Pan neviditelný, jenž zapomněl na 90. léta
Petr Kellner převzal roli obranáře a konzervativce
Nejbohatší Čech Petr Kellner proslul tím, jak je neviditelný. Na rozdíl od jiných boháčů se neukazuje na veřejnosti a rozhovory médiím dává jednou za několik let. Novináři čekají na výroční zprávu jeho firmy PPF, jen aby viděli jeho novou fotografii. Letos v ní ale bylo skutečné překvapení. Nešlo o čísla, šlo o úvodní slovo napsané právě Petrem Kellnerem. Miliardář, tvrdý obchodník, v ní píše o politice a hodnotách. Co nám tedy chce pan neviditelný sdělit?
Kellner tvrdí, že pro jeho generaci – narodil se v roce 1964, jako dospělý prožil sametovou revoluci, po ní začal podnikat a cestu k bohatství mu umožnila kupónová privatizace – jsou hlavními principy „svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím“. Stěžuje si pak na „relativizování tradičních hodnot“a ideologii „individuální nárokovosti“a „rovnostářství,“která se podle něj rozmáhá na Západě a zejména v Evropě.
Leccos na tom je, ale zní to spíše jako pláč padesátníka, který se bojí, že ho předhoní mladí a ujíždí mu svět. A tak si idealizuje své mládí bez ohledu na tehdejší realitu i své dnešní chování. Tradice se v Česku 90. let moc nenosily, podnikatelské prostředí fandilo divokosti, včetně obleků. Vzpomeňme na privatizační skandály a fialová saka. Za to, co se považovalo za zákonné a normální, by dnes člověk často skončil v base. Svoboda tu byla, ale stěžuje-li si dnes Kellner na její omezování na Západě, jak svobodné je třeba Rusko nebo Čína, kde PPF podniká?
Jenže Kellner nikdy nepatřil k těm, co zaostávají. Je 73. nejbohatší člověk na světě, tedy se neúspěšně asi necítí. Ale čtěme dál. Kellner se dovolává „české společnosti“, jež ve „světě obstojí“díky svému tradičnímu „umu a pracovitosti“, a uvádí, že PPF k tomu chce přispět. Následuje zřejmě klíčová věta: „PPF jako firma nemůže a nechce, ač je z toho někdy podezírána, vstupovat do politiky.“Je to vyjádření zavánějící obranářstvím, což má logiku. Média totiž v posledním roce stále více upozorňují na Kellnerovy těsné vztahy s Milošem Zemanem, který se snaží pomoci byznysu PPF v Číně.
V médiích se pak dokonce objevila tvrzení, že Kellner a PPF „dělají“českou zahraniční politiku či ji alespoň „otočili“. Opět je to pravda napůl. PPF má velký vliv, lobbuje, měla v minulosti i současnosti přátelské styky s různými politiky, ale nemohla by pohnout s českou politikou bez ochotných parťáků. Třeba prezidenta Zemana, který by se k Číně a Rusku přitočil tak jako tak. Jenže teď už PPF nevypočitatelného Zemana tolik nepotřebuje a začíná to škodit jejímu obrazu.
Proto Kellner ve zprávě kritizuje „virtuální obrazy“a navenek se distancuje od politiky. Jenže od politiky se tu distancuje „PPF jako firma“, nikoliv její vedení a Petr Kellner. Navíc věty o tradičních hodnotách a české společnosti jsou rajskou hudbou pro některé zdejší konzervativce a národovce. I když jdou z PPF, jejíž řídící a vlastnická struktura sídlí v Nizozemsku. Že by se Petr Kellner připravoval k tomu, že se zviditelní a finančně podpoří nějakou novou stranu odvolávající se na tradice a národ? Uvidíme, ale vypadá to dost pravděpodobně. Zatím PPF banka dává peníze Institutu Václava Klause, organizaci „rozvíjející odkaz“bývalého prezidenta a uvádějící, že chce „šířit myšlenky svobody a volného trhu“a „bránit tradiční hodnoty“.
Petr Kellner si stěžuje na „relativizování tradičních hodnot“a ideologii „rovnostářství“. Zní to jako pláč padesátníka, který se bojí, že mu ujíždí svět. A tak si idealizuje své mládí bez ohledu na tehdejší realitu i své dnešní chování.