Provizorní řešení německé otázky
Vrománu rakouského prozaika Norberta Gstreina je tematizován nejen antisemitismus, ale i antisemitismus na druhou – jednotlivé vrstvy židovského obyvatelstva, které jdou proti sobě, respektive se od sebe odvracejí. Nejprve v Hitlerem spolknuté Vídni, v níž žila záhadná hlavní postava Anglických roků. O ní a o jeho otčímovi se dočteme toto:
„Pořád tě znepokojovalo pomyšlení na to, že když slyšel o prvním vyklízení, prohlásil, že jediná dobrá věc na tom je, že ani velcí pánové teď už konečně nemůžou být na správné straně, chlácholil tím sám sebe a bylo jasné, že myslí konvertity, vážené občany, ty v lepších povoláních, kteří chodili do Burgtheatru a do Opery, měli přístup do nejvybranějších kruhů a byli občas němečtější než sám čert, už dávno tu usídlení Židé, pro něž byl on v nejhorším případě podle běžně rozšířené nadávky jen polskej Žid, nepříjemná vzpomínka na minulost, od níž se navždy odstřihli, příbuzný vzdálený za tisícero horami, který se vynořil ze stoky a jen svou existencí by je mohl zase stáhnout do té špíny.“
Ve svobodné zemi
Český čtenář si možná nad těmito větami vybaví zdejší situaci za druhé republiky, kdy mnozí občané upozorňovali na židovský původ svých kolegů či nadřízených jen proto, aby se tak dostali na jejich místa. Ovšem Norbert Gstrein mluví o trochu něčem jiném – o tom, že určitá vrstva Židů nechtěla, aby jim jiní, chudší Židé z východu Evropy připomínali, co jsou a odkud pocházejí. Nicméně ve finále jim to všem připomněl samotný Hitler. Všem Židům, kteří se snažili asimilovat a kteří už třeba o svém původu ani nevěděli.
Otčím hlavního hrdiny fakt, že před Hitlerem jsou si všichni Židé rovni, kvituje s povděkem:
„Na tebe působilo, jako bys měl v ruce jen dva k sobě se nehodící konce, když tě napadlo, jak mluvil o štěstí, že je k ničemu nepustili, jinak by byli schopni postavit se sami za komando s obušky, tlačili by se dopředu, sami by si ještě přikázali drhnout ulice, jen aby stáli na té správné straně, správná strana byla všechno, měl o nich nejhorší představitelné mínění…“
Je dobré si povšimnout slov jako stoka a špína – i oni lepší Židé tedy jako by považovali ty chudší za „špinavé Židy“, jak se o nich mluvilo mezi esesáky v likvidačních táborech? Navíc když se přece mnozí Židé v rámci lágrů následně podíleli na bití, na zplynování, na pálení mrtvých těl… Špinavá práce pro špinavé Židy, kteří potom budou mít, pokud přežijí, to „štěstí“, že se jim budou vracet nejen všechny ty hrůzy, ale i výčitky svědomí, že přežili díky tomu, že se podíleli na nacistické vražedné mašinerii.
Hlavním hrdinou románu Anglické roky (1999) je spisovatel Gabriel Hirschfelder. Ten se právě dostal z Vídně do Anglie, a tak ušel konečnému řešení židovské otázky. Ovšem neušel už tomu, aby byl internován v táboře na ostrově Man, neboť přestože šlo o Žida, mluvil německy, a tak spadal do davu potenciálních nepřátel.
Nepřekvapí pak to, že v tomto zařízení jsou bývalí Hitlerovi přitakači společně se Židy a že též v Anglii existují dva druhy Židů a i zde ti lépe postavení chtějí mít ty druhé co nejrychleji z očí:
„… později, když se ti doneslo, že vedle obvyklých londýnských štvavých plátků hlasovala pro vaši internaci zrovna Jewish Chronicle, byls stejně tak málo udiven, jako by tě udivil opak, nebylo to nic než potvrzení toho, že dělicí čára probíhá mezi mít a nemít, je to součást přirozeného řádu věcí, a to znamenalo, že člověk žije ve svobodné zemi.“
Lanovkou ke čtenářům
To samotný způsob vyprávění má v Anglických rocích, které vydalo nakladatelství Prostor v překladu Radovana Charváta, jinou dělicí čáru. Jedná se vlastně o postupné odhalování tajemství – tajemství minulosti, které je rozbalováno v současnosti, i když mnohé pasáže pomocí Hirschfelderova nepřímého vnitřního monologu evokují tehdejší přežívání v táboře na Manu. Norbert Gstrein tak stvořil poměrně funkční a v takových případech často užívanou románovou lanovku, kterou se snaží svůj příběh v co nejvěrohodnějším stavu dopravit k současným čtenářům.
Ona dělicí čára zde vede mezi muži a ženami. Muži, to je historie, o které se mluví, po níž se pátrá. A ženy, to je současnost, která se ohlíží a vzpomíná. Vše je tedy zprostředkované a subjektivní, což napomáhá při vytváření oparu záhadnosti, nejednoznačnosti. Hirschfelder je totiž jakýmsi guruem spisovatele Maxe, jenž je bývalým mužem vypravěčky románu. Ta na Hirschfelderovu fotografii narazí v Rakouském institutu v Londýně, už v době, kdy s Maxem nežije.
To je startér vyprávění a pátrání, do něhož se vypravěčka (s)pouští – a je to pátrání, při němž se pohybuje mezi Hirschfelderovými ženami, od nichž se snaží dozvědět co nejvíc. Nutno dodat, že rakouskému autorovi se podařilo celek románu udržet, včetně příběhové důvěryhodnosti. Ovšem už zde si též můžeme říct, že Anglické roky nejsou převratným literárním dílem, spíše by mohly být dobrým námětem pro jeden z dílů televizního seriálu Foylova válka, umístěného do Velké Británie ve stejné době. Román Norberta Gstreina je tak především pozoruhodný jakožto reprezentant určitého druhu současného psaní.
Vloni získal Zlatého Bookera román kanadského autora Michaela Ondaatjeho Anglický pacient (1992). Tato anketa byla uspořádána k 50. výročí Man Bookerovy ceny a vybíralo se z jejích dosavadních vítězů. Normálně by bylo jisté, že vyhrají Děti půlnoci Salmana Rushdieho, ale jelikož již zvítězily v roce 1993 i v roce 2008, kdy proběhlo ohlédnutí v rámci 25., respektive 40. výročí ocenění, dalo se předpokládat, že tentokrát už to zkrátka musí být někdo jiný.
Když si potom znovu po letech Anglického pacienta přečtete, napadne vás, jestli náhodou lepším novodobým románem z doby druhé světové války není Mandolína kapitána Corelliho (1994) od britského autora Louise de Bernierese. A po jejím novém přečtení je tento dojem utvrzen. Ovšem Mandolína kapitána Corelliho nikdy Man Bookerovu cenu nedostala.
Jak Anglický pacient, tak Mandolína kapitána Corelliho byly zfilmovány. A když je řeč o románu Louise de Bernierese, o příběhu italských vojáků na řeckém ostrově, vytane asociativně na mysli film Středozemí, jenž získal v roce 1991 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Při zběžném přehlédnutí této kategorie potom najdeme řadu dalších snímků týkajících se doby druhé světové války. Jen namátkou: Saulův syn, Ida, Ďáblova dílna či Život je krásný. Kdybychom šli ještě dál, Obchod na korze stejně jako Ostře sledované vlaky jsou přece taky příběhy z druhé světové války, navíc se v obou případech jedná o filmové adaptace literárních děl… Ostatně Oscara za nejlepší snímek získala i zmíněná filmová adaptace Anglického pacienta, nedlouho před ní zas Schindlerův seznam.
Odškrabování od kotle
Co se tím chce naznačit? Že druhá světová válka dodnes funguje jako příběhová banka a literáti a scenáristé ještě pořád vyškrabují poslední zbytky příběhů od krajů toho obrovského kotle. Stačí se podívat na současnou nabídku knih. Jen když zadáte „z Osvětimi“, vyskočí na vás: Tatér z Osvětimi, Fotograf z Osvětimi, Lékárník z Osvětimi, Krejčí z Osvětimi, Účetní z Osvětimi…
O tom, že docházíme ke krajům onoho kotle, svědčí i fakt, že se situace změnila vzhledem k heydrichiádě. Není to tak dávno, kdy jsme nechápali, že takový velký čin zůstává jen naší lokální záležitostí, že je přehlížen. Avšak od té doby již vznikly i v jiných jazycích a zemích romány a filmy tematizující právě odvážnou operaci československých parašutistů.
Norbert Gstrein (1961) využil ve svém románu vedle internačních táborů na ostrově Man i další skutečnou událost, potopení parníku Arandora Star. Ten převážel právě internované na kanadský Newfoundland, což mohlo znamenat ráj, ale taky to mohlo být peklo na zemi. Ovšem o osudech řady z těch na palubě bylo bohužel rozhodnuto dávno před dosažením kanadských břehů.
Ostatně ono pečlivé vyzobávání válečných příběhů současnými romanopisci a filmaři jako by tematizoval i samotný rakouský romanopisec v pasáži, kdy vypravěčka hovoří o jedné z Hirschfelderových žen:
„Její článek se zabýval dokumenty, které byly právě v Londýně zpřístupněny a týkaly se role Normanských ostrovů během okupace, a možná mě povzbudila skutečnost, že jsem ho objevila v novinách, které se jinak snahou o osvětu právě nevyznamenávaly. Šlo o jediný koncentrační tábor na britské půdě, zřízený v létě 1940 na ostrově Alderney, v němž byly zlikvidovány stovky, ne-li tisíce nuceně nasazených, především Rusů a Ukrajinců, ale i francouzských Židů a politických vězňů z Německa, a dále o kolaboraci s wehrmachtem na ostrovech Jersey a Guernsey…“Toto je téma z okraje onoho kotle, které zatím žádný úspěšný film ani román nevyužil.
Vedle historického ukotvení a těžby věrných detailů ze skutečnosti nabízí Anglické roky i něco z postupů klasického psychologického románu. Jsou tu dva tajemní kumpáni internovaného Hirschfeldera – jeden je označován jako ten bledý, druhý zas jako ten s jizvou a v jedné pasáži jsou popsáni dokonce v kafkovské parafrázi: „… jako by nebyli skuteční, pouze jakási zjevení nebo kati z nějakého románu, kteří Hirschfeldera jednoho dne zavlečou někam do štěrkovny, ale ona se okamžitě vytasila s jejich jmény. ,Lomnitz a Ossovsky.‘“
Dalším klasickým prvkem psychologického románu, jejž Norbert Gstrein využil, je motiv dvojnictví, respektive záměna dvou existencí, změna identity v důsledku dávné viny. Hirschfelder totiž před smrtí přizná, že zabil jakéhosi muže. Ale je to opravdu Hirschfelder? Tento vypravěčský trik ovšem nepůsobí zrovna oslnivě, těžko říct, zda proto, že se jedná o ošoupanou součástku z antikvariátu, či proto, že ji rakouský prozaik nepoužil zrovna ústrojně. A nepomůže ani to, když si řekneme, že se autor možná snažil naznačit, že válka přeťala život každého na ne úplně kompatibilní poloviny.
Román rakouského autora Norberta Gstreina Anglické roky vypráví zastřenou historii z doby druhé světové války, kdy v jednom internačním táboře ve Velké Británii končili všichni podezřelí, to jest německy mluvící – jak sympatizanti nacistů, tak před Hitlerem uprchlí Židé. Druhá světová válka dodnes funguje jako příběhová banka a literáti a scenáristé ještě pořád vyškrabují poslední zbytky příběhů od krajů toho obrovského kotle
Pomalu si nevšiml
Daleko zdařileji v Anglických rocích vyznívá zachycení obvyklého spisovatelského stavu – tedy kombinace tělesné strnulosti a myšlenkové odpoutanosti:
„Mělo to svou logiku, když řekla, že ho po celý den neviděla, a on večer navázal rozhovor přesně tam, kde ho ráno přerušil, a když odjela s přítelkyní na víkend, on si toho pomalu ani nevšiml, a když odjížděla zprvu jen na pár dní a nakonec stále častěji i na delší dobu domů, přijímal to se stejnou samozřejmostí, jako když mu pak odtamtud volala a oznamovala mu den návratu, nebo, když už o žádný návrat nešlo, kdy ho přijede navštívit, ujišťoval ji, že se těší, aniž se í na cokoli vyptával, ačkoli už to byly měsíce či dokonce celý rok, během kterého uvěřila, že odešla nadobro, ale nakonec své předsevzetí zase porušila.“
Spisovatele většinou najdeš tam, kde ho zanecháš, avšak zároveň bude asi jaksi duchem nepřítomen. Toto rozdvojení za života je potom akorát nahrazeno rozdvojením po smrti, kdy se jednak pátrává po detailech autorova – většinou nudného – života, jednak zůstává jeho nesmrtelnost v ideálním případě zajištěna samotným dílem. Jestli si Norbert Gstrein zajistil nesmrtelnost Anglickými roky? To asi sotva. Protože k literární nesmrtelnosti takový nevýbojný, na jistotu hrající román – nenáročná četba, v nejlepším případě pozoruhodný příběh pro ty, kdo se zajímají o historii 20. století – zkrátka nestačí.