Vítěz nesečení:
Musí být v zemi moravské nejhůře, když se králem sezony stal ječmínek. Přesněji ječmen myší. Tato teplomilná jednoletá tráva je jedním ze skutečných vítězů letošního rozhodnutí mnoha samospráv zastavit sečení trávníků. Změní se města v houští expanzivních
konstrukt představy rajské zahrady, krásného sadu bez kuřinců a kačen, plný primulí, chudobek a fialek. Najdeme ho už na středověkých zahrádkách, pečlivě a pravidelně vyžínaný. Podobně jako stříhané tvary keřů a pnoucí květena na konstrukcích dokázal člověk zkrotit i v podobě trávníku přírodu do svého kulturního tvaru. Proto louka není trávník a nikdy jím nebude. Nepodobají se sobě ani účelem, ani složením, natož péčí. Mezi postelí a židlí je sice spoustu otomanů, křesel a divánků, ale nikdy to nebude totéž.
Kam zmizeli zahradníci
Náš vztah k trávníku prodělal v posledních desetiletích značný vývoj. Na jednu stranu získal pověst snobské zábavy díky golfu i kultuře greenkeeperů a na stranu druhou zůstal poslední požadovanou známkou dojmu uklizenosti a pořádku. V rámci boje o nejnižší cenu města vytlačila ze hry zahradnické řemeslo a dala levnou práci námezdní síle uklízecích korporátů. Umožňovalo to podepsat smlouvy na větší balíky práce, optimalizovat náklady a vykázat úsporu. V době prosazování outsourcingu na všechno se jen málo městům podařilo udržet technické služby, jejich zahradnickou sekci restrukturalizovat a hledat vnitřní kvalitu. Legendou se tak staly zejména Strakonice, jedno z mála měst, které dokázalo, že se o své parky starat umí a zůstává krásným. Kromě Strakonic se úspěšně daří udržovat zeleň spíše menším městům s vlastními technickými službami.
Většina měst plíživě přešla do bídy nejnižší ceny. Veřejné prostory stačilo zamést, zbytky dřevin řezat žací lištou a ostatní plochy prostě sekat několikrát ročně, když lidé moc ječeli. Série komunálních voleb ovšem do radnic poslala řadu sdružení a hnutí s mnohem niternějším vztahem k jejich městům, která zápasí v řadě úspěchů a neúspěchů mezi sebou a pojmem „zeleň“. Tichá rána přišla v roce 2015, když se během léta rozpadl třetí pilíř zakázek a firmy musely několik sečí pojíždět suchý prach v parcích. To se už utajit nedalo.
Kolik sečí je třeba
Ve víru otázek, kolik sečí je vlastně potřeba a jestli by odůvodněnost sečí neměl vlastně někdo posuzovat, zanikla bohužel zcela otázka zásadní. Máme ještě trávníky? Většina našich trávníků byla zakládána naposledy činností sadovnických středisek a v lepším případě při nějaké renovaci v posledním dvacetiletí. Jsou samozřejmě místa, kde nikdy nikdo nic nezakládal a seče se tam prostě to, co je. Zkušený trávníkář to pozná pouhým pohledem.
V trávnících tak za ta léta rostlo leccos a nikoho to moc netrápilo. Selektivní herbicidy se přestaly z důvodu úspor používat již před lety, a navíc si zahradníci přiznávali, že nenáviděné jetelinky jsou někdy to poslední, co žije.
V suchých létech trávník zdánlivě uschne, tzv. upadne do dormance. Z ní se pak po dešti zase jeho srdíčka probudí. V létě 2015 bylo ale sucho moc dlouhé a významné části trávníků se vůbec neprobudily. Jen málokteré správě zeleně se do rozpočtu dalších let vešlo dosetí těchto děr odolnějšími druhy. Na výslunných pozicích přitom byly škody prakticky absolutní. Volná místa vždycky někdo zaplní a tichá přítomnost teplomilných plevelů přerostla v masivní expanzi. Všimli si toho botanici, trávníkáři a pár osvícených zahradníků. Kosení přece jen drželo tuto druhovou změnu poněkud na uzdě. Nestaneme se přece Středozemím nebo Kalifornií za dva dny.
Oč snadnější bývají rozhodnutí, o to drastičtější bývají jeho rizika a důsledky. Ječmen myší vyhrál už nejeden mač, a tak ho najdete kromě Evropy v jižní Africe, na různých místech Asie i Ameriky. Teplomilná vegetace vtrhla do našich měst a my jsme jí právě otevřeli bránu. Bohužel jsme si k tomu zvolili volnou soutěž bez jakékoliv kontroly a rezignovali jsme na odbornost botaniků i zahradníků. Expanzivní druhy mohou být ve městech velmi nebezpečné. Možná si naši radní mysleli, jak velice ušetří, když poslechnou divoké výkřiky a neposekají nikde nic.
Expanzivní druhy na startu Nesekat není řešení. Musíme se ptát kdy, co a jak. Možná si mnozí mysleli, jak prodejci sekaček budou bít doma děti a plakat. Kdepak. Chystají nové stroje. Ty staré budou totiž rázem k ničemu. Jednou se bude muset posekat, jinak se naše města změní v houští. Spáry dlažeb, obrubníků, koruny i paty zdí, okapy, praskliny, to vše je teď plné semen z neposečených expanzivních ruderálních druhů. Až zaprší, začnou klíčit. Budeme stát před těžkou volbou. Kosení, nebo herbicidy. Protože jinak nás čeká ječmen, ježatka, křídlatka, bolševník, a nakonec pajasan. Dostaneme jen to, o co jsme se zasloužili. Nevím jestli všichni ti, kdo si přáli motýle, budou spokojeni s tím, co vyvolali.
Autor je zahradník