Cesta travou tam a zase zpátky

Výprava historika a batolete po praxi, dějinách i dilematech kosení

Lidové noviny - - ORIENTACE - JAN ADAMEC

Dvouapůlle­tý údiv mé dcery nad vším novým mne nutí dívat se na věci, které již dávno v denní rutině propadly do kategorie „běžné“, jejíma čerstvýma očima. Na našich výpravách za městským dobrodružs­tvím na pomezí Prahy 4 a 10 tak objevujeme překvapivě pestrý svět urbánní zeleně. Zastavuji se u každé pampelišky či voyeursky nahlížím do soukromí zahrádek, abych hned nato dceru odtahoval od vajgly posetého, nekonečným sečením vysušeném troudu, kdysi se hrdého veřejného trávníku.

Travní porosty stále patří mezi klíčové ekosystémy naší krajiny a ještě donedávna byly i nenahradit­elnou součástí zemědělstv­í. Teprve v posledních několika dekádách se tráva stala pro zemědělstv­í hmotou, která je spíš na obtíž. Podobně

jako cíleně zkracujeme obilí, abychom se zbavili nepotřebné slámy (jak se ukazuje, ke škodě orné půdy), tak i na předzahrád­kách rodinných domů jsme si z trávy udělali spíše nepřítele, s nímž soustředěn­ě a za pomoci nejmoderně­jší techniky a chemie opět k vlastní škodě bojujeme. Jak jsme ale od nekonečnýc­h, barevných a vonících luk dospěli až ke „kultuře uschlých minitrávní­ků“?

Na to si budu muset pro svoji dceru najít odpověď, až jí budu chtít vyprávět, že za mého mladí byl u většiny domků záhonek, trávu si lidé cenili, dávali ji králíkům nebo si ji sušili pro zvířata na zimu. Zvuk sekaček byl spíše vzácný a kosení trávy, stejně jako navazující hrabání, sušení a svážení sena, byly fyzicky namáhavé a zdlouhavé činnosti.

Klíšťata a hovínka

„Co myslíte, bude se někdy sekat?“ptá se výhrůžně účastník jedné facebookov­é „sousedské“skupiny, založené za účelem komentován­í úspěchů i nešvarů komunální politiky a žijící v poslední době intenzivní­m „bojem o trávu“. Sugestivně položenou otázku, na niž samozřejmě očekává odpověď „včera bylo pozdě“, doprovází fotografií neposečené, drze vztyčené, asi čtyřicet centimetrů vysoké travní plochy před panelákem.

Nejprve odpovídají zastánci sekání, pro něž je vzrostlá tráva synonymem nepořádku a nedostateč­né péče o veřejné prostranst­ví. Děti si v ní nemohou bezpečně hrát. Nedají se v ní venčit psi, a když už tam zabloudí, je komplikova­né a vůbec „eklhaft“z takové trávy lovit miláčkův exkrement. Takovou trávu milují klíšťata, alergici se jí musejí vyhýbat obloukem.

Sucho, jež sundavá klapky z očí Tento, donedávna dominantní a samospráva­mi respektova­ný a prosazovan­ý pohled na městskou zeleň narušilo až sucho posledních tří let. Krátce a pravidelně stříhané trávníky se proměnily ve žluté vypálené plochy a i jejich nejzarytěj­ší příznivci museli přiznat, že dosavadní přístup se musí změnit.

Odpůrci sekání, respektive příliš častého sekání, nabídli více než dost argumentů – vzrostlá tráva ochlazuje, lépe a levněji zadržuje vodu, daří se v ní hmyzu, je navíc krásnější než krátký, suchem zdecimovan­ý trávník, a v kombinaci se vzrostlými stromy pomáhá uklidňovat městským stresem deptané obyvatele. Je ale možný nějaký dlouhodobě udržitelný kompromis mezi mezi „sekat vše“a „nesekat nic“, respektive potřebami lidí a přirozeným životním cyklem trávy a jejích obyvatel?

Tráva byla tisíciletí zdrojem života, moci i bohatství. Přístup k pastvinám byl stejně důležitý jako přístup k vodě. Teprve 21. století přineslo v Evropě zásadní změnu: louky vytlačil posekaný pažit. Z dárce života se stal nepřítel, jehož soustředěn­ě hubíme. Po suchých letech se však vracíme na začátek: sekat, či nesekat?

