Rodinám to nějak neklape
Zdá se, že jediná funkční rodina, kterou bylo možné na letošním karlovarském festivalu vidět, je ta, kterou si s sebou přivezla hvězda prvního víkendu Julianne Moorová. Hlavní soutěž je rodinných příběhů z celého světa plná a jejich hrdinové mají vždy problémů až nad hlavu.
Sestavu letošní hlavní soutěže v Karlových Varech lze označit za vyrovnanou. Úspěch skoro žádného ze zatím uvedených filmů není nepředstavitelný a zároveň se ani nedlouho před koncem neobjevil snímek, který by po všech stránkách naplnil roli jasného favorita.
Silnou výpověď na téma vztahu ambiciózního rodiče a již dospělého dítěte podává dílo německého režiséra Jana-Oleho Gerstera nazvané podle hlavní hrdinky Lara. Její životní jubileum se sešlo s velkým okamžikem pro jejího syna, klavíristu a skladatele Viktora. Ten má poprvé předvést svou skladbu a dokázat sobě, světu (a hlavně matce), že je dost dobrý. Matčiny ambice jej dovedly až k vrcholu, ale zároveň jej tíží jako balvan, který jej hrozí zcela zavalit. Lara se musí vyrovnat nejen s přiznáním své skutečné úlohy v synově životě, ale dojde až k hořkým kořenům své vlastní umělecké prohry, z níž se zrodila energie, která její vztah k synovi poháněla a otravovala zároveň.
I díky výkonu Corinny Harfouchové v hlavní roli jde o komplexní a působivý portrét, který se nespokojuje jen s líčením jednoho pokřiveného vztahu, ale zasazuje jej do řetězce příčin a následků. Gersterův snímek spolehlivě dokazuje, že je stále ještě možné vytvářet silná a autentická díla, která jsou bytostně ukotvená v tradiční západoevropské kultuře. Předností, ale zároveň i handicapem Lary je, že by podobný film mohl vzniknout před čtyřiceti lety a pravděpodobně bude moci vzniknout i za dalších čtyřicet let. Pokud budeme od snímku, který má vyhrát na předním festivalu, požadovat bezprostřednější aktuálnost, může to
Lařiny šance na úspěch přece jen podkopat.
Téma nacionalismu a xenofobie
Ke společenským problémům, s nimiž se potýká tato doba, z dosud uvedených filmů nejvýrazněji promluvil snímek slovenského režiséra Marka Škopa Budiž světlo. Podobně jako před časem dokument Až přijde válka Jana Geberta se zabývá vzestupem dobrovolnických polovojenských oddílů se sklony k nebezpečnému nacionalismu, zastrašování a šikaně. Hrdinou filmu je čtyřicátník Milan, který po většinu roku pracuje v Německu, a když se na Vánoce vrátí domů, zjistí, že se jeho synové ocitli pod vlivem právě takového oddílu, který svým členům vymývá mozky a pravděpodobně má na svědomí sebevraždu jednoho z členů. Teprve když se Milan pustí do boje, aby získal syny zpět, zjistí, jaká síla proti němu stojí a jak i katolická zbožnost může (opět) živit nástup fašismu. Kladem Škopova filmu je snaha pojmenovat různá vlákna, z nichž se nebezpečná síť splétá: Milan tu není jen kladným hrdinou, dokonce převážná část viny možná leží na něm, v jeho zdánlivě neškodné zálibě ve střelných zbraních i v tom, že nežije se svou rodinou. Bohužel se postavy v průběhu vyprávění svezou do schémat a výsledek je méně přesvědčivý, než by mohl být.
V menší, ale stále podstatné míře je téma nacionalismu a xenofobie zastoupeno také ve slovinském filmu Damjana Kozoleho Nevlastní sestra. Jak název napovídá, líčí se tu vztah dvou mladých žen, které mají společného otce a různé matky. Starší Irena, která se právě rozvádí, a její matka jsou na mladší Nežu odjakživa naštvané nejen proto, že byla důvodem otcova odchodu, ale také proto, že její matka je Albánka. Kvůli finanční nouzi obou sester a otcově intrice se stane, že spolu Irena a Neža sdílejí pronajatý malý byt. Ženy, které se liší vzděláním, ambicemi i postojem ke světu, k sobě postupně najdou cestu, i když to občas bolí. A nakonec se hodí i Nežin albánský temperament a kudla, když je Irenin expartner příliš otravný. Nějakou dobu trvá, než se snímek vymaní z frustrujícího škorpení dvou žen, z nichž jedna se setrvale tváří jako boží umučení a druhá jako pukavec. Poté, co děj získá náboj díky boji se stalkujícím psychopatem, však nabídne svěží a lehkým humorem podbarvené vyústění. Nejbizarněji adjustovaným příběhem v soutěži, který však také nepostrádá jistou hloubku, je snímek Patrick, jejž do Varů přivezl belgický režisér Tim Mielants. Lehce absurdní komedie se odehrává v nudistickém kempu, jehož dlouholetým správcem je otec titulního hrdiny. Když zemře, měl by Patrick převzít nad kempem vládu. Mnozí z odvěkých obyvatel kempu však o Patrickových manažerských schopnostech pochybují a není ani divu. Bezmála čtyřicátník, který vypadá trochu jako Jim Carrey ve filmu Blbý a blbější, je samotář, který nejraději tráví čas ve své truhlářské dílně; občas tuto činnost prokládá nepříliš nadšenou službou sexuálně náruživé odkvetlé krásce z jednoho z mobilních domů. Otcova smrt Patricka zdánlivě zasáhne mnohem méně než náhlá ztráta kladiva ze značkové sady. Pátrání po kladivu jej přivede do mnoha groteskních a prekérních situací a aféra znatelně otřese soužitím celé komunity stárnoucích naháčů. Lidství odhalené až na kůži a zamyšlení nad ztrátami, z nichž mnohé jsou nevratné, činí z filmu Patrick víc než jen zábavnou kuriozitu.
Český film v hlavní soutěži chybí, v soutěži Na východ od Západu má nicméně šanci uspět celovečerní debut režiséra Michala Hogenauera Tiché doteky. Ten je, jak se ukáže v závěru, volně inspirovaný existencí neblaze proslulé sekty Dvanáct kmenů, která uplatňuje v rodinách striktní disciplínu a fyzické tresty. Hogenauerův snímek laděný do roviny plíživého hororu v lehce posunuté realitě se tématu chápe přes postavu české au pair v podání Elišky Křenkové, která do takové rodiny přichází.
Ze sebevědomé, ležérní a zdravě uvažující dívky se pod vlivem rodiny stane poslušný nástroj krutosti s ulíznutým účesem a brejličkami, postava, která by dobře zapadla do rodiny Karla Kopfrkingla. Je tu evidentní nadčasová připomínka toho, že mnozí lidé jsou schopni páchat zlo jen proto, že to po nich nikdo jiný bez nějakého velkého nucení žádá. A za pozornost jistě stojí i snaha přiblížit se mrazivému tónu, jaký známe třeba od Michaela Hanekeho. Záměr je však přece jen ještě o něco silnější než provedení, proměna hrdinky se odehraje víc v rovině proklamace než věrohodného procesu a klíčové násilné scény budí rozpaky. O tom, že jde o nepřehlédnutelný debut s příslibem do budoucna, však pochyb není.