Normalizovaný Lidový dům

Ve vyjádřeních pro média soudí, že pokud by s Milošem Zemanem jednali sociální demokraté dříve (rozumí se servilně), nynějších potíží by nebylo.

A co na to všechno Lidový dům? Místo aby představitelé ČSSD chytili příležitost pořádně za pačesy, točí se jako štěňata za oháňkou a válčí v dávno prohraných válkách. Ideových i personálních. Doteď třeba netuší, kterak se chovat ke svéráznému „otci zakladateli“. Vůči Egu, jež mělo dosud problém se všemi předsedy polistopadové sociální demokracie.

Předchozí úsilí mstít se prezidentovi za mstivost akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní Miloš Zeman vydoloval maximum sebeuspokojení; zejména zásluhou tandemu tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotky s expremiérem Vladimírem Špidlou. Ti prapodivným nutkáním porazit na otevřeném bitevním poli daleko silnější konkurenční tandem Zeman–Babiš zatáhli sociální demokracii do naprosté bažiny. To se projevilo i bizarní vnitrostranickou politikou. V ní bývalý režim nesnášející Vladimír Špidla participoval na čistkách vůči „přátelům“, kteří neprojevovali odpovídající loajalitu, nebo dokonce nesdíleli jisté ideologické stereotypy. Načež se Lidový dům proměnil ve zřídlo pro normalizaci charakteristické nevýkonnosti, v níž obskurní přitakávání znamenalo vše.

Cesta do neznáma

Výtečníci mezi zmíněnými kývači pořád usilovně hledají chybu v těch druhých, takže například až doteď napadají spřízněné novináře, že kdyby oni veřejně nekritizovali ČSSD, postavení partaje by se nepropadlo. Těžko se rovněž zdržet ironického úsměvu, když si kandidát na ministra kultury Michal Šmarda (Sobotkův kamarád) neumí zachovat tvář, jen aby se z místa bezvýznamného starosty katapultoval na vládní post. Přičemž se Miloši Zemanovi vlichocuje variací na glorifikaci T. G. Masaryka.

Někteří levicoví intelektuálové volají po radikální léčbě, návratu sociální demokracie ke kořenům. To je však těžké, ne-li nemožné, jelikož se leckteří funkcionáři Hamáčkova Lidového domu už ani nenamáhají předstírat, že je vede chuť na poslední zbytky výhod či požitků, co ještě tradiční strana skýtá. Prvořadá potíž idealistické myšlenky ale je, že by to musel být návrat do neznáma. Před epochu, kdy obnovená ČSSD nasávala kdekoho. Krom jiných „zdivočelé sociální demokraty“alias sládkovce, kteří se nyní „ke kořenům“vracejí sami od sebe, když volí Tomia Okamuru.

Pokud by se sociální demokracie k hledání prvotních inspirací rozkývala, musel by to být návrat před Miloše Zemana.

Úsilí mstít se prezidentovi za mstivost akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní Miloš Zeman vydoloval maximum sebeuspokojení.