Momentem ve společnosti je strach
Výrazným způsobem se zvýšila jeho legitimita. Rychetský nabádá, že s takovou mocí se musí nakládat velmi opatrně a s pokorou Pavel Rychetský (75)
LN Poté, co profesor Gerloch při volbě neuspěl, konstatoval v rozhovoru pro LN, že Senát má pouze ověřit podmínky, které pro ústavní soudce stanovuje ústava, a nemá posuzovat kandidáta na základě politických kritérií. Byl totiž kritizován za to, že na začátku sedmdesátých let vstoupil do KSČ a že vypracoval několik odborných posudků ve prospěch Miloše Zemana. Nahlížíte na volbu ústavního soudce jako na politickou záležitost?
Když se v období rozpadu Československa připravovala v časovém presu česká ústava, bylo nepochybné, že se v ní musí objevit ústavní zakotvení Ústavního soudu jako exkluzivního vrcholného orgánu – nejen pro ochranu ústavnosti, ale i lidských práv a svobod. A tato myšlenka se projevila ve dvou podobách. Za prvé v rozsahu kompetencí, kde je ústava jednoznačně inspirovaná postavením ústavního soudu Spolkové republiky Německo. Dá se říci, že naše kompetence jsou gigantické a odpovídají poválečné evropské zkušenosti. Pokud se ale týče kreace českého Ústavního soudu, do ústavy se dostal model převzatý ze Spojených států.
Ústavní soud sestavuje sám prezident, ale k jakémukoliv jmenování se vyžaduje předchozí souhlas Senátu. Jde o model výsostně politický, i když v našem Senátu se objevují i bezpartijní nezávislí kandidáti. Tuším, že z těch 81 jich tací mohou být tři nebo čtyři. Představa, že Senát nebude rozhodovat politicky při vyslovování souhlasu s nominacemi na Ústavní soud, je zcela odtržená od reality.
LN Vadilo by vám jako bývalému disidentovi, že by u Ústavního soudu působil člověk, který reprezentoval právní teorii reálného socialismu?
Na jedné straně jsme zemí, která se může hrdě hlásit k tomu, že první ústavní soud na světě byl československý v roce 1920. Na druhé straně jsme měli výrazné přetržení kontinuity a k obnovení ústavního soudnictví došlo až po listopadu ’89, až koncem roku 1990.
Všichni prezidenti, ať už Václav Havel, Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, stáli před dost zásadním problémem při nominacích soudců Ústavního soudu. Nehledě na to, že ústavní praxe jednotlivých evropských zemí je velmi rozdílná. Například ústava Belgického království předepisuje povinně, aby v ústavním soudu zasedali nejen paritně Vlámové a Valonové. Ale i akademičtí odborníci a politici. Zjistíme, že například u ústavní rady Francie není ani předepsané právnické vzdělání. Když se podíváte na německý spolkový ústavní soud, najdete tam několik bývalých ministryň z jednotlivých spolkových zemí. Když se podíváte na jednotlivé evropské ústavní soudy, zjistíte, že nikoliv zanedbatelnou mírou jsou v jejich sboru zastoupení představitelé akademické obce.
LN Míříte na to, že nejde najít ústavní soudce s ideálním profilem?
Namíchat Ústavní soud České republiky v roce 1993 bylo pro Václava Havla téměř neřešitelným oříškem. Protože v akademické oblasti neměl kde hledat. Nenašel se snad jediný profesor z oblasti ústavního práva, jenž by nebyl do poslední chvíle členem komunistické strany. Václav Havel tehdy sáhl do řad právníků, kteří své vzdělání získali před únorem ’48, nebo do řad emigrantů. Václav Klaus o deset let později nebyl v lepší situaci. Navrhoval například řadu advokátů. Tato profese byla nejméně svázána s komunistickou mocí.
Miloš Zeman je v mnohem lepší situaci. Už máme ten soud mnohem poevropštěnější. Od pádu komunistického režimu uplyne již 30 let. To neznamená, že by se prezident republiky a Senát neměli zabývat tím, zda a jak působili kandidáti na Ústavní soud před listopadem ’89 v této zemi. Přesto si myslím, že hlavní akcent by měli dát na to, jak působili 30 let po pádu minulého režimu v této zemi.