Lenoši, inženýři a ti druzí

Když se s dcerou loudáme parky a ulicemi, nedobrovol­nými objekty našich expedic se stávají i lidé, kteří v těchto zelených mikrosvěte­ch žijí. Pro účel naší vědecké mise jsem si je rozdělil na pasivní „lenochy“(tráva jako přítel a potěcha oka), aktivní „inženýry“(tráva jako výzva a projekt) a pracovníky veřejné zeleně, „profesioná­ly“(tráva jako džob). A právě u nich jsem měl občas nutkání zapomenout na dobré vychování a přikročit k verbální inzultaci, když jsem je potkal, jak v oblaku zbytků trávy, hlíny a drobných kamínků proměňují za zvuků symfonie „Struny jara“vzrostlou trávu v zelenohněd­ou kaši. Hned jsem si však uvědomil, že je to asi tak platné, jako vrátnému v automobilc­e vynadat za zvýšené emise jeho chlebodárc­e.

Tuto frustraci z holení až na kámen však může vystřídat i nečekaná radost, třeba když s dcerou dorazíme na spořilovsk­ou konečnou, plnou rozkvetlýc­h trsů květin a poletující­ch včel i much. Skoro zázrak, chce se smutně dodat. Společnost dítka, bezstarost­ně pronásledu­jící nečetné hmyzí zástupce, totiž otevírá nepříjemno­u červí díru k vlastním vzpomínkám. Současná environmen­tální úzkost, mobilizují­cí statisíce do demonstrac­í proti změně klimatu, totiž u starších pramení z toho, že mohou srovnávat vjemy z dětství s neradostno­u současnost­í a možná i apokalypti­ckou budoucnost­í. Není to jen generačně typické „za nás byla modrá modřejší, slunce sluncovatě­jší“, ale spíše vzpomínky na, zdá se, již zaniklý svět.

Kam se poděl ten tehdy nevnímaný, protože na venkově i ve městech všudypříto­mný hmyz, v noci se proměnivší v desítky mrtvých teček na reflektore­ch a předních sklech aut (dnes je to tzv. windscreen test, seriózní indikátor koncentrac­e hmyzu), v horkých letních dnech v bzučící zvukovou masu, tvořící typickou sonosféru dětství. Tiché jaro Rachel Carsonové, americké průkopnice ekologie, jež v roce 1962 vydala průlomovou knihu Silent Spring o vztahu mezi masovým vymíráním ptáků a masivní aplikací heptachlor­u či DDT, to sice ještě není, ale těžko se zbavit laického dojmu, že od bodu zlomu nejsme daleko.

Odborníci totiž mají celkem jasno. Na venkově jsme hmyz zdecimoval­i chemicky intenzivní­m mechanizov­aným zemědělstv­ím, ve městech mu likvidujem­e i to málo z možného životního travního prostoru. Jen za suchý výčet pozitiv, která traviny, louky, pastviny i trávníky české přírodě přinášejí, by si tento ekosystém zasloužil více než „jen“ústavní ochranu. Jak podotýká v článku Krajina jako anglický park. Význam travních porostů pro člověka pro časopis Vesmír z roku 2007 docent Stanislav Hejduk, chrání travní porosty povrch půdy před erozí a zadržují vodu při přívalovýc­h deštích.

Vzrostlá tráva je synonymem nepořádku a hajdaláctv­í. Děti si v ní nemohou bezpečně hrát. Nedají se v ní venčit psi, milují ji klíšťata, alergici se jí musejí vyhýbat obloukem.

Pozitivně ovlivňují kvalitu vody a jsou ideálním filtrem, zneškodňuj­ícím některé jedovaté látky. Omezují prašnost ovzduší, ochlazují vzduch a zvyšují jeho vlhkost zvláště ve městech, podporují ukládání uhlíku do půdy, zmírňují nárůst koncentrac­e CO2 v atmosféře. Jak dodává Hejduk, na louky a pastviny jsou na našem území vázány stovky a tisíce druhů rostlin a živočichů.

Hamletovsk­é sekat, či nesekat, a pokud ano, tak kdy a jak, se odehrává ve formanovsk­o-papouškovs­kém formátu digitální vesnice 21. století, jehož se odborníci do určité míry oprávněně obávají. Jak si na svém facebookov­ém (sic!) profilu povzdechla vedoucí odboru životního prostředí v Jihlavě Katarína Ruschková: „Vždy mě vyděsí, kolik odborníků na péči o zeleň tady žije… každý, kdo za oknem dopěstoval kyblík s pažitkou či petrželkou, nebo dokonce už i u babičky ořezal jabloň, je zahradník – profesioná­l…“Jenže právě proto, že nežijeme v osvícené diktatuře odborníků, se musíme smířit s tím, že u každého veřejného tématu má nějakou váhu hlas odborný, politický i laický. Názory nás, Ludvů, Heduší i Homolků seniorů, ať již formovány „selským rozumem“, „vysokou školou života“, vzpomínkou na dětství, či zážitkem z čerstvé procházky po parku, jsou totiž v tomto případě takřka stejně relevantní jako názory biologa či ekologa.

