen. Děsím se trochu uměleckých kruhů. Dost lidí vidí paralelu mezi situací v památníku a v Národní galerii. Tohle ale není Národní galerie, tady nejde, jak jsem říkal, o žádný vlivný post. Kdyby se paní Todorová o to místo chtěla znovu ucházet, měl bych s tím problém, ale předpokládám, že nemá hroší kůži a nepožene to do tak extrémní situace.
Sem musí přijít člověk, který dokáže skloubit péči o celý areál s rozvojem expozice a případnou badatelskou činností. Jestli neví, kdy se Čapek narodil, je jedno, to se časem doučí. Brzy předáme odpovědnost další generaci, která to po nás převezme, musím zajistit ředitele, který jim nepřeroste přes hlavu. Který bude k tomu místu pokorný a bude dodržovat pravidla. Hovořili jsme o mnoha osobách, zcela jsme pominuli to, že v památníku pracují i lidé, kteří sekají trávu a dělají další věci. Normální, obyčejní lidé. Bez nich by památník také nebyl. Z celé situace nejsou šťastní. Jejich přístup je přesto úžasný – a za to je třeba jim upřímně poděkovat. Nakonec i paní Seidlové, po všech těch peripetiích neutekla a snaží se něco dělat. Není v tomto něco čapkovského?