LN Nedávno jste se vyjádřil velmi kriticky k rozhodnutí senátu v čele s docentem Vojtěchem Šimíčkem. Šlo o rozhodnutí ve věci svobody projevu ostravského hoteliéra, který podmiňoval ubytování občanů Ruské federace podpisem prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu. Podle nálezu šlo o svobodu projevu. Vy jste řekl, že se za toto rozhodnutí stydíte. Proč jste volil tak ostrá slova?
Zanedlouho tomu bude šestnáct let, co jsem předsedou Ústavního soudu. Za tu dobu jsem nejednou cítil vnitřní nesouhlas s některými nálezy. U rozhodnutí senátu, kde nejsem členem, jsem neměl možnost vyjádřit odlišný názor a nezbývalo mi než zatnout zuby a doufat, že se vyhnu časté konfrontaci s odlišnými názory proti tomuto nálezu. Například ve vědeckých radách právnických fakult, kde jsem členem. V tomto případě to nebylo poprvé, kdy jsem neměl možnost uplatnit disent a nemohl jsem před svými kolegy veřejně vystupovat na obhajobu tohoto nálezu. Ale bylo to poprvé, kdy jsem nemohl mlčet.
LN Když se podíváte na současný vývoj evropských států, vyvíjí se podle vás demokracie správným směrem, ve vztahu k tomu, že v řadě evropských států vyhrávají volby populistické strany?
Již delší dobu mám pocit, že nejen česká společnost, ale celá euroatlantická civilizace prožívá dost hlubokou krizi. Krize má zřejmě více než jednu příčinu. Ale tu hlavní příčinu spatřuji v tom, že to, jak byl demokratický systém v rámci naší civilizace vytvářen a uspořádán, odpovídalo potřebám a podmínkám konce 19. a začátku 20. století. Systém založený na pluralitě politických stran, na soutěžení masových politických stran, které měly jednoznačně vymezený elektorát.
Socialistické nebo sociálně demokratické strany, jako jedny z nejstarších politických subjektů na evropském kontinentu, tradičně zastupovaly tzv. zaměstnanecký elektorát. Od dělníků přes zaměstnance: učitele, úředníky. Agrární strany tradičně zastupovaly venkovský elektorát. Dělily se o něj s křesťanskými stranami. Živnostenské strany tradičně zastupovaly živnostenský sektor společnosti.
Ty strany, alespoň podle názvů, zůstaly do dneška. Ten elektorát však zmizel. Společnost je naprosto jinak stratifikovaná. Společnost konce 20. a začátku 21. století již není v klasickém smyslu třídní, ale je společností, jak já tvrdím, bezradných lidí, kteří mají pocit, že je nikdo nereprezentuje. Ty politické strany, jež je reprezentovaly na přelomu 19. a 20. století, dávno nejsou masové strany. V případě České republiky jsou to dokonce uzavřené, elitářské kluby. LN Jak k tomu došlo?
Není-li politická strana masová, pak v ní nemůže fungovat demokracie. V masové straně musel fungovat přirozený výběr a vnitřní demokratická pravidla se pak přenášela do společnosti. Tento faktor zmizel.
Žijeme zdánlivě ve společnosti blahobytu a lidé by měli být spokojeni. A nejsou spokojeni. Ani u nás, ani v Americe, kde zvolili Trumpa, ani v západní Evropě. Velká část společnosti žije ve strachu. Většinou to je strach z budoucnosti. Jakási sociální tíseň. Například nejen u nás asi platí, že je-li někomu více než 50 let a má slušné zaměstnání, o které přijde, stojí před ním reálná hrozba, že už takové zaměstnání nezíská.
LN Takže populisté vyhrávají díky tomu, že voliči cítí strach? A z čeho konkrétně?
