„Havly potřebujeme po celém světě“(1.)

Nová kniha Havel v Americe nabízí vzpomínky amerických intelektuálů, politiků a umělců na klíčovou postavu sametové revoluce v Československu. LN dnes přinášejí část rozhovoru o VH s bývalým prezidentem USA Billem Clintonem.

zvoleným prezidentem České republiky. Podle mě to měl být někdo, kdo by se pokusil zemi sjednotit a vrátit jí sílu tím, že by ji otevřel správným směrem. Snažil jsem se mu pomoci se Severoatlantickou aliancí, podporoval jsem vstup České republiky do Evropské unie, snažil jsem se podporovat její ekonomickou transformaci.

A protože Havel měl za sebou úplně jinou životní zkušenost, rozuměl tomu, že nepřijde žádný zázrak. A že je velký rozdíl mezi tím, nebýt komunistickou zemí a být skutečnou demokracií. A že země bude muset projít dlouhým procesem změn a debat a že on sám některé z nich může prohrát, což se i stalo. Ale i tak byl pořád přesvědčený, že důležité je to, kterým směrem se země vydá. Pokud se pohybujete správným směrem, uděláte dva kroky kupředu a jeden zpátky, ale nedostanete z toho infarkt, protože jste stále svobodný. Věřil, že dokud lidé mají svobodu, pokrok je možný. Já si to rovněž myslím, a proto jsem ho měl rád. Havel také nikdy nepřestal dbát na to, aby se těšil z každého dne. Což je velmi důležitá lekce pro lidi, kteří si myslí, že peníze, moc a tak dále jsou tím jediným, na čem skutečně záleží.

Když jsem přijel na návštěvu do Prahy, Havel mě vzal do klubu Reduta. Moc jsem si to užíval, protože jsem chtěl poznat, jaké to je jít do klubu, který je zároveň centrem politické aktivity a má emocionální i intelektuální náboj. A pak najednou Havel zčistajasna volá moje jméno a dává mi saxofon vyrobený v České republice. V dobách, kdy bylo Československo součástí Varšavské smlouvy, tyhle nástroje vyráběli, aby se na ně hrálo pro armádní kapely. A teď se snažili vyrábět saxofony, které by lidi skutečně kupovali. Byl to docela dobrý nástroj! Měl na sobě malé srdíčko, které bylo Havlovým logem. Pak mě poprosili, abych zahrál s kapelou. A potom se stala ta nejkrásnější věc: najednou se objevil malý mužíček s brejličkami, mnohem menší než já, s barytonovým saxofonem, který je