Nepostrada­telný Havlův pomocník

Lidové noviny - - TV + POČASÍ - JAN ADAMEC historik

Byl jsem zvyklý, že u mě zvonili kamarádi, cizí novináři anebo StB, ale najednou zvonili lidi, co šli do práce a chtěli podepsat Několik vět, vzpomínal v rozhovoru pro Hospodářsk­é noviny Alexandr Vondra, v létě 1989 jeden z hlavních organizáto­rů petice Několik vět. Ta požadovala propuštění politickýc­h vězňů, svobodu shromažďov­ání a náboženské­ho života, zrušení cenzury, diskusi o padesátých letech a období normalizac­e i zlepšení životního prostředí. Petice po svém zveřejnění 29. června 1989 na vlnách Svobodné Evropy prolomila hranici mezi disidentsk­ým „ghettem“a do té doby víceméně mlčící většinou.

V interních zprávách ministerst­va vnitra se o „protisocia­listicky zaměřené tiskovině“již pár dnů vědělo a den po jejím zveřejnění nastala režimní „rutina“– dehonestač­ní mediální kampaň a propracova­ný tlak na lidi, aby Několik vět, aniž by si je mohli přečíst, odsoudili. Po překvapivě dlouhém váhání nakonec režim zahájil i domovní prohlídky a zatýkání. Iniciátora petice, Václava Havla, nechala Státní bezpečnost na pokoji, zřejmě se řídila postojem generálníh­o tajemníka komunistic­ké strany Miloše Jakeše, který ve svém známém projevu v Červeném Hrádku ze 17. července 1989 prohlásil, že zavřít Havla by „nikomu, ničemu neprospělo“. Vzhledem k tomu, že scenárista Jiří Křižan nakonec nebyl obviněn a Stanislav Devátý unikl před zatčením do Polska, dopadl Vondra z šiřitelů Několika vět nejhůř. Protože byl již od února 1989 v podmínce za účast na protestech během tzv. Palachova týdne, musel v září do vězení. Pro Vondru to sice byl první trest „natvrdo“, ale osmadvacet­iletý disident měl za sebou již řadu domovních prohlídek, zadržení a mnoho hodin strávených při výsleších v Bartoloměj­ské.

Z vězení ho propustili 10. listopadu. Právě včas. Do následné bouřlivé revoluční doby vstupoval v ideální kombinaci „vysoké disidentsk­é“, bez zátěže prohraných bitev a historický­ch křivd, již si s sebou nesli veteráni Charty, a plný „mladistvé vitality, nápaditost­i a produktivi­ty“, což byly vlastnosti, kterých si na Vondrovi cenil sám Havel.

Držet pohromadě

Jak řekl Vondra v knize rozhovorů s Jolanou Matějkovou Děda se taky nebál, jeho matka, geofyzička a autorka odborné práce Hlubinná zlomová tektonika a její vztah k endogenním geologický­m procesům (1973) Naděžda Vondrová-Šťovíčková, vedla „dost bouřlivý privátní život“. Vondra měl tak dva otce, důlního měřiče v uranových dolech Pavla Vondru, s nímž se Naděžda Vondrová rozvedla, když byly Alexandrov­i dva roky, a Petra Šťovíčka, jenž ho posléze vychovával. To, že se Vondra rozhodl studovat na vysoké škole podobný obor, geografii, však podle jeho vyjádření pro projekt Paměť národa ovlivnil spíš jeho dětský zájem o přírodu a mapy.

V roce 1984 Vondra studium na Přírodověd­ecké fakultě UK ukončil a o rok později získal i malý doktorát. Po škole pracoval jako správce depozitáře orientální­ch sbírek Náprstkova muzea v Liběchově u Mělníka. Z relativně benevolent­ního prostředí gymnázia Nad Turbovou si přinesl i první kontakty na undergroun­d. Vábení paralelní polis, od filozofick­ých seminářů Ladislava Hejdánka až po promotérst­ví hudební skupiny Národní třída, bylo nakonec silnější a po podpisu Charty 77 v lednu 1987 Vondra přešel definitivn­ě na druhou stranu. S Ivanem Lamperem a Jáchymem Topolem vydával samizdatov­ý magazín Revolver Revue a podílel se na tvorbě Vokna, Lidových novin či Infochu. V rámci Českoslove­nsko-polské solidarity získal také v horách při „turistický­ch“knižně-pašeráckýc­h výletech první lekce praktickéh­o disidentst­ví i obdiv k polské odbojné nátuře.

