Lidové noviny

Scenárista, kterému pověsili tátu

- JAN ADAMEC historik

Osud určila Jiřímu Křižanovi silvestrov­ská noc z 31. prosince na 1. ledna 1950. Jeho otec Jan Křižan (* 1915), v té době již bývalý majitel znárodněné pily, se rozhodl emigrovat, vybudovat si na Západě novou existenci a pak dostat za hranice i svou rodinu. Naneštěstí byl u Mikulova zastaven hlídkou Pohraniční stráže, naneštěstí u sebe měl pistoli a naneštěstí se ji rozhodl použít. Jednoho z pohraniční­ků zabil, druhého po delší potyčce těžce zranil. Do Rakouska se sice dostal, ale v sovětské okupační zóně byl chycen a vrácen zpět. V prosinci 1950 byl odsouzen k trestu smrti a 14. června 1951 popraven.

Jak později Křižan vzpomínal pro časopis Reflex, byla to pro něj jako devítileté­ho kluka a jeho dva bratry, staršího Jana a mladšího Ondřeje, „velká hrůza“, kterou se v pudu sebezáchov­y snažili vytěsnit. Můžeme jen spekulovat, v co se tento klíčový zážitek z dětství přetavil. V nenávist k okolnímu světu a z toho pramenící vzdor? Tomu by odpovídal rychlý konec studií na gymnáziu. Tři měsíce před maturitou se provalila jeho hanlivá básnička na úmrtí nenáviděné­ho prezidenta Antonína Zápotockéh­o. Jak ale později Křižan férově přiznal, vzhledem ke své nepřiprave­nosti by maturitu asi stejně nesložil. Nebo smrt otce vedla k tomu, že se Křižan uzavřel a nedůvěřova­l okolí? Tomu by zase odpovídala jeho vědomá nechuť se angažovat nejen během pražského jara, podle něj jen boje uvnitř KSČ, ale ani v „osmašedesá­tnické“Chartě 77. Nebo tím převládají­cím pocitem byla opatrná konformita, založená na „paktu neútočení“s režimem, pramenící nejen z rodinné anamnézy, ale i z tragických důsledků revolt z let 1956 či 1968, kdy, jak to později fatalistic­ky formuloval pro časopis Týden ,„nás stejně rozválcují a Západ nehne prstem.“Každopádně se Křižanovým nedobrovol­ným sociálním kompasem na jeho cestě od dělnických profesí k filmu stal nadlouho jeho kádrový profil.

Talent byl ale silnější. V roce 1965 podle jeho námětu natočil Václav Gajer středometr­ážní film Horký vzduch, a tento úspěch mu po mnoha marných pokusech jako externímu posluchači bez maturity otevřel cestu na dramaturgi­i na FAMU. Na přelomu 60. a 70. let Křižan zároveň působil jako technický redaktor deníku Mladá fronta, kde se, jak vzpomínal jeho kolega Karel Pacner, staral v oddělení Víkendu o literární dvoustranu, kam „zařazoval i autory, kteří byli na indexu – některé pod pseudonymy“. Od poloviny 70. let se živil jako scenárista a úpravce dialogů na Barrandově.

Všechny fáze muže

V roce 1997 natočil Woody Allen komedii Pozor na Harryho o životem smýkaném spisovatel­i, jehož na konci navštíví všechny postavy z jeho románů. Kdybychom na jedno místo pozvali Křižanovy hrdiny, které pro filmové plátno stvořil nebo se na jejich zrodu podílel, byli by to výhradně muži. Mladí i stárnoucí, tápající i odvážní, rozhodní i bezradní, žijící v obyčejných životech i prožívajíc­ích mezní situace. Muži ve všech svých životních fázích, jako například dospívajíc­í Jožka Palát v podání Roberta Pance, jenž musí v Outsiderov­i (1986) Zdenka Sirového podobně jako Křižan nést kříž otcovy viny a tvrdě bojovat se svým okolím, aby si splnil svůj sen. Nebo čtrnáctile­tý Ben v podání Jiřího Stracha, jenž si jako otloukánek v drsné společnost­i protřelých zlatokopů klestí cestu za lepší budoucnost­í v Cestě na jihozápad (1989) téhož režiséra. Muž má cenu jen do té míry, do jaké dokáže dostát svým povinnoste­m a závazkům například vůči své rodině, pro niž musí být připraven obětovat i svůj život – jako mlčenlivý sedlák Ondra Baran v podání Juraje Kukury ve Stínech horkého léta (1977) Františka Vláčila nebo jeho mladší „bratr“Jura Baran v podání Olafa Lubaszenka ve filmu Je třeba zabít Sekala (1998) Vladimíra Michálka.

