Zelená otázka
Socialisté byli klíčovou novou a posléze dominantní politickou silou celé minulé století. Teď jejich příběh možná zopakují Zelení Strašidlo komunismu, jež začalo v Marxově Komunistickém manifestu v polovině 19. století obcházet Evropou, pro někoho vystříd
Pro evropské Zelené to byla až překvapivě triumfální neděle 26. května 2019, kterou, po vzoru Fridays for Future, překřtili někteří z nich na Neděli pro budoucnost. Podle jedné z německých zelených aktivistek, Luisy Neubauerové, volby do Evropského parlamentu ukázaly, že se „… nám podařilo dostat téma klimatické změny nejen do ulic, ale i do volebních uren“.
Zelení kromě triumfu v Německu získali 13,4 procenta ve Francii, více než deset procent si připsali i v Rakousku, Irsku či Nizozemsku. Celkově Zelení / Evropská svobodná aliance získali 74 poslanců, o 22 více než v roce 2014. V zelené vlně, která se přelila Evropou, jedni vidí naději, jak s pomocí reálné politické síly a voličské legitimity odvrátit možnou hrozící katastrofu v podobě následků nedostatečně řešené klimatické změny, druzí naopak nebezpečí pro pilíře euroamerického světa, demokracii, sociální soudržnost a volný trh.
Paralela mezi trajektoriemi socialistického hnutí v 19. století a Zelených ve 21. století není od věci. Tehdy společenskému diskurzu a politice dominovala vedle nacionální, náboženské či vědecké také sociální otázka, jež podle sociologa Miroslava Petruska označuje „… komplex společenských, ekonomických, mravních a politických problémů spojených s bouřlivým rozvojem industrializace a urbanizace“.
Tyto procesy, spojené s proletarizací, růstem bídy a deviantního chování a ústící do sociálního napětí, vyvolávaly v německé, britské, francouzské, ale i rakousko-uherské společnosti potřebu hledat nové odpovědi na nové otázky spojené s dynamickým prorůstáním kapitalismu jako relativně nového ekonomického systému do tradičních společenských struktur.
Určíme ráz století
Minimálně od 70. let 19. století byla sociální otázka považována za jedno z klíčových témat společenského a politického diskurzu své doby. A zabývat se jí museli i politici, kteří socialisty bytostně nesnášeli, pragmaticky však chápali, že některé objektivní problémy jen pouhou dehonestací, popíráním či kriminalizací nezmizí. Patřil mezi ně například pruský a později německý kancléř, konzervativec Otto von Bismarck, který na jednu stranu socialisty tvrdě pronásledoval, ale snažil se zároveň jejich klíčové voliče – dělníky – získat na svoji stranu sociálním zákonodárstvím ordinovaným shora. Zatímco jiné politické strany či sociální vrstvy se profilovaly na nacionalismu, liberalismu či klerikalismu, socialisté považovali za nejdůležitější téma své doby právě sociální otázku. S vizí radikální přestavby společenského zřízení stáli prakticky celé století „jednou nohou v kriminálu“v opozici proti vládnoucímu establishmentu.
Pro Zelené je klíčovým tématem komplexně a globálně pojímané životní prostředí. Jak přežít na planetě ohrožené klimatickou změnou tak, aby nezanikly současné fungující instituce jako demokracie, volný obchod, sociální smír či ekonomický růst? Nebo jsou naopak tyto stávající instituce jako kapitalismus příčinou krize a pro záchranu planety je třeba je nahradit radikální alternativou?
Zvláštní důvod slavit měli v letošních volbách do EP němečtí Zelení, jejichž 20,5 procenta je posunulo na druhé místo hned za konzervativní pravici a před tradiční levici v podobě SPD. Zelená vlna tak zasáhla i německou vnitropolitickou scénu. Zelení jsou její součástí již dlouho, teprve nyní se ale vážně připravují nejen na to, že by mohli být po volbách plánovaných na rok 2021 součástí vlády, ale i v jejím čele. Možnost střídání stráží mezi Zelenými a SPD na levém spektru vnímají jako reálnou možnost i konkurenti: vůdce pravicově konzervativní CSU Markus Söder označil Zelené za hlavní soupeře své strany.
Zelená revoluce, nebo evoluce?
Před sto lety byli takovou novou vzestupující silou právě socialisté, německá SPD. Jen připomeneme: v lednu 1912 se v Německu konaly poslední parlamentní volby před „velkým třeskem“20. století, první světovou válkou. Vítězní socialisté obdrželi 34,8 procenta hlasů a získali 110 poslanců, což bylo o 67 více než v předchozích volbách. Poprvé mohli vytvořit koalici s centristy a levými liberály proti konzervativně-militaristicko-císařské „pevnosti“. Byli přesvědčeni, že pomocí reforem volebních systémů, které umožňovaly politickou participaci stále většího počtu dospělých mužů bez ohledu na jejich původ či majetek, dotáhli do vítězného konce desítky let trvající vzestup socialistického hnutí v Evropě.
Zdálo se také, že byl definitivně rozhodnut základní spor, jenž se uvnitř socialistického hnutí vedl takřka od jeho počátku a který socialisty v očích tradičních struktur dlouho diskvalifikoval – zda moci, a tedy i prosazení svého programu dosáhnout revolucí, nebo evolucí. Zastánce evolučního směru a jeden z nejvlivnějších politiků a teoretiků SPD Eduard Bernstein se domníval, že společenské a ekonomické spravedlnosti mohou dělníci – jako klíčová společenská vrstva socialistického elektorátu – dosáhnout uvnitř kapitalistického systému, prostřednictvím voleb a demokratických institucí bez násilného třídního boje a revoluce. Radikálové – revolucionáři ovšem tyto instituty považovali za nedostatečné, respektive natolik ve službě stávajícího establishmentu, že socialistickou společnost bylo nutné „popostrčit“násilnou revolucí.
Zdá se, že současní němečtí Zelení si jsou této historické lekce vědomi. Nervozitu u jejich politických soupeřů totiž vyvolává hlavně fakt, že to nejsou ti Zelení, na něž se v minulosti až příliš snadno lepili nálepky jako radikální a nesystémoví. Jak uvádí Der Spiegel ve své reportáži Sudden Success. Germany’s Green Party Faces Serious Growing Pains z června 2019, možná překvapivým rysem německých Zelených je pragmatismus. Dokázali navenek utlumit vnitrostranické rivality, rozšířit záběr své vnitrostranické expertizy i na sociální politiku, podnikání či bezpečnost. Pozitivní, „státotvorné“body si podle Der Spiegelu Zelení odnesli i z komplikovaného, byť nakonec neúspěšného jednání o vládní, tzv. jamajské koalici, v níž měli původně figurovat s CDU/CSU a FDP.
Který evropský liberál, konzervativec či nacionalista by dnes hájil dětskou práci, dvanáctihodinovou pracovní dobu či chtěl zrušit zdravotní nebo sociální pojištění?