Už není čas se honit za zlatým teletem
Sandra Silná (39)
Jan Hus dnes může inspirovat touhou po poznání. Snahou nenechat se obalamutit povrchními, krátkodobými věcmi nebo lidmi slibujícími něco, co nás odvádí od sebe samých,“říká v rozhovoru pro LN osobitá farářka Československé církve husitské Sandra Silná k výročí Husova upálení. Sama působí jako koktejl liberálního smýšlení i netypických zálib. Je maminkou šestiletého syna, bývalou čajovnicí, včelařkou, studentkou environmentalistiky i pivovarnictví. Na těle má četná tetování. Vede farnost v Brně a žije duchovní život v běžné každodennosti.
LN Jako farářka působíte poměrně nekonvenčně a nedogmaticky, čím to je?
Prý je na mě znát, že jsem neprošla církevní formací. Těší mě to. Duchovní učitele, od nichž čerpám, jsem měla a mám. Ale nevím, co by se mnou udělala tzv. formace, výchova v církevním smyslu. Představuji si, že je pak člověk trochu jako ve svěrací kazajce, ukázněný a má možná strach být sám sebou. Pro mě má duchovní cesta a služba v církvi atribut svobody a autenticity. Československá církev husitská mi byla sympatická svou otevřeností a liberálností – to není samozřejmostí.
LN V čem je husitská církev oproti jiným liberálnější?
Třeba právě v tom, že ženy mohou být farářkami. Je to jistý esprit. Od začátku mi bylo sympatické i to, že u nás není tendence a priori hledat ve společnosti nepřítele a vymezovat se. Jsou také společenství – a není jím pouze římskokatolická církev –, jež ve svých řadách například nesnesou stejnopohlavní páry.
LN To je dnes i jedno z politických témat, které do jisté míry rozdělují společnost. Vnímáte polarizaci i v jiných oblastech?
Politické téma je dnes ledacos. Překvapuje mě, že společnost půlí Havlovo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Pravda a láska – to je součást skautského slibu, slibu lidskosti, morálky, vnitřní autenticity a služby světu. Lidem se dnes nadává do „sluníčkářů“a „havloidů“. Nejeden politik označení použije a překvapuje mě, že se vůbec tato slova vnášejí do veřejného prostoru v tom smyslu, aby lidi ponížila. Připadá mi zvláštní, kam až jsme spadli na úrovni mezilidských vztahů, kam degradovala úroveň politiky, původně snad i ušlechtilé disciplíny.
LN Je v tomto morálním smyslu postava Jana Husa, pro kterého byla pravda a morální hodnoty důležitější než vlastní život, dnes stále živá? Dokáže jeho odkaz i šest set let poté oslovit?
To je otázka. Přemýšlím nad tím každý rok, když se nás 6. července schází v Brně kolem dvaceti na slavnostních bohoslužbách. Říkám si, že evidentně je pro tyto lidi Hus důležitý, zároveň však bohoslužba často vypadá jako tryzna. Přemýšlím nad tím, že by to mělo být jinak. Ani jako církev neumíme společnosti říct, v čem je Hus aktuální pro dnešního člověka. Jak ho přiblížit, ale zároveň nepřetřít podle toho, jak se nám to hodí, což se dělo v minulosti.
LN Co dnes Jan Hus představuje pro vás?
Osobu, která zůstala neuvěřitelně lidská. Šlo mu o ryzí duchovní poznání, život v pravdě, lásce, bez přetvářky. Snažil se o aplikaci Kristova učení v běžném životě. Možná že byl Hus v něčem přísný a striktní, ale dle mého dnes může inspirovat touhou po poznání. Snahou nenechat se obalamutit povrchními, krátkodobými věcmi nebo lidmi, kteří slibují něco, co nás odvádí od sebe samých. Manipulují námi. Jestli Hus může dnes oslovit, tak v tom, abychom více spoléhali na sebe, na Boha a hledali pravý smysl, pravdu. Aby člověk nepromrhal svůj čas zbytečnostmi. A pokud je v dnešní době jedinec citlivější i třeba ke klimatický změnám, jež mění planetu, uvědomí si, že už není čas honit se za zlatým teletem. Dle mého odpovědný, uvědomělý člověk se už teď sám začíná uskromňovat a přemýšlet i nad jinými cestami přežití, třeba i za krizových podmínek. Začíná přemýšlet o opravdovém smyslu života a o tom, co skutečně potřebujeme, co je důležité a co ne. V tomto byl Hus člověk, který šel na dřeň.
LN Většinou v rozhovorech říkáte, že jste neplánovala být farářkou, ale když se ohlédneme za vašimi kroky, směřují k tomu.
Teď zpětně mám opravdu pocit, že ano. Ale první výzvy jsem nebrala moc vážně. Chtěla jsem si zkrátka dělat něco svého. Nejprve to bylo otevření čajovny i s obchodem se zdravou výživou, kde jsme s kamarádem vytvářeli kulturní a duchovní komunitu. Tehdy jsme koketovali i s waldorfskou pedagogikou a snažili se být tvůrčí v místě, kde jsme žili. Bylo to fajn období života, ale zároveň bylo zřejmé, že podnikání není udržitelné tak, aby nás uživilo. Když přišla ta chvíle, kamarád se stal úspěšným truhlářem a já se stala farářkou. Čajovna byla ale důležitým mezistupněm k tomu, dostat se na další cestu. Aby do sebe vše zapadalo. Bylo potřeba, abych k rozhodnutí být farářkou dospěla, předtím jsem se bránila. Když je člověk vnitřně citlivý, pozná, že je čas jít dál.
