Boris Johnson, terminátor? K
Zatím je málo pravděpodobné, že se nový britský premiér stane opravdovým politikem
dyž se na globálním politickém nebi objeví nová barvitá figura, následují vzápětí přirovnání, které jiné nepřehlédnutelné postavě světové politiky se podobá. Je to i případ Borise Johnsona, nejnovějšího britského premiéra, jenž je tak výjimečný, že se prý obejde bez příjmení: prostě Boris.
Takže okamžitě ho k sobě přirovnal nejmocnější politik světa Donald Trump. Na setkání amerických středoškoláků ve Washingtonu Borise Johnsona označil za tak „dobrého, tvrdého a chytrého člověka“, že ho nazývají „britský Trump“. Vlastně mu tím udělil licenci na sebe sama.
Pokud jde o Borise samotného, lze však předpokládat, že jemu by se víc zamlouvalo jiné přirovnání, totiž „Churchill 21. století“. Nejen proto, že napsal dobře přijatou biografii tohoto dosud největšího i nejlépe komunikujícího britského politika, ale i proto, že podobně jako Winston úspěšně provedl zemi její největší krizí století předchozího, hodlá Boris úspěšně provést Británii dosud největší krizí století našeho.
Boris a Boris
Jenže se objevila i třetí verze, nejméně nápadná, a nový ministerský předseda o ni nepochybně nestojí ani trochu. Srovnávaným politikem je v ní Boris Jelcin. Na svém blogu s ní přišel evropský komisař pro zdraví a bezpečnost potravin Vytenis Andriukaitis z Litvy. Ví o čem mluví, narodil se na Sibiři, kam byli jeho rodiče posláni do vyhnanství.
Text publikoval v den, kdy měly být vyhlášeny výsledky voleb nového předsedy Konzervativní strany, a dost možná ho mínil víc jako varování. Píše: „Samozřejmě, je to jiný Boris, ale způsob politiky mají podobný – spousta nerealistických slibů, ignorování racionálního ekonomického myšlení a racionálních rozhodnutí. … Ve finále vydláždil cestu Vladimiru Putinovi. Dnes máme v Rusku oligarchy, pseudotržní hospodářství, vládou regulovanou pseudodemokracii. A Putinovo autoritářství… Doufejme, že to nebude případ Borise Johnsona, pokud bude dnes zvolen.“
Boris Johnson zvolen byl, královna ho pověřila sestavením vlády a z varování se stalo přirovnání. Nikoli tedy, jak ostatně zdůrazňuje sám Andriukaitis, přirovnání dnešní jakkoli rozpolcené Velké Británie k tlející totalitě hroutícího se Sovětského svazu. Ostatně, byl by to ještě větší nesmysl než srovnávat EU s Radou vzájemné hospodářské pomoci (to ovšem leckdo dělá).
Srovnávat osobnostní rysy a některé prvky kariéry obou Borisů však lze. Přestože jeden studoval v Oxfordu a druhý na stavebním institutu v Sverdlovsku, jeden byl komunista, druhý je konzervativec.
Oba však spojuje schopnost získávat lidi na svou stranu, charizma, předkládání lehkomyslných řešení, která na první pohled vypadají jako odvážná, ležérní vztah k pravdě, umění slibovat.
Oba se také nejprve dokázali vyšvihnout do čela metropole své země (Jelcin jako předák moskevských komunistů, tedy skutečný vládce města, Johnson jako londýnský starosta) a ošetřovat si popularitu maskou solidarity s denními trably obyvatel města – Jelcin jezdil po městě metrem, tramvají i trolejbusem, Johnson byl prvním starostou na bicyklu. (Mistrovským Jelcinovým kouskem bylo sundat z ruky hodinky a dát je uprostřed davu sympatickému a potřebnému Moskvanovi, jeho bodyguard měl pro tento případ v kapse několik náhradních.)
Oba se pak díky slibům, že právě oni přinesou řešení zásadního problému doby, dostali do čela země. V případě Jelcinově to byl slib záchrany kolabujícího hospodářství prostřednictvím „Plánu 500 dnů“, v případě Johnsonově slib definitivního řešení brexitu, třeba bez dohody.
Po letmé etapě úlevy, že konečně všichni mají brexitové utrpení za sebou, přijdou pochmurné všední dny
Dystopie? Raději utopie!
Výsledek vládnutí je dosud znám pouze v případě prvního Borise. Plán 500 dnů, jakkoli připravený erudovanými ekonomy, nikdy ani nespustil. Pravda, Jelcin měl i světlé momenty – když sehrál významnou úlohu při potlačení puče starokomunistů proti Gorbačovovi, když zakázal v Rusku komunistickou stranu, když rozpustil Sovětský svaz. Ale také hodně temné a ty jsou bohužel mnohem podstatnější a o nich také ve svém blogu píše Andriukaitis.
Jakožto autor science fiction ve výslužbě, který rád psával o blízké budoucnosti, dovolím si narýsovat dystopickou verzi působení druhého Borise jako jakéhosi politického terminátora: poslední říjnový den vskutku prosadí slíbený brexit bez dohody. Po letmé etapě úlevy, že konečně všichni mají brexitové utrpení za sebou, přijdou pochmurné všední dny. Nejprve skotské referendum, jehož výsledkem bude odtržení Skotska od Spojeného království. Vzápětí chaotický pokus o sjednocení Irska a nový výbuch tradičního násilí. Pahýl Spojeného království sice o Wales už nepřijde, avšak vyhlídky parlamentní demokracie budou jenom temné. Týdeník The Economist bude v editorialu analyzovat, kdo se stane prvním anglickým diktátorem od dob Olivera Cromwella.
A pak je tu druhá verze: Boris Johnson se pod tlakem okolností i okolí stane opravdovým politikem. Je mi líto, že je to verze spíše utopická.