Zelená otázka
své státotvorné misi němečtí socialisté dostali až po roce 1949, kdy vyměnili třídní boj za občanskou společnost a sociálnětržní hospodářství, a díky tomu sehráli v západním Německu i Evropě stabilizační roli zachránců kapitalismu před sovětským bolševismem.
I z toho plyne pro Zelené nejedna lekce. Kritici hrozící „zelené diktatury“odkazují na historickou podobnost mezi radikálními „zelenými programy“a svobodu potlačujícími ideologiemi ve 20. století vzniklých komunistických režimech, které na ideologickém odkazu socialistů 19. století stavěly. Méně již připomínají první světovou válku jako zásadní faktor, jenž rozmetal starý svět, vytvořil nové oblasti utrpení a konfliktů a v socialistickém hnutí oslabil umírněné ve prospěch radikálů. Jinými slovy, kritici „nových totalit zahalených do slov ekologie či životní prostředí“sice oprávněně odkazují na neblahou totalitní zkušenost s komunistickými či fašistickými diktaturami, ale zapomínají v tomto historickém příběhu zmínit vinu liberálů, konzervativců a nacionalistů za rozpoutání války jako jejich zásadního katalyzátoru.
Rozpoutat válku a s pomocí exaltovaného nacionalismu a xenofobie se zelené otázky zbavit může být pro některé politické kruhy lákavou možností. Ostatně již německý historik Fritz Fischer razil v šedesátých letech minulého století v té době radikální tezi, že v německém rozhodování jít do války hrály velmi důležitou roli vnitropolitické faktory, včetně rostoucí popularity socialistů, jež vládnoucí elita vnímala jako své existenční ohrožení. Stále reálnější možnost, že se socialisté ujmou vlády, mělo podle Fischera konzervativní pruské elity orientovat na vyhrocený nacionalismus a patriotismus s velmi lehkým prstem na spoušti.
Vzývat válku může ale i opačný tábor. Válka může lákat nejen odpůrce zelených jako prostředek k odvedení pozornosti a bleskové redistribuce moci, ale naopak i Zelené právě svojí direktivní, kolektivní a mobilizační dynamikou. Oprávněně pak mohou kritici Zeleným vytýkat jejich zálibu v termínech spojených právě s válečným úsilím, jako boj s klimatickou změnou či stav klimatické nouze.
Výzkumníci Laurence L. Delina a Mark Diesendorf se proto ve své studii Is wartime mobilisation a suitable policy model for rapid national climate mitigation? zaměřili na historickou zkušenost s válečným úsilím a možnostmi implementace postupů spojených s válečnou mobilizací za účelem rychlého a výrazného snížení dopadů klimatické změny. Na jednu stranu přiznávají, že restrukturovat tímto směrem stávající společensko-ekonomické systémy je mnohem složitější než vést válku, na druhou stranu bude podle nich nezbytné například zřizovat nadstranické instituce, jejichž cílem bude dohlížet a vynucovat si plnění dlouhodobých klimatických cílů bez ohledu na volební cykly a změny vlád.
Adaptace, nebo to druhé?
Změna klimatu zatím probíhá v našich podmínkách pozvolna, „řiditelně a adaptovatelně“, její konečné důsledky nás ale mohou zastihnout tím méně připravené. Podle čerstvé zprávy OSN hrozí, že změna klimatu „vymaže“dosavadních 50 let globálního rozvoje, zlepšování zdraví obyvatel a snižování jejich chudoby. Podle ní hrozí navíc nástup éry „klimatického apartheidu“, v níž se bohatí budou moci vykoupit z hrozícího hladu a vedra na úkor chudých.
Podle zvláštního zpravodaje OSN pro extrémní chudobu a lidská práva Philipa Alstona budou desítky milionů lidí po celém světě čelit extrémní chudobě a hladu, což je přinutí opustit místa svého současného bydliště a migrovat do snesitelnějších podmínek. Do roku 2030 se podle Alstona tyto změny výrazně dotknou kolem 120 milionů lidí, a to i při tom nejpozitivnějším klimatickém scénáři, hovořícím o zvýšení teploty jen o 1,5 stupně Celsia do konce století. Změna klimatu bude mít dopad na lidská práva a přístup k vodě, potravě i bydlení a vyžádá si zásadní společenské a ekonomické změny.
Zelená otázka je natolik široká a zasahuje do tolika oborů a množství lidských aktivit, že je prakticky nemožné, aby si ji monopolizovala jen jedna politická strana či hnutí. Své místo si tak najdou jak „popírači“(nic se neděje), „technooptimisté“(něco vynalezneme) i „alarmisté“(včera bylo pozdě).
Spíše jde o to, kdo ji v současné době dokáže zformulovat a „prodat“voličům v nejpřijatelnější podobě kompromisu mezi přírodou a člověkem. Bude také velmi záležet na tom, co nám matka příroda dovolí, zda nám umožní postupně se adaptovat, nebo nás donutí náhle a drasticky řešit rapidně zhoršené environmentální a tím i společenské podmínky života. V takovém případě se příliš optimistické scénáře „boje o vzduch, vodu a stín“nenabízejí.
Autor je historik