LN Když mluvíte o čajovně, měla jste někdy blízko k buddhismu?
Měla a stále mám. Nedokážu to ve své mysli oddělit. Říct si: Teď jsem farářka, nebudu se zajímat
farářka Církve československé
■
husitské se narodila 18. prosince 1979 v Nymburce
vystudovala husitskou teologii
■
a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy
čtvrtým rokem se stará
■
o farnost v Brně v Botanické ulici, kde jako farářka působí
v letech 2008 až 2016 byla
■
generální sekretářkou
Ekumenické rady církví
od září bude pokračovat ve
■
studiu environmentalistiky na Masarykově univerzitě v Brně. Dálkově studuje v Praze také
středoškolský obor pivovarnictví, pro své potřeby vaří vlastní pivo Božínku
o nic jiného než o křesťanství. Buddhismus se prolínal mým životem od doby, kdy jsem se naučila číst. Vždy se mi líbila myšlenka nenásilí a soucitu. Prolíná se mi s křesťanstvím a nechci to striktně oddělovat. Oddávala jsem i páry, jež měly k buddhismu blízko či jej praktikují. Snažili jsme se, aby odrážel i tuto duchovní tradici, třeba ve slovech poděkování nebo požehnání. Většinou přicházejí lidé, kteří v něco věří, jak sami říkají, ale nejsou kupříkladu členy církve. Když mě pár osloví, sejdu se s nimi a snažím se zjistit, co je vede k tomu, že chtějí církevní obřad a co je pro ně víra. Hledáme společnou řeč a nacházíme ji, byť nemusíme používat stejnou terminologii. Prožitek víry je stejný. Pak nevidím překážku, proč je neoddat, i když nejsou členy církve.
LN Musí lidé kvůli poznání vstupovat do církve, být součástí určité náboženské struktury?
Nemusí. Ale musí si věřit, že dokážou udržet směr sami. V některých situacích je samota na cestě velmi těžká, k neunesení. Zdravá a inspirativní církev vytváří společenství lidí, kteří sledují stejný cíl a podporují se i ve chvílích slabosti. Člověk s církví může putovat, růst, může si z ní něco vzít, něco jí dát. Je ale dočasným společenstvím. To by ideálně nemuselo existovat, kdyby všichni žili podle toho božského, co je v nás. Ale protože to neumíme a nevíme, komu věřit, a zároveň je mnoho vyloučených lidí, existují církve. Pro mnoho lidí ale není církev totéž, co duchovní život a víra. Není jedinou odpovědí na duchovní hledání.
LN Je také otázkou, jak jsou dnes církve vnímány, například v kontextu afér kněžích zneužívajících děti.
Duchovní poznání a cesta se děje navzdory tomu, jaký má církev mediální obraz. Myslím, že se na jedné straně lidé nechají rychle odradit. Na druhou stranu mě tyto zprávy také mrzí, není mi jedno, že kněží zneužívají lidi i svou moc, že se to dělo a děje dále. Nejen sexuální aféry, ale i to, když duchovní navždy vylučují rozvedené nebo homosexuály z účasti na svátostech. Ale není to všude. Duchovní cíle jsou hluboké, vysoké cíle. Jakmile se člověk na tuto cestu vydá, zákonitě je konfrontován s tím nejvíce pozemským, nejhlubším v nás. Jsou to protichůdné síly, které člověka pokouší a stahují dolů, když se rozhodne jít nahoru.
LN Kdy jste vy bojovala sama se sebou?
Ve chvíli, kdy jsem pociťovala, že nám s mužem nefunguje manželství. Syn už byl na světě a nevěděla jsem, jestli žít v přetvářce a zachovat naoko formu, navenek mít vše správně, ale vnitřně se trápit a žít v podstatě dvojí život. Řešila jsem, zda zvolit cestu upřímnosti, jež ale také nemusí být ideální. Byť jsme to ustáli – ve smyslu, že jsme se rozvedli v klidu a jsme přátelé, bez problému pečujeme o syna –, tak právě na něm vidím, že je občas nešťastný, protože s exmanželem nejsme spolu. Neměnila bych to, ale vnitřní boj, že rozhodujete i za někoho dalšího, byl těžký.
LN Pomáhá vám tato zkušenost lépe porozumět párům, které za vámi přichází třeba s tím, že prožívají partnerskou krizi?
Nevím. Ale myslím, že mě oslovují právě proto, že vědí, co mám za sebou, a získávám pro ně lidštější rozměr. Vědí, že jim nebudu radit z pozice teoretika, protože mám osobní zkušenost. Nedávno mi někdo říkal, že lidé cítí, že jsem jim blíž, protože procházím obdobnými situacemi. Žiji běžný život.
LN Snoubí se ve vás teologický a environmentální přístup ke světu. Prožíváte dnes něco jako environmentální žal?
Pociťuji smutek spojený s tím, jak se v průběhu mého života mění životní podmínky, například mizí některé druhy. Je méně hmyzu, ptactva, mění se klima, je sucho. Obávám se, jak se bude dále žít ve vyprahlých městech, jak to bude s vodou, stromy, zvířaty, lidmi. Současná vláda nás hodila přes palubu, když nechce řešit, co bude za 31 let. V nedávných demonstracích vidím potenciál, ale myslím si, že nás ještě hlubší debata čeká. Je potřeba, aby protesty měly praktický dopad i u každého jednotlivého člověka, který na ně jde, abychom sami měnili své životy a nečekali, až se vymění premiér. S novým premiérem zázrak nepřijde, my sami musíme být tou změnou.