Nepostradatelný Havlův pomocník
Byl jsem zvyklý, že u mě zvonili kamarádi, cizí novináři anebo StB, ale najednou zvonili lidi, co šli do práce a chtěli podepsat Několik vět, vzpomínal v rozhovoru pro Hospodářské noviny Alexandr Vondra, v létě 1989 jeden z hlavních organizátorů petice Několik vět. Ta požadovala propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování a náboženského života, zrušení cenzury, diskusi o padesátých letech a období normalizace i zlepšení životního prostředí. Petice po svém zveřejnění 29. června 1989 na vlnách Svobodné Evropy prolomila hranici mezi disidentským „ghettem“a do té doby víceméně mlčící většinou.
V interních zprávách ministerstva vnitra se o „protisocialisticky zaměřené tiskovině“již pár dnů vědělo a den po jejím zveřejnění nastala režimní „rutina“– dehonestační mediální kampaň a propracovaný tlak na lidi, aby Několik vět, aniž by si je mohli přečíst, odsoudili. Po překvapivě dlouhém váhání nakonec režim zahájil i domovní prohlídky a zatýkání. Iniciátora petice, Václava Havla, nechala Státní bezpečnost na pokoji, zřejmě se řídila postojem generálního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše, který ve svém známém projevu v Červeném Hrádku ze 17. července 1989 prohlásil, že zavřít Havla by „nikomu, ničemu neprospělo“. Vzhledem k tomu, že scenárista Jiří Křižan nakonec nebyl obviněn a Stanislav Devátý unikl před zatčením do Polska, dopadl Vondra z šiřitelů Několika vět nejhůř. Protože byl již od února 1989 v podmínce za účast na protestech během tzv. Palachova týdne, musel v září do vězení. Pro Vondru to sice byl první trest „natvrdo“, ale osmadvacetiletý disident měl za sebou již řadu domovních prohlídek, zadržení a mnoho hodin strávených při výsleších v Bartolomějské.
Z vězení ho propustili 10. listopadu. Právě včas. Do následné bouřlivé revoluční doby vstupoval v ideální kombinaci „vysoké disidentské“, bez zátěže prohraných bitev a historických křivd, již si s sebou nesli veteráni Charty, a plný „mladistvé vitality, nápaditosti a produktivity“, což byly vlastnosti, kterých si na Vondrovi cenil sám Havel.
Držet pohromadě
Jak řekl Vondra v knize rozhovorů s Jolanou Matějkovou Děda se taky nebál, jeho matka, geofyzička a autorka odborné práce Hlubinná zlomová tektonika a její vztah k endogenním geologickým procesům (1973) Naděžda Vondrová-Šťovíčková, vedla „dost bouřlivý privátní život“. Vondra měl tak dva otce, důlního měřiče v uranových dolech Pavla Vondru, s nímž se Naděžda Vondrová rozvedla, když byly Alexandrovi dva roky, a Petra Šťovíčka, jenž ho posléze vychovával. To, že se Vondra rozhodl studovat na vysoké škole podobný obor, geografii, však podle jeho vyjádření pro projekt Paměť národa ovlivnil spíš jeho dětský zájem o přírodu a mapy.
V roce 1984 Vondra studium na Přírodovědecké fakultě UK ukončil a o rok později získal i malý doktorát. Po škole pracoval jako správce depozitáře orientálních sbírek Náprstkova muzea v Liběchově u Mělníka. Z relativně benevolentního prostředí gymnázia Nad Turbovou si přinesl i první kontakty na underground. Vábení paralelní polis, od filozofických seminářů Ladislava Hejdánka až po promotérství hudební skupiny Národní třída, bylo nakonec silnější a po podpisu Charty 77 v lednu 1987 Vondra přešel definitivně na druhou stranu. S Ivanem Lamperem a Jáchymem Topolem vydával samizdatový magazín Revolver Revue a podílel se na tvorbě Vokna, Lidových novin či Infochu. V rámci Československo-polské solidarity získal také v horách při „turistických“knižně-pašeráckých výletech první lekce praktického disidentství i obdiv k polské odbojné nátuře.