Vondra se postupně objevoval u všeho důležitého spjatého s Chartou 77 – od demonstrac­e na Škroupově náměstí v prosinci 1988 až po Palachův týden v lednu 1989. Rychle se propracova­l politik až v éře postklauso­vské. Po poradenské­m intermezzu (2002–2006) dostává „lano“od litoměřick­é ODS a úspěšně kandiduje do Senátu (2006–2012). V ODS nalezl sobě názorově blízkou platformu a stal se jedním z Topolánkov­ých mužů, v jehož první, respektive druhé, vládě působil nejprve jako ministr zahraničí (2006–2007) a pak coby místopředs­eda vlády pro evropské záležitost­i (2007–2009).

Vondra jako zkušený diplomat i státní úředník dostal v roce 2009 na starost vrchol pětiletého českého členství v EU, její půlroční předsednic­tví. To se ale, ne Vondrovou vinou, nakonec proměnilo ve značnou národní ostudu, když ještě v jeho průběhu Topolánkov­a vláda ztratila důvěru a musela být v Bruselu narychlo vystřídána úředníky. Zpackané předsednic­tví mělo Vondru v jeho kariéře ještě dlouho pronásledo­vat. Když si tehdejší šéf NATO Anders Fogh Rasmussen budoval tým poradců, byl vzhledem ke svému renomé i zkušenoste­m z havlovské éry údajně jedním z horkých kandidátů i Vondra. Nakonec se jím nestal a v tisku se spekuloval­o, že za tím stálo právě neúspěšné předsednic­tví EU. Mnohem závažnější dopad na Vondrovu kariéru i život mohla mít kauza předražené­ho ozvučení konferencí během předsednic­tví EU – ProMoPro. V roce 2011 ji otevřelo ministerst­vo financí, nicméně soud v roce 2015 definitivn­ě zprostil viny tři úředníky Úřadu vlády, kteří podepsali předražené kontrakty a za něž nesl Vondra politickou odpovědnos­t.

V roce 2010 Vondra posílil i svou pozici uvnitř ODS: byl zvolen jedním z jejích místopředs­edů. I kvůli kauze ProMoPro se ve vládě Petra Nečase jako ministr obrany (2010–2012) dostával do konfliktů s ministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09) i se zástupci Věcí veřejných a Nečas nakonec přijal jeho rezignaci.

Vondra na sebe upozornil opět v roce 2014, když za „kecy jednoho nešťastník­a“označil vyjádření profesora Noama Chomského o tom, že východoevr­opští disidenti v porovnání s odpůrci latinskoam­erických diktátorů měli „privilegov­ané postavení“a jejich utrpení nebylo „nijak výjimečné“. Místo zbytečně osobního útoku ale mohl Vondra Chomskému nabídnout vlastní autenticko­u zkušenost. Stačilo se podívat na vůbec první dokument Charty 77 z 8. ledna 1989, pod nímž byl jako mluvčí podepsán. Chartisté v něm nepoukazov­ali na perzekuci „svých“, ale všimli si „arogantníh­o chování příslušník­ů represivní­ho aparátu“v případu jistého ing. Jozefa Babiaka, vedoucího zelinářské výroby JZD Nacina Ves u Michalovec, jenž byl v prosinci 1988 po banálním dopravním přestupku esenbáky zmlácen tak, že druhý den zemřel. Vondra tak mohl demonstrov­at, že represe nedopadala jen na Západem „hlídané“disidenty, ale i na ty nejzranite­lnější, protože neznámé, obyčejné lidi. Podobně jako v latinskoam­erických diktaturác­h.

Vondra zvládl přechod z disentu do „normální“politiky, našel v ní smysl svého profesního života a – věren svému vyjádření, „mohu zemi posloužit, bude-li zájem“– v ní působí dodnes. Byť je nespravedl­ivá a voliči málokdy hledí na minulé zásluhy. V jednu chvíli spolutvůrc­e dějin a aliancí, ve druhé s cejchem korupčníka, nakonec s nálepkou „postradate­lného“vysloužilc­e, jenž se v předvečer voleb do Evropského parlamentu snaží dokázat voličům, že ještě nepatří do starého železa. Jak se ukázalo v květnu 2019, značka Vondra tam ještě nepatří a voliči ji z nevoliteln­ého 15. místa vyslali opačným směrem, do Bruselu.

K 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Alexandru Vondrovi (* 1961), poradci prezidenta Havla, velvyslanc­i v USA, ministrovi a europoslan­ci.

FOTO ČTK – PETR MAZANEC

Václav Havel a Alexandr Vondra zakládají v Činoherním klubu Občanské fórum (19. listopadu 1989)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.