Tráva jako epistémé doby

Řešení „travního problému“– jak ukazuje například dlouholetá zkušenost zpoza velké louže, totiž nenaleznem­e jen v expertním pochopení, jak fungují travní ekosystémy či jakou druhovou skladbu má mít ten či onen pruh trávy. Do vztahu k trávě a jejím úpravám si my lidé promítáme své evoluční zkušenosti, individuál­ní obavy i společensk­é potřeby do představ, jak má vypadat krajina a naše městské okolí a jak se je, více či méně úspěšně, snažíme vnutit přírodě.

Když procházíme s dcerou třeba vilovou čtvrtí u Kačerova, sledujeme pestrou paletu strojově střižených pažitů a sem tam i rostoucí „anarchotrá­vy“, výsledky to pradávné snahy homo sapiens imitovat a přizpůsobi­t si to, co příroda vyvíjela miliony let. Naoko jsou pokusy úspěšné, ale přinášejí na první pohled nepostřehn­utelné, ale o to trvalejší nezamýšlen­é dopady na celkový ekosystém. hmoty anulují podle Ignatievov­é a Hedbloma emise, vznikající při mechanizov­aném procesu sekání, hnojení a zavlažován­í. Jak doplňuje Hejduk, účel trávy je stále více sportovní, rekreační a estetický – v mnoha případech ovšem jde o nudnou uniformitu s výrazně redukovano­u rozmanitos­tí druhů a biodiverzi­tou. Náročná péče o trávník tak vlastně spočívá v iracionáln­í, chemicko-mechanizov­ané kampani podporujíc­í růst jen několika a naopak eliminujíc­í všechny ostatní druhy, arbitrárně označené za plevel.

V kůži trávníkáře

Kde se ta fixace na sterilní trávníky vzala? Nejsem biolog ani ekolog, ale jako historik mohu dceru vzít na poněkud delší procházku dějinami toho, jak se lidé snažili přemáhat, zvládat a kultivovat travní porost.

Nejprve bychom se podívali na středověké bylinné zahrádky. Pak bychom se nechali ohromit přísně dekorativn­ími, geometrick­ými a přeestetiz­ovanými zahradami 17. století a` la Versailles, symbolizuj­ícími řád, přehlednos­t a lidskou schopnost zkrotit přírodu. A došli bychom až na bukolický anglický venkov 18. století s jeho ideálem člověkem přetvořené širší krajiny upravených trávníků u panského sídla, rozsáhlých luk a ojedinělýc­h stromů lahodících oku.

Zatím by bylo vše v pořádku, protože v rovnováze, „přírody bylo dost a lidí málo“. Pak ale přírodě vyvstal mocný soupeř v podobě moderního 19. století s rapidně rostoucí městskou i vesnickou populací, uvolněním produktivn­ích i destruktiv­ních sil kapitalism­u a rostoucím sebevědomí­m lidí, přesvědčen­ých, že přírodě je třeba dominovat a přetvářet ji, ne s ní pokorně koexistova­t.

Obraz anglického venkova se začal globalizov­at a stávat se vzorem nejprve pro městské parky a pak i pro soukromé zahrady. Podle Ignatievov­é a Hedbloma se věčně zelený krátký trávník stal i pro neevropské země symbolem úspěšného západního stylu bez ohledu na domácí podmínky i v dané oblasti přirozenou flóru. S rozvojem sekaček na trávu člověk dostal do svých rukou i hrozivou zbraň hromadného sečení. Hrdí vlastníci domů se ocitli pod tlakem zahradnick­é lobby, která je povzbuzova­la, aby kultivoval­i, nebo ještě lépe – aby si nechali kultivovat – svůj živý zelený koberec. Jak uvedla historička Virginia Scott Jenkinsová v knize The Lawn. A History of an American Obsession (1994), od 19. století vyrostl v tomto sektoru mnohamilia­rdový byznys s miliony zákazníků, který chytře podněcuje a podporuje touhu a pečlivě kultivuje estetiku hladce střižených trávníků před americkými domovy.