Strach je tedy jeden z momentů, které určují situaci uvnitř společnosti. A se strachem se dá fantastickým způsobem velice úspěšně pracovat. Je jedno, jestli to je strach z migrantů, jež tady nemáme, islámu, který tady není, Evropské unie, kterou tady máme a která nám nesmírně pomáhá. A přesto někteří demagogové dokážou EU představit voliči jako jeho nepřítele. Prostě nové nestandardní, nesystémové politické subjekty se naučily perfektně pracovat se strachem. A tradiční politické strany, místo aby vyvrátily ten strach a představily reálnou pozitivní budoucnost pro voliče, ze strachu, že o voliče přijdou, začaly také trochu hnědnout. Také trochu přebírat populistickou nebo i xenofobní rétoriku. Jenže jenom trochu, místo aby se proti ní jednoznačně vymezily. Takže nemohly než neuspět.
LN K čemu pak směřujeme?
Ve výsledku jsme svědky zhroucení politického systému. Zůstává sevřený ve stejné kazajce. Ve stejném politickém a ústavním formátu minulých století. Ale do něj vstupují politické subjekty, které založily svou existenci na práci se strachem, nikoli na politickém programu, ale vlastně na populismu a demagogii. A když tento obrázek doplníte fenoménem, který naše civilizace neznala ještě před několika desítkami let, fenoménem anonymních sociálních sítí, jež zcela vyplňují veřejný prostor, protože jsou mnohem dostupnější než jakákoli jiná média, protože jsou všem přístupné a všichni se na nich cítí být aktéry... A anonymita otevírá ohromný prostor pro všechny patologické jevy ve společnosti, protože zajišťuje jistou absolutní imunitu.
Souhra těchto faktorů způsobuje, že skutečně stojíme před vážnými problémy, co tedy s naší budoucností činit. A mám vážnou obavu, že zatím se nedaří nalézt východisko. To znamená,
Předseda Ústavního soudu ČR ,od
■
srpna roku 2013 zastává druhý mandát.
Patří k významným představitelům
■
disentu, podepsal Chartu 77, stal se jednou z hlavních tváří Občanského fóra
a následně Občanského hnutí, jemuž předsedal Jiří Dienstbier.
Po sametové revoluci se stal generálním
■
prokurátorem, následně zamířil do vlády Mariána Čalfy, jejímž byl místopředsedou. Poté působil v advokacii a rovněž se stal senátorem.
Před svým nástupem na nejvyšší justiční
■
příčku v srpnu 2003 působil jako místopředseda vlády Vladimíra Špidly, v téže vládě zastával také post ministra spravedlnosti.
Společnost konce 20. a začátku 21. století již není v klasickém smyslu třídní, ale je společností, jak já tvrdím, bezradných lidí, kteří mají pocit, že je nikdo nereprezentuje
že nikdo ještě nedokázal veřejnosti nabídnout takovou reálnou perspektivu pro každého jednotlivce, aby přestal tak lehce skákat na lep demagogickým, populistickým, extremistickým silám.
LN Myslíte, že proti tomu má v sobě společnost něco jako imunitu, která v rozhodném okamžiku dokáže zareagovat?
Fakt, o němž jsem hovořil, prochází všemi zeměmi. Belgie má svého Wilderse, Francie má svou Le Penovou, Německo má AfD. Ale tyto společnosti mají vyšší míru rezistence a imunity vůči těmto téměř patologickým jevům. Kdežto nové země nebo státy, v nichž sociální problémy přerůstají únosnou míru, jsou méně imunní a je zde větší nebezpečí, že podlehnou.
Nechci vyslovovat hodnotící soudy, to by bylo na samostatný rozhovor, o Polsku, Maďarsku, vývoji v Itálii. Spíše bych to zakončil tím, že pro mě byla nesmírně povzbudivým signálem volba Zuzany Čaputové prezidentkou Slovenské republiky. Je to důkaz, že i v takto postižené zemi, jako jsme my, Slováci a ostatní postkomunistické země, ještě existuje jakýsi elementární cit, zdravý rozum a schopnost občanské společnosti se emancipovat.