Vondra se postupně objevoval u všeho důležitého spjatého s Chartou 77 – od demonstrace na Škroupově náměstí v prosinci 1988 až po Palachův týden v lednu 1989. Rychle se propracoval politik až v éře postklausovské. Po poradenském intermezzu (2002–2006) dostává „lano“od litoměřické ODS a úspěšně kandiduje do Senátu (2006–2012). V ODS nalezl sobě názorově blízkou platformu a stal se jedním z Topolánkových mužů, v jehož první, respektive druhé, vládě působil nejprve jako ministr zahraničí (2006–2007) a pak coby místopředseda vlády pro evropské záležitosti (2007–2009).
Vondra jako zkušený diplomat i státní úředník dostal v roce 2009 na starost vrchol pětiletého českého členství v EU, její půlroční předsednictví. To se ale, ne Vondrovou vinou, nakonec proměnilo ve značnou národní ostudu, když ještě v jeho průběhu Topolánkova vláda ztratila důvěru a musela být v Bruselu narychlo vystřídána úředníky. Zpackané předsednictví mělo Vondru v jeho kariéře ještě dlouho pronásledovat. Když si tehdejší šéf NATO Anders Fogh Rasmussen budoval tým poradců, byl vzhledem ke svému renomé i zkušenostem z havlovské éry údajně jedním z horkých kandidátů i Vondra. Nakonec se jím nestal a v tisku se spekulovalo, že za tím stálo právě neúspěšné předsednictví EU. Mnohem závažnější dopad na Vondrovu kariéru i život mohla mít kauza předraženého ozvučení konferencí během předsednictví EU – ProMoPro. V roce 2011 ji otevřelo ministerstvo financí, nicméně soud v roce 2015 definitivně zprostil viny tři úředníky Úřadu vlády, kteří podepsali předražené kontrakty a za něž nesl Vondra politickou odpovědnost.
V roce 2010 Vondra posílil i svou pozici uvnitř ODS: byl zvolen jedním z jejích místopředsedů. I kvůli kauze ProMoPro se ve vládě Petra Nečase jako ministr obrany (2010–2012) dostával do konfliktů s ministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09) i se zástupci Věcí veřejných a Nečas nakonec přijal jeho rezignaci.
Vondra na sebe upozornil opět v roce 2014, když za „kecy jednoho nešťastníka“označil vyjádření profesora Noama Chomského o tom, že východoevropští disidenti v porovnání s odpůrci latinskoamerických diktátorů měli „privilegované postavení“a jejich utrpení nebylo „nijak výjimečné“. Místo zbytečně osobního útoku ale mohl Vondra Chomskému nabídnout vlastní autentickou zkušenost. Stačilo se podívat na vůbec první dokument Charty 77 z 8. ledna 1989, pod nímž byl jako mluvčí podepsán. Chartisté v něm nepoukazovali na perzekuci „svých“, ale všimli si „arogantního chování příslušníků represivního aparátu“v případu jistého ing. Jozefa Babiaka, vedoucího zelinářské výroby JZD Nacina Ves u Michalovec, jenž byl v prosinci 1988 po banálním dopravním přestupku esenbáky zmlácen tak, že druhý den zemřel. Vondra tak mohl demonstrovat, že represe nedopadala jen na Západem „hlídané“disidenty, ale i na ty nejzranitelnější, protože neznámé, obyčejné lidi. Podobně jako v latinskoamerických diktaturách.
Vondra zvládl přechod z disentu do „normální“politiky, našel v ní smysl svého profesního života a – věren svému vyjádření, „mohu zemi posloužit, bude-li zájem“– v ní působí dodnes. Byť je nespravedlivá a voliči málokdy hledí na minulé zásluhy. V jednu chvíli spolutvůrce dějin a aliancí, ve druhé s cejchem korupčníka, nakonec s nálepkou „postradatelného“vysloužilce, jenž se v předvečer voleb do Evropského parlamentu snaží dokázat voličům, že ještě nepatří do starého železa. Jak se ukázalo v květnu 2019, značka Vondra tam ještě nepatří a voliči ji z nevolitelného 15. místa vyslali opačným směrem, do Bruselu.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Alexandru Vondrovi (* 1961), poradci prezidenta Havla, velvyslanci v USA, ministrovi a europoslanci.