Voda, kterou nevidíme

Včasech, kdy se stala tématem tak zásadním, není určitě na škodu dozvědět se o vodě něco víc. Cíleně pátrat po souvislostech, nejen si tak mezi řečí opakovat, že voda je vzácná, že je jí málo, že neprší a prameny vysychají.

Docela dobrým prvním krokem může být nahlédnutí pod povrch země, po které denně šlapeme, pohled do podzemí míst, na nichž žijeme. Neukrývají, jak ze školy víme, jen polodrahokamy, stříbro, železo, uran a další nerostné poklady, ale i tajuplné krasové jeskyně, podzemní flóru a faunu – a důležité zásobárny vody.

V knize Podzemní památky středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán, je například významná kapitola věnovaná historii i novodobému „příběhu“vody pro Prahu, který začíná v roce 1972, kdy byl dokončen nový vodovod: Voda je vedena štolou o délce 51 km, kterou z převažující části vyrazili pracovníci uranových dolů. Voda ze Želivky, respektive z vodovodní nádrže Švihov, zásobuje asi tři čtvrtiny pražských domácností, ale dodává se i na Vysočinu a do některých středočeských měst. Maximální, zatím ne úplně využitá kapacita vodovodního přivaděče je 6–7 m3 za vteřinu. Praha má sice rezervy v zásobování vodou, ale ty by se rychle mohly změnit v žalostný deficit, kdyby osobní spotřeba vzrostla na úroveň běžnou například v 60. letech… Autoři (Václav Cílek a kolektiv) také připomínají, že vodovodní štola na Želivce dodnes představuje jedno z nejdelších podzemních děl na světě a vzhledem ke každodenní dodávce pitné vody pro zhruba milion obyvatel i nejvýznamnější „tunel“celé České republiky. A my to všechno považujeme za samozřejmé. Publikace, v níž se objasňuje plno dalších historických i současných podzemních tajů včetně pozornost budící „zpívající houby“, je zkrátka napínavé čtení, které má smysl.