Stoletý astronom, kterému nechybí kuráž
Luboš Perek se v OSN zasloužil o mírové využití kosmu. Dnes oslaví své 100. narozeniny
Vprůběhu svého pestrého života Luboš Perek sledoval a také ovlivnil vývoj moderní astronomie i výzkum kosmu. Jen v samotné Praze pomohl zorganizovat dva světové astronomické kongresy (1967 i 2006) a dva astronautické (1977 a 2010). Na tom prvním roku 1967 byl jmenován generálním sekretářem Mezinárodní astronomické unie – organizace, která byla založena v roce 1919, jen o dva dny později, než se Perek narodil.
kdy se muselo užitečně pracovat pro říši, zatoužil „dělat něco neužitečného“– a začal se učit arabštinu. Sice ji nikdy nevyužil, ale pomohla mu v osvojení dalších jazyků. Po sňatku v zimě 1945 a po účasti v květnovém povstání dokončil studium a dostal pozvání jít do Brna na Masarykovu univerzitu. Léta 1946–1956 považuje za nejkrásnější etapu života. Oddaný, ale nikdy servilní asistent pomáhal profesoru Josefu Mikuláši Mohrovi budovat fakultní pracoviště i hvězdárnu na Kraví hoře. Klíčový byl rok 1949, když se na stáži v Leidenu setkal s astronomickým výzkumem ve špičkových podmínkách. Zaměřil se zde tehdy na rozložení hmoty v Galaxii.
Mezitím v Brně málem přišel o místo. Kádrový posudek mu nevyčetl rodinný původ, ale cílevědomost ve vědecké práci a nulovou politickou činnost: „Jedná vždy tak, aby nikde nenarazil. Jde velmi energicky a bezohledně za svým cílem.“Mohr ho však ubránil, takže nakonec se Perek v Brně habilitoval.
Perkův dalekohled
Jeho další dráha směřovala do Astronomického ústavu ČSAV, kde záhy vedl oddělení zkoumající vlastnosti hvězd. Díky zkušenostem ze zahraničí byl schopen v Ondřejově realizovat stavbu našeho největšího dalekohledu, s průměrem zrcadla dva metry. Ačkoli tzv. dvoumetr nese od roku 2012 Perkovo jméno, byl svým tvůrcem přežit. Používá se, nicméně stelární výzkum už dnes probíhá novými metodami.
V 60. až 80. letech se však na dvoumetrovém dalekohledu zaučilo několik generací českých astronomů. Perek se také zasadil o to, aby co nejvíce z nich mohlo nasbírat zkušenosti v zahraničních observatořích. Astronomové se nemohou spokojit s pozorováním pouze u nás, za Alpami, ale potřebují výzkum v jiných částech světa. Zvláště cenné jsou pak snímky z jižní hvězdné oblohy. Na tomto principu Perek se svým žákem Lubošem Kohoutkem vypracovali Katalog galaktických planetárních mlhovin (1967). Katalog, s jehož vydáním nakladatelství Academia dlouho otálelo, získal celosvětové uznání a ještě v polovině 90. let byl nejcitovanějším titulem Astronomického ústavu.
V první polovině roku 1968 byl Luboš Perek jmenován ředitelem ústavu. Lze ho označit za prvního ředitele, který dovedl vést instituci manažersky, jednat s lidmi a zároveň nerezignovat na vlastní odbornou práci. Přestože ho nástup normalizace zastihl v zahraničí, vrátil se i s ohledem na rodinu do Československa. Zabránil vylučování vědeckých pracovníků z ústavu a nebál se ani účasti na organizaci návštěv amerických astronautů v Praze.
Sice před padesáti lety neviděl v televizi přistání Apolla 11 na Měsíci, protože byl právě s manželkou na procházce na prázdninách v Dánsku. Ale o rok později přijal nabídku, se kterou přišla NASA – vystavit v různých zemích tzv. měsíční kámen. Uspořádat výstavu v Praze, přímo v sídle Akademie věd, se její vedení obávalo. Perek nekalkuloval politicky, ale prosadil vystavení vzorku měsíční horniny v Ondřejově v březnu 1970 a nebyl za to ani „postižen“vyloučením ze strany. Podobná situace se opakovala v roce 1974 s návštěvou Eugena Cernana, astronauta československého původu. Vládní a oficiální kruhy s tím nechtěly mít nic společného, a tak byl přijat v Ondřejově.
V roli generálního tajemníka Mezinárodní astronomické unie (1967–1970) se Perek osvědčil jako pořadatel dvou astronomických kongresů (v Praze a Brightonu). Když se pak v OSN hledal nový člověk do Úřadu pro záležitosti kosmického prostoru, dostal Perek doporučení od zahraničních astronomů a i československé politické delegaci v OSN se jevil jako fundovaný odborník.
Odjezdem do New Yorku v únoru 1975 začala nová etapa jeho života. Jako astronom se naučil rozumět řeči právníků a srozumitelně jim tlumočit odborné záležitosti. Nespokojil se však jen s připravováním podkladů pro Výbor pro mírové využívání kosmického prostoru. Organizoval sympozia, připravoval odborné studie a věnoval se novým tématům – ze vzdáleného prostředí galaktických planetárních mlhovin přešel do nám nejbližšího kosmického prostoru geostacionární dráhy. Zvlášť významně přispěl k definování tzv. kosmického smetí – problému, který si zatím státy, vysílající družice na oběžnou dráhu, nepřipouštěly. Zde spolupracoval se známým astrofyzikem Donaldem Kesslerem.
Sice před padesáti lety neviděl v televizi přistání Apolla 11 na Měsíci, protože byl právě s manželkou na procházce, ale o rok později se chytil nabídky, s kterou přišla NASA – vystavit v různých zemích tzv. měsíční kámen
Potíže
Perek jako ředitel Úřadu OSN pro záležitosti kosmického prostoru (1975–1980) poznal také mnoho astronautů. V roce 1980 byl zvolen prezidentem Mezinárodní astronautické federace. To už se ale vracel z New Yorku do Prahy, kde se mezitím poměry značně změnily. Přestože Perek připravil v OSN řadu konferencí, které se měly v první polovině 80. let konat, narážel ze strany ČSAV i na ministerstvu vnitra na samé komplikace, které mu znemožňovaly vycestovat a pokračovat v mezinárodní vědecké činnosti. Doklady má uložené v deskách nadepsaných „Potíže“.
Nástup do důchodu jeho situaci trochu ulevil. Druhý 17. listopad prožil jako sedmdesátiletý. Poté se mohl vrátit k zahraničním přednáškám o kosmickém smetí apod. Získal řadu ocenění a diplomů, mezi nimi i francouzskou Janssenovu cenu a čestný doktorát Masarykovy univerzity. Pravidelně navštěvuje zasedání Učené společnosti a svůj domovský Astronomický ústav AV ČR. Zde ještě donedávna chodil v létě plavat ve vodní nádrži.
Pane docente, přejeme pevné zdraví a mnoho spokojenosti!
Rozhovor s Lubošem Perkem přinese zítřejší Orientace LN