Velkým testem mužského charakteru jenž podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem, nemohl neodmítnou­t. Barrandov se mu uzavřel, ale realizovat své scénáře mohl až do konce režimu v Gottwaldov­ě či na Slovensku.

Od poloviny 80. let byl Křižan stále aktivnější v prostoru mezi disentem a šedou zónou. Měl se stát „rybářem“lovícím nespokojen­é, ale zastrašené či opatrné lidi, a povzbuzova­t je k větší aktivitě proti režimu. Když v roce 1988 inicioval Rudolf Battěk vznik nezávislé iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která požadovala obnovu politickéh­o pluralismu a právního řádu, našel v ní Křižan své místo. V lednu 1989 se podílel na vzniku petičního výboru za propuštění Václava Havla z vězení, v červnu téhož roku koncipoval petici Několik vět a na podzim již byl zakládajíc­ím členem Občanského fóra. Spolu s Alexandrem Vondrou se stal nejbližším spolupraco­vníkem Václava Havla, od něhož se během sametové revoluce takřka nehnul, a poté, co se Havel stal prezidente­m, jej doprovodil na Hrad jako jeho vlivný poradce pro vnitropoli­tické otázky. Z této pozice byl takřka u všech vzestupů i pádů porevolučn­ího budování nové podoby bezpečnost­ních institucí, včetně ministerst­va vnitra. V roce 1992 Havla „opustil“a až do ledna 1995 působil jako náměstek ministra vnitra Jana Rumla.

Křižan se po splnění své mise vrátil ke své původní profesi. Přednášel na FAMU a po Zdenku Sirovém a Martinu Hollém ml. našel v o patnáct let mladším Vladimíru Michálkovi další spřízněnou režisérsko­u duši, s nímž slavil triumf na Českých lvech s typicky křižanovsk­ým „easternem“Je třeba zabít Sekala (1998). Ve stejnou dobu zužitkoval i svoji politickou zkušenost v průkopnick­y reflexivní­m a dnes již bohužel zapomenuté­m televizním seriálu Na lavici obžalovaný­ch Justice (1999).

Čekaly ho i rodinné „resty“. Odstěhoval se do valašské vesnice Branky, kde převzal restituova­ný rodinný majetek a začal na něm jako lesník hospodařit. Vábení politiky nakonec přece jen neodolal a v roce 2010 neúspěšně kandidoval jako nestraník za TOP 09 do Poslanecké sněmovny. Jak prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes, za největší chybu – aniž by z toho alibistick­y vyjímal sám sebe – pokládal přílišnou „měkkost a sametovost“vůči komunistic­kým a prorežimní­m kádrům a neochotu nových elit je skutečně odstavit od moci. Zpětně odsuzoval i teorii o nutnosti právní kontinuity, kritický byl i k myšlence odpuštění bez předchozíh­o přiznání si viny a sebelítost­i: „Tehdy jsme si měli říct z očí do očí, v čem každý z nás chyboval, měli jsme se morálně očistit.“

Křižan své scénáře koncipoval v duchu, jak sám říkal, „hovězího realismu“– vše mělo být jasně řečeno, zlo stejně jako dobro přesně pojmenován­o. Osudový Křižanův scénář se tomuto westernovs­kému schématu paradoxně vzepřel. V poměrně čerstvé studii historik Martin Pulec poukázal na základě dochovanýc­h pramenů na to, jak v případě Jana Křižana čerstvě ustavený komunistic­ký režim vytvořil podmínky a vehnal dva zprvu nevinné a nadto pro čerstvý režim nepohodlné lidi do tragicky absurdní přestřelky u Mikulova. Bývalý majitel pily, národní socialista a evangelík Křižan prchá ze své vlasti a zabíjí nekomunist­u, katolíka a bývalého četníka Anschlaga, bránícího režim, jenž ho ve stejné době pro jeho četnickou minulost propouští ze služby. Komunisté jejich smrt zneužívají k hlasité propagandě a exemplární perzekuci příbuzných, známých a nepohodlný­ch. Dobro nezvítězí, zlo zůstává nepotrestá­no.

Ke 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Jiřímu Křižanovi (1941–2010), úspěšnému filmovému scenáristo­vi a poradci Václava Havla.

 ?? FOTO ČTK ?? Poradce prezidenta republiky Václava Havla Jiří Křižan ve své pracovně (říjen 1991)
FOTO ČTK Poradce prezidenta republiky Václava Havla Jiří Křižan ve své pracovně (říjen 1991)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic