Picassova krutá múza Jacqueline
Výstavou pozdní tvorby Pabla Picassa čelí Muzeum Barberini v Postupimi zatím největšímu náporu návštěvníků ve své historii. A téměř bez propagace – v místě konání je minimálně poutačů, v nedalekém Berlíně prakticky žádný.
Důvodem mimořádného zájmu je fakt, že tak velká Picassova expozice v Německu ještě nebyla, dále pak ojedinělá možnost vidět řadu dosud nevystavených děl, zapůjčených z privátní sbírky umělcovy nevlastní dcery.
Název výstavy Picasso – Pozdní práce, vymezující časové období prezentovaných děl z let 1954–1973, není zrovna přitažlivý ani nejvýstižnější. Přiléhavější by bylo označení Jacqueline. O Picassovi je známo, že v posledních letech svého života zpodobňoval téměř výhradně svoji druhou a poslední manželku Jacquelinu Roqueovou (1926–1986), od roku 1961 madam Picassovou. Poprvé ji namaloval v roce 1954, rok po jejich seznámení, naposledy pár měsíců před svojí smrtí. Celkem vytvořil čtyři stovky jejích portrétů nejrůznějšími technikami, výtvarnými styly a v nejrozmanitějších pozicích. Jeho invence kulminovala v roce 1963, kdy mu byla Jacqueline modelem 160krát.
Je tedy samozřejmé, že návštěvníci najdou v postupimské expozici především díla inspirovaná jeho poslední múzou. Z její soukromé sbírky také většina prací pochází, do Postupimi je zapůjčila dcera Jacqueline Picassové Catherine Hutinová, která po matce zdědila asi 2000 Picassových děl. Do Muzea Barberini jich hostující kurátor Bernardo Laniado-Romero (bývalý ředitel Picassova muzea v Barceloně) vybral 136, na většině z nich je hlavním motivem Jacquelinin ostře řezaný obličej. Rozměry některých portrétů, na nichž se Jacquelina vyzývavě usmívá, jsou až monstrózní, zabírají celou stěnu, hýří barvami, mnohé z nich Picasso opatřil nepřehlédnutelným osobním věnováním.
Nápis „Pour Jacqueline“vyvedený v zelené barvě velkými psacími písmeny umístil například k hlavě portrétované na obraze Jacqueline s kočkou z roku 1964. Žena, která nadělala mezi dětmi z předchozích malířových vztahů nejvíce zla a nepustila je ani na jeho pohřeb, bezvýhradně vévodila Picassově tvorbě i jemu samému. Picasso ji nejčastěji maloval v interiéru jejich vily, v tureckém a španělském kostýmu, s kočkou, s chrtem Kabulem, spící, ale i neoblečenou. Jacqueline si nepřála, aby Picasso její obličej kubisticky deformoval. Řadu obrazů v tomto stylu, přestože je na nich evidentně Jacqueline, nazval proto malíř obecně Žena.
Díla s tématem Jacqueline jsou na výstavě doplněna jen několika plátny s výjevy z umělcovy oblíbené koridy, mytologie, dvěma portréty Catherine Hutinové v dětském věku, krajinou z jihu Francie a několika akty. U těch není podoba zcela zjevná, Picasso ji pouze naznačil pomocí umně zakomponovaných rysů Jacquelininy tváře, nápadného nosu nebo výrazných černých očí.
Kolekce čítající obrazy, kresby, grafiky, plastiky, asambláže i keramiku zabírá několik sálů muzea, jako celek tvoří přehlednou syntézu všech Picassových stylů a tvůrčích období. Díla vytvořená v posledních dvou desetiletích svého života považoval Picasso za jistou revizi vlastních prací, obnovoval známá témata nebo se uchyloval k dialogu s uměleckými díly jiných autorů. I v tomto případě se obracel ke své největší inspiraci. Jacqueline mu byla opět modelem, ať se jedná o obrazy vzniklé na téma Manetovy Loly, nebo Alžířanky od Delacroixe. Zvěčňuje ji i na svém úplně posledním díle, které zůstalo nedokončeno a které expozici uzavírá. Na velkém plátně je rozmalovaný portrét v bílém, černém a modrém ladění, v jehož základech se dá rozpoznat opět Jacqueline.
Součástí výstavy je obří panel s velkoformátovými černobílými fotografiemi, které dávají nahlédnout do života ve vile La Californie v Cannes, upravené na ateliér. Na stěnách, po zemi, na malířských stojanech, všude jsou portréty Jacqueliny, ona sama sedí ve svém houpacím křesle, Picasso opodál maluje a ve dveřích stojí koza, která byla ve vile vítanější než umělcův vlastní syn Paulo.
Autorka je publicistka