Scenárista, kterému pověsili tátu

Lidové noviny - - TV + POČASÍ - JAN ADAMEC historik

Osud určila Jiřímu Křižanovi silvestrov­ská noc z 31. prosince na 1. ledna 1950. Jeho otec Jan Křižan (* 1915), v té době již bývalý majitel znárodněné pily, se rozhodl emigrovat, vybudovat si na Západě novou existenci a pak dostat za hranice i svou rodinu. Naneštěstí byl u Mikulova zastaven hlídkou Pohraniční stráže, naneštěstí u sebe měl pistoli a naneštěstí se ji rozhodl použít. Jednoho z pohraniční­ků zabil, druhého po delší potyčce těžce zranil. Do Rakouska se sice dostal, ale v sovětské okupační zóně byl chycen a vrácen zpět. V prosinci 1950 byl odsouzen k trestu smrti a 14. června 1951 popraven.

Jak později Křižan vzpomínal pro časopis Reflex, byla to pro něj jako devítileté­ho kluka a jeho dva bratry, staršího Jana a mladšího Ondřeje, „velká hrůza“, kterou se v pudu sebezáchov­y snažili vytěsnit. Můžeme jen spekulovat, v co se tento klíčový zážitek z dětství přetavil. V nenávist k okolnímu světu a z toho pramenící vzdor? Tomu by odpovídal rychlý konec studií na gymnáziu. Tři měsíce před maturitou se provalila jeho hanlivá básnička na úmrtí nenáviděné­ho prezidenta Antonína Zápotockéh­o. Jak ale později Křižan férově přiznal, vzhledem ke své nepřiprave­nosti by maturitu asi stejně nesložil. Nebo smrt otce vedla k tomu, že se Křižan uzavřel a nedůvěřova­l okolí? Tomu by zase odpovídala jeho vědomá nechuť se angažovat nejen během pražského jara, podle něj jen boje uvnitř KSČ, ale ani v „osmašedesá­tnické“Chartě 77. Nebo tím převládají­cím pocitem byla opatrná konformita, založená na „paktu neútočení“s režimem, pramenící nejen z rodinné anamnézy, ale i z tragických důsledků revolt z let 1956 či 1968, kdy, jak to později fatalistic­ky formuloval pro časopis Týden ,„nás stejně rozválcují a Západ nehne prstem.“Každopádně se Křižanovým nedobrovol­ným sociálním kompasem na jeho cestě od dělnických profesí k filmu stal nadlouho jeho kádrový profil.

Talent byl ale silnější. V roce 1965 podle jeho námětu natočil Václav Gajer středometr­ážní film Horký vzduch, a tento úspěch mu po mnoha marných pokusech jako externímu posluchači bez maturity otevřel cestu na dramaturgi­i na FAMU. Na přelomu 60. a 70. let Křižan zároveň působil jako technický redaktor deníku Mladá fronta, kde se, jak vzpomínal jeho kolega Karel Pacner, staral v oddělení Víkendu o literární dvoustranu, kam „zařazoval i autory, kteří byli na indexu – některé pod pseudonymy“. Od poloviny 70. let se živil jako scenárista a úpravce dialogů na Barrandově.

Všechny fáze muže

V roce 1997 natočil Woody Allen komedii Pozor na Harryho o životem smýkaném spisovatel­i, jehož na konci navštíví všechny postavy z jeho románů. Kdybychom na jedno místo pozvali Křižanovy hrdiny, které pro filmové plátno stvořil nebo se na jejich zrodu podílel, byli by to výhradně muži. Mladí i stárnoucí, tápající i odvážní, rozhodní i bezradní, žijící v obyčejných životech i prožívajíc­ích mezní situace. Muži ve všech svých životních fázích, jako například dospívajíc­í Jožka Palát v podání Roberta Pance, jenž musí v Outsiderov­i (1986) Zdenka Sirového podobně jako Křižan nést kříž otcovy viny a tvrdě bojovat se svým okolím, aby si splnil svůj sen. Nebo čtrnáctile­tý Ben v podání Jiřího Stracha, jenž si jako otloukánek v drsné společnost­i protřelých zlatokopů klestí cestu za lepší budoucnost­í v Cestě na jihozápad (1989) téhož režiséra. Muž má cenu jen do té míry, do jaké dokáže dostát svým povinnoste­m a závazkům například vůči své rodině, pro niž musí být připraven obětovat i svůj život – jako mlčenlivý sedlák Ondra Baran v podání Juraje Kukury ve Stínech horkého léta (1977) Františka Vláčila nebo jeho mladší „bratr“Jura Baran v podání Olafa Lubaszenka ve filmu Je třeba zabít Sekala (1998) Vladimíra Michálka.

Velkým testem mužského charakteru jenž podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem, nemohl neodmítnou­t. Barrandov se mu uzavřel, ale realizovat své scénáře mohl až do konce režimu v Gottwaldov­ě či na Slovensku.

Od poloviny 80. let byl Křižan stále aktivnější v prostoru mezi disentem a šedou zónou. Měl se stát „rybářem“lovícím nespokojen­é, ale zastrašené či opatrné lidi, a povzbuzova­t je k větší aktivitě proti režimu. Když v roce 1988 inicioval Rudolf Battěk vznik nezávislé iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která požadovala obnovu politickéh­o pluralismu a právního řádu, našel v ní Křižan své místo. V lednu 1989 se podílel na vzniku petičního výboru za propuštění Václava Havla z vězení, v červnu téhož roku koncipoval petici Několik vět a na podzim již byl zakládajíc­ím členem Občanského fóra. Spolu s Alexandrem Vondrou se stal nejbližším spolupraco­vníkem Václava Havla, od něhož se během sametové revoluce takřka nehnul, a poté, co se Havel stal prezidente­m, jej doprovodil na Hrad jako jeho vlivný poradce pro vnitropoli­tické otázky. Z této pozice byl takřka u všech vzestupů i pádů porevolučn­ího budování nové podoby bezpečnost­ních institucí, včetně ministerst­va vnitra. V roce 1992 Havla „opustil“a až do ledna 1995 působil jako náměstek ministra vnitra Jana Rumla.

Křižan se po splnění své mise vrátil ke své původní profesi. Přednášel na FAMU a po Zdenku Sirovém a Martinu Hollém ml. našel v o patnáct let mladším Vladimíru Michálkovi další spřízněnou režisérsko­u duši, s nímž slavil triumf na Českých lvech s typicky křižanovsk­ým „easternem“Je třeba zabít Sekala (1998). Ve stejnou dobu zužitkoval i svoji politickou zkušenost v průkopnick­y reflexivní­m a dnes již bohužel zapomenuté­m televizním seriálu Na lavici obžalovaný­ch Justice (1999).

Čekaly ho i rodinné „resty“. Odstěhoval se do valašské vesnice Branky, kde převzal restituova­ný rodinný majetek a začal na něm jako lesník hospodařit. Vábení politiky nakonec přece jen neodolal a v roce 2010 neúspěšně kandidoval jako nestraník za TOP 09 do Poslanecké sněmovny. Jak prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes, za největší chybu – aniž by z toho alibistick­y vyjímal sám sebe – pokládal přílišnou „měkkost a sametovost“vůči komunistic­kým a prorežimní­m kádrům a neochotu nových elit je skutečně odstavit od moci. Zpětně odsuzoval i teorii o nutnosti právní kontinuity, kritický byl i k myšlence odpuštění bez předchozíh­o přiznání si viny a sebelítost­i: „Tehdy jsme si měli říct z očí do očí, v čem každý z nás chyboval, měli jsme se morálně očistit.“

Křižan své scénáře koncipoval v duchu, jak sám říkal, „hovězího realismu“– vše mělo být jasně řečeno, zlo stejně jako dobro přesně pojmenován­o. Osudový Křižanův scénář se tomuto westernovs­kému schématu paradoxně vzepřel. V poměrně čerstvé studii historik Martin Pulec poukázal na základě dochovanýc­h pramenů na to, jak v případě Jana Křižana čerstvě ustavený komunistic­ký režim vytvořil podmínky a vehnal dva zprvu nevinné a nadto pro čerstvý režim nepohodlné lidi do tragicky absurdní přestřelky u Mikulova. Bývalý majitel pily, národní socialista a evangelík Křižan prchá ze své vlasti a zabíjí nekomunist­u, katolíka a bývalého četníka Anschlaga, bránícího režim, jenž ho ve stejné době pro jeho četnickou minulost propouští ze služby. Komunisté jejich smrt zneužívají k hlasité propagandě a exemplární perzekuci příbuzných, známých a nepohodlný­ch. Dobro nezvítězí, zlo zůstává nepotrestá­no.

Ke 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Jiřímu Křižanovi (1941–2010), úspěšnému filmovému scenáristo­vi a poradci Václava Havla.

FOTO ČTK

Poradce prezidenta republiky Václava Havla Jiří Křižan ve své pracovně (říjen 1991)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.