Nevýsady pro nemocnáře
Naše politická scéna nyní žije dohadováním o tom, kdy má prezident v odpovědi na žádost o odvolání ministra kultury podanou předsedou vlády této žádosti vyhovět a co konkrétně plyne z toho, že ústava pro takové odvolání nestanovuje žádnou lhůtu. Já na to sice jistý názor mám, ale nerozsoudím to: nejsem právník, a navíc ze zkušenosti vím, že zdravý rozum v právu nehraje velkou roli. A vlastně se mi to soudit ani nechce, protože je to jen jevový stín na stěně Platonovy jeskyně českého veřejného života – alespoň mi to tak připadá.
Realitou, jež ten stín vrhá, je výtisk české ústavy otevřený na paragrafech vymezujících pravomoci prezidenta. Jádro výše uvedeného problému je totiž v tom, že česká ústava je poplatná ještě době
Rakouska-Uherska, a tak nelogicky ukládá hlavě státu povinnosti, které jí nepříslušejí. Jednou z nich je povinnost na návrh předsedy vlády jmenovat a odvolat ministra. To mělo svou motivaci v konstituční monarchii: císaři, jehož ústava prakticky zbavila výkonné moci, se propůjčením zdání důležitosti prokazovala úcta. Ovšem císař věděl, že je to všechno jen hra, v níž má pevnou úlohu, kterou musí splnit. První republika, v níž symbolickou roli mocnáře převzal T. G. Masaryk, tyto pravomoci v podobě skoro nezměněné převzala (§ 64 ústavy z r. 1920 stanovuje „President republiky… jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet; jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce, státní úředníky a důstojníky…“). Tím se při formulaci Ústavy České republiky zřejmě řídili i její autoři – a je potřeba dodat „bohužel“. Příslušníci panovnických rodů totiž bývali k plnění svých povinností odmalička cepováni pod heslem „noblesse oblige“, „vznešenost zavazuje“, jiní prezidenti si v sobě nesli pevné mravní zásady, které jim nedovolily tyto povinnosti neplnit. Ovšem doby šlechtictví a vnitřní mravnosti zcela zřejmě pominuly. Proto nastal čas zrušit ceremoniální výsady, jež na nich byly založeny. Pokud o jmenování či odvolání členů vlády fakticky rozhoduje předseda vlády, měl by tak činit i formálně: neexistuje jediný racionální důvod, aby v tom měl prezident jakoukoliv roli.
A když už jsem u toho: vysokoškolským profesorem se může stát jen osoba, která projde jmenovacím řízením na příslušné škole. Neexistuje tak jediný racionální důvod, aby její jmenování profesorem procházelo ještě rukama prezidenta (nebo třeba ministra školství) a aby se tak stávala jakýmsi „absolutním vysokoškolským profesorem“, jak se to děje dnes s tím výsledkem, že stejné doživotní profesorství dostává světový odborník z prestižní univerzity v první tisícovce světového žebříčku vědeckých institucí i nýmand z pseudoškoly, která se ve stejném žebříčku pohybuje hluboko za univerzitami rozvojových zemí. A hlavně by mělo být věcí každé školy, koho jmenuje svým (a jen svým) profesorem a jaký kredit si tak vytváří. KAREL OLIVA