Major Černý, justiční oběť
Po únoru 1948 se nový režim obával, že vojáci, kteří byli ochotni riskovat život v boji proti nacistům, budou bojovat i proti nové totalitě. Jednou z obětí justiční zvůle, kterou komunisté rozpoutali, se stal i 35letý major René Černý.
Narodil se 26. července 1914 v Kvíčku u Slaného v rodině železničáře. Po maturitě nastoupil dobrovolně vojenskou prezenční službu a o dva roky později se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Až do okupace sloužil jako důstojník u jezdeckého pluku 6 v Brně.
Do vlasti se vrátil jako velitel tankové roty. Únorový převrat jej zastihl jako člena pedagogického sboru Vysoké školy válečné, kvůli prozápadní orientaci se ovšem stal jednou z prvních obětí čistek. Situaci se rozhodl vyřešit novým odchodem do zahraničí. Narazil však na provokatéra, který jej udal. Dne 1. května 1948 byl spolu se svojí snoubenkou zatčen.
Státní soud v Praze ho odsoudil na 19 let. S tím se však Černý nesmířil a plánoval útěk. Přípravy, do nichž byl zasvěcen mimo jiné již také uvězněný generál Karel Janoušek, byly ale vyzrazeny a Černý se před soudem ocitl podruhé. Tentokrát zněl verdikt na doživotí. To se však již schylovalo k tragédii mnohem vážnější.
Komunistický režim si byl vědomý slabých pozic, které měl mezi příslušníky vězeňské stráže, z nichž mnozí sympatizovali s odsouzenými a pomáhali jim. Rozhodl se proto vykonstruovat proces, v němž měla být skupina dozorců a vězňů z borské věznice odsouzena za přípravu „protistátního spiknutí“. Jedenáct obžalovaných skončilo s vysokými tresty. Tři, poslanec Stanislav Broj, strážmistr Čeněk Petrlík a major René Černý byli odsouzeni k smrti. Odvolání zamítnuta, milost neudělena. Dne 23. května 1950 byli v Praze na Pankráci popraveni.