Čajkovského hudba si mě našla sama
Tomáš Hanus dirigoval v Paříži operu a balet zároveň – uváděla se Čajkovského Iolanta a Louskáček
Patří mezi nejlepší dirigenty současnosti a zároveň největší odborníky na hudbu Čajkovského. V Cardiffu od roku 2017 řídí Velšskou národní operu a své působení nejspíš prodlouží na dalších pět let. Ke spolupráci ho přizvala i Pařížská opera, kde ve slavném Palais Garnier dirigoval až do konce května operu i balet zároveň. Čajkovského opera Iolanta se totiž historicky měla uvádět vždy před baletním Louskáčkem. Tomáš Hanus (* 1970), žák Jiřího Bělohlávka, v Paříži nedirigoval pohádku, ale spíš psychologickou sondu do duše dívky.
LN Jak se vám zamlouvá propojení opery a baletu u Čajkovského Iolanty a Louskáčka?
Pro mě je to úplně něco nového. Totiž normálně nediriguji klasická baletní představení, ale zároveň se nebráním experimentům. A tohle je jeden z nich. Zajímavé je ale na tom to, že původně tato dvě díla byla premiérována v jednom večeru.
Propojení obou děl našel režisér Dmitri Černiakov pomocí příběhu, který sám vytvořil, který provází jak Iolantu, tak Louskáčka. A z hudebního pohledu to sousedství možné je. Protože obě jsou to díla Čajkovského ve vrcholně mistrovské formě. Neuvěřitelná díla, která jsou velmi kontrastní, i co se týká instrumentace nebo hudební řeči.
LN Režie i choreografie Louskáčka v Pařížské opeře jsou pojaty velmi současně. Je tady možné moderně pojmout i hudební interpretaci?
Snažím se vždy poctivě prostudovat partitury a najít cestu k vyjádření toho, co tam vidím, co tam čtu. A musím říct, že spíše neuvažuji v kategoriích modernosti, nebo nějaké tradiční interpretace. Ale snažím se skutečně číst to, co skladatel v partiturách napsal. Potom i při zkouškách velmi poslouchám zvuk orchestru. Poslouchám, jak zpěváci dýchají, jak ztvárňují jednotlivé fráze. A to pak skládám jako mozaiku. Takže to není interpretace opřená o jakékoli zásadní teoretické východisko. Ale spíš se snažím jít na dřeň, do duše konkrétní kompozice.
LN Jaký máte vztah k hudbě Petra Iljiče Čajkovského obecně?
Já mám hudbu Čajkovského v nesmírné úctě. Spíš bych tedy řekl, že si ta hudba našla mě. Že mě oslovila, že mě obdarovala. Čajkovskij je někdy mylně ztotožňován s takovým lehce vyšším populárem klasické hudby nebo určitou sentimentalitou. Podle mě je velmi originálním skladatelem. A jeho hudba bude i v budoucnu oslovovat všechny generace.
LN Jaké to je, dirigovat v Opeře Garnier?
Když jsem sem vstoupil, ostatně jako když jsem vstoupil do jiných nádherných koncertních sálů či divadel, tak se mě zmocnil pocit úžasu a ohromení nad tou nádherou. Je to samozřejmě i obrovská zodpovědnost, dirigovat v Pařížské opeře Louskáčka. Navíc je v tom i veliká tradice. Toto dílo zde hrají pořád a s velkým úspěchem. Čili přijít zvnějšku a přinést do toho něco, co třeba bude originální? Něco, co orchestr třeba bude považovat za svěží myšlenku a půjde za ní? To skutečně není lehké.
LN Jak na vás orchestr reaguje, použijete-li něco moderního?
Mám dojem, že jdou velice ochotně za odlišnostmi, které tam přináším. Protože rozhodně jsem se nechtěl omezovat tím, co se třeba tady takzvaně dělá. To by nebylo poctivé. Takže jsou velmi ochotní, všechno si zapisují a jdou za tím. V tuto chvíli jsme ještě ve zkouškovém procesu, takže vše ukáže až premiéra a další představení. Ale myslím, že jsme se vydali na společnou cestu.
LN V Česku známe Louskáčka hlavně díky vánočnímu času, teď ale máme pokročilé jaro. Co v Paříži dělají jinak?
Režisér Černiakov pro spojení Iolanty a Louskáčka vymyslel další příběh, který vlastně podkládá jednotlivé příběhy obou děl. Zejména v Louskáčkovi se vychází z toho, co hudba a základní příběh říkají. Ale přesto je to změněno, nebo vtěleno do tohoto dalšího příběhu. Právě proto to není klasické pohádkové ztvárnění Louskáčka. Spíš bych řekl, že je to filozofická a psychologická sonda do duše dívky, která má začátek příběhu v Iolantě a konec v Louskáčkovi.
LN Dlouhodobě pracujete ve Velké Británii. Je to pro vás jiný způsob práce, v mezinárodním prostředí?
Už jsem si na to zvykl. Asi i z důvodů, že v České republice tolik nepůsobím, tak srovnání vlastně nemám. Ale zvykl jsem si na svůj současný domovský orchestr Welsh National Opera, který je skvělý. A spolupráce s ním mě nesmírně těší. A to samozřejmě platí i při práci s dalšími orchestry i mimo Británii. Myslím, že je v Evropě, ale i mimo ni obrovský počet skvělých hudebníků. A to je vlastně taková dirigentská specialita, že se smějí na své pouti jednotlivými městy a státy setkávat s úžasným potenciálem talentů, fantazie, inspirace.
LN Může mezinárodní složení orchestrů přinášet i jiné interpretace hudebních děl?
Různé orchestry v různých zemích přinášejí velmi rozdílné styly. A to už právě proto, že jsme tak mezinárodně propojení. V německém orchestru nesedí sto procent německých hudebníků. Stejně tak třeba v holandském. Ale přesto si ty orchestry střeží svůj hudební jazyk, jakousi svou tradici. A často také jejich reakce na dirigentské gesto je velmi rozdílná. To znamená, že dirigent je vlastně i pozván k tomu, aby byl schopen reagovat velmi variabilně na hudebníky. A zároveň pomoci každému orchestru, aby se projevil ve své nejlepší verzi.
LN A právě tady, v Paříži, vás hudebníci poslouchají?
Poslouchají. Víte, orchestry, jako je ten v Paříži, už dirigovali všichni světoví dirigenti. Člověk proto vchází do takového stánku hudby s určitou pokorou. A zároveň myslím, že tyto orchestry nehledají nějaké hvězdné manýry, ale chtějí prostě někoho, s kým se jim dobře spolupracuje.