Profesionální nepřekladatel
Asi nejpodivnější úkol, který může překladatel dostat, je nepřekládat. A přece se mi to jednou poštěstilo. Možná po letech nastala pravá chvíle to zde zmínit – tím spíš, že zadavatel, jemuž jsem tehdy slíbil mlčenlivost, tyto sloupky jistě nečte. Ostatně ani mi za mé nepřekládání nakonec nezaplatil, tak co. (Ne že by byl jediný, u reklamních společností, které chtějí konzultace, je to téměř pravidlo.)
Jak už bývá zvykem, český podnikatel, který mne oslovil, se napojil na jednoho náhodně potkaného Vietnamce a bral to za výhru – dotyčný mu pochopitelně nasliboval, že má skvělé kontakty a všechno ve Vietnamu pomůže zařídit. Spousta našinců na svou naivní důvěru v takové zprostředkovatele narazila, a nejen v asijských zemích, akorát u Vietnamců všechny o to víc klame, že mnozí z nich umějí česky. Zmíněný podnikatel si však byl podobných rizik vědom, a tak si pro jistotu najal i Čecha, který může zabránit velké boudě. Měl jsem se s ním účastnit všech rozhovorů jako předstíraný zástupce a většinu dne jen mlčel a dělal troubu, abych mu pak večer mohl rozebrat podrobnými komentáři, zda opravdu vše proběhlo tak, jak on tomu rozuměl, a zároveň mu vysvětlovat situační kontext, který byl pro něj naprosto neznámý, neboť on sám Vietnam a vietnamské zvyky vůbec neznal.
Zhruba týden jsem pobýval ve Vietnamu, v zemi, kterou znám lépe než své boty a jejímž jazykem hovořím, a nesměl jsem to dát najevo