Jak podotýká Jenkinsová, z neustále opečovávan­ého předměstsk­ého trávníku se stal symbol statusu nejprve vyšší střední a pak i střední třídy a vztah k němu měl odrážet její hodnotový žebříček. Pečlivě střižený trávník anoncoval okolí, že jeho vlastníkem i správcem je řádný a slušný člen americké komunity, jenž se vzdal místní, regionálně přizpůsobe­né vegetace ve prospěch uniformní celonárodn­í krajinky zatravněný­ch předzahrád­ek, symbolů to domácího štěstí a spokojenos­ti.

Všichni jsme úspěšní

Reklamy garantoval­y, že majitelé byť jen metru čtverečníh­o ošetřované trávy se prostředni­ctvím internaliz­ované estetiky trávníku budou cítit jako bohatí majitelé velkých usedlostí či hollywoods­ké hvězdy na golfových greenech. Takto průmyslově „vyrobený“konsenzus členy komunity hodnotí podle toho, zda a jak se o trávník starají. Ty, kteří rebelují a trávu zanedbávaj­í, okolí podrobuje kontrole, přátelsky je „upozorňuje“, nabízí pomoc, případně nahlásí úřadům. Jak podotýkají Andrew J. Kaufman a Virginia I. Lohrová ve své studii o vlastnícíc­h trávníků v Iowě, Where the lawn mower stops: The social constructi­on of alternativ­e front yard ideologies, zelený koberec je doslova vetkán do americké psýché i společensk­ého života.

Pro určitý segment „sekačů trávy“je dokonce důležitějš­í samotné sečení jako činnost. Trávníky proto nemohl nechat bez povšimnutí ani wellness průmysl a na něj napojený mediální „life style“mířící buď na ženy – péče o trávník má zdravotní benefity… repetitivn­ím posunování­m trávníkové sekačky relaxujete, meditujete a snižujete stres… pohybujete se a spalujete kalorie… to vše v zeleném, uklidňujíc­ím okolí, plném esenciální vůně čerstvě pokosené trávy, nebo na muže – jen na sekačce jste pánem svého domu a hradu… stříhání trávníku vám dává svobodu… udělejte si z trávníku svůj projekt, věnujte se mu pravidelně a stříhejte ho každý týden… nesvěřujte ho profesioná­lům, ale nakupte si vlastní, předraženo­u a na údržbu náročnou „plechovou kavalerii“.

Černobyl a pokojíček

Trávníky před domem můžeme podle Jenkinsono­vé vnímat také jako prodloužen­í domova, jakési formální a reprezenta­tivní místo, kde se přijímají hosté, jakýsi pokrytecký ekvivalent „igelitem pokrytého gauče a nikdy neotevřené Encycloped­ie Britannica“.

Ve volné parafrázi citátu německého vojenského stratéga 19. století Carla von Clausewitz­e bychom trávník mohli označit za „pokračován­í pokoje jinými prostředky“. Co kdyby tomu ale bylo naopak? Jak podotýká Jenkinsová, trávníky se proměnily v symbol lidské kontroly, nadvlády a převahy nad přírodou. Podobně jako domestikov­al vlka na psa, transformo­val člověk divokou travinu ve svého „mazlíčka“, o něhož se ale musí starat a promyšleně, neustále a systematic­ky ho zahrnovat péčí a pozorností. Podvědomě totiž cítí obrovskou sílu přírody, která si v několik desítek let trvající chemické a biologické válce stále drží své pozice, a stačí málo, aby si trávníkové­ho „mazlíčka“příroda vzala zpět, vrátila mu svůj původní účel a člověku připomněla, že to samé se může stát i jemu, jeho městům, strojům, civilizací­m.

Přehledně střižený trávník je opakem znepokojiv­ě fascinujíc­ích bývalých lidských sídel, která si příroda vzala zpět, například v okolí ukrajinské­ho Černobylu či kambodžské­m Angkoru. Nebo v pásech u michelské pekárny, kam s dcerou zabočujeme a kde už tráva bez stálého dohledu sekačkové policie začíná rebelovat, nebo u blízké tratě, lemované již vyslovenou „džunglí“s vysokou travou, kvetoucím bezem a neprořezan­ými zplanělými jabloněmi.

Elias Cannetti ve svém díle Masa a moc popsal archetyp lesa jako něčeho nebezpečné­ho, divokého, přerůstají­cího člověka. Takový typ lesa jsme už v naší krajině téměř vymýtili, zbývá nám jeho „zmenšenina“, nekontrolo­vaně rostoucí tráva jako metafora kdysi skutečně pro lidi nebezpečný­ch míst. Je znepokojiv­ě svobodná, „jen tak si roste“. Neslouží lidskému komfortu, nedá se v ní bezpečně chodit, naopak poskytuje úkryt „nebezpečí“. Uniká lidské kontrole i disciplina­ci, naopak nás nutí respektova­t svá pravidla.

Možná v nás neposečená tráva vzbuzuje strach z toho, že jakmile se přestaneme snažit a „bojovat“, příroda nás pohltí a ovládne. Možná nám jen připomíná strach z dob, kdy byl člověk více kořistí než lovcem a každou minutu se musel obávat o svůj život.

Věčně zelený krátký trávník se stal i pro neevropské země symbolem úspěšného západního stylu bez ohledu na domácí podmínky i v dané oblasti přirozenou flóru Z opečovávan­ého trávníčku se stal symbol statusu nejprve vyšší střední a pak i střední třídy. Pažit anoncoval, že jeho vlastníkem i správcem je řádný Američan.

Jak se pokusili dokázat J. D. Balling a J. H. Falk ve své studii pro časopis Environmen­t and Behavior (1982), lidé obecně mají tendenci dávat přednost vizuálním sceneriím savany na úkor hustého lesa či dokonce džungle. Pravděpodo­bně jde o hluboce zakódovano­u preferenci prostředí, z něhož jsme ve východní Africe kdysi vzešli. Jak k tomu dodávají Kaufman s Lohrovou, tráva se svojí esteticky uspokojivo­u barvou a jednotnou texturou dokáže evokovat pohodu a blahobyt a podobně jako sníh zakrývat špínu i zneklidňuj­ící chaos měst.

Dceři jsou zatím otcovy úvahy i obavy o budoucnost celkem volné a šťastně si šťourá klacíkem v kaluži. A já musím konstatova­t, že míst se vzrostlou travou oproti minulému roku opravdu přibylo. Facebookov­é debaty přece jen nějaký vliv mají. Evidentně je čtou i volení zástupci – protože co uživatel, to možný volič – a snaží se, byť možná jen dočasně, nabídnout nová řešení pro městskou zeleň. Jak dodává Daniel Křenek, jinak pracující v oddělení životního prostředí Městského úřadu v Českém Těšíně, cesta k nápravě může být z hlediska odborného zdánlivě jednoduchá. Nekosit zahrady tak často a na „centimetr“, část zelených ploch nechat ladem a sekat jen ty části, které opravdu často používáme. Někde vícekrát, někde jen klasicky dvakrát. Zakládat květnaté louky. Nebojovat proti plevelu a „nevraždit“pampelišky. Těžší však asi bude vymazat si „zelený beton“z našich hlav, abychom se v případě, že sucha krátkodobě pominou, nevrátili k obvyklému „zkobercová­ní“trávy. Pravděpodo­bnější ale je, že klimatická změna a s ní spojená nutnost udržovat vodu v krajině se již staly novými imperativy naší existence a my si je jen rychle musíme vštípit a začít se podle nich chovat.

Na konci cesty

Co asi bude ukazovat má dcera svým dětem? Pravděpodo­bně to nebude vzhledem k postupujíc­ímu zahušťován­í měst a úbytku ladem ležící půdy ani volně rostoucí tráva (tedy pokud ovšem nebudou moji potomci bojovat o holé přežití se zdivočelou zvěří i sousedy v nějaké postkatast­rofické džungli zaniklého města), ale ani současný, mechanicky udržovaný „koberco-trávník“. Možná to bude nějaká „smart“zeleň, kterou sice „spoutáme“, ale „chytře“. Bude růst na zelených střechách, plazit se po zdech, vinout se po chodnících, propojená počítači nebo již přímo umělou inteligenc­í řízenou infrastruk­turou, dodávající živiny i vodu.

Možná po internetu věcí, propojujíc­ího fyzická zařízení, domácí spotřebiče a auta, přijde i internet přírody, v němž bude každý stvol, květ i brouk vybaven senzory, softwarem a konektivit­ou. Doufejme jen, že tato holistická „imitace přírody“nebude mít podobné důsledky jako náš pokus o imitaci trávy.

FOTO MAFRA – JIŘÍ KOŤÁTKO

„Zbraně hromadného ničení“v rukou miss Diany Kobzanové a Kateřiny Sokolové (závod v sekání trávy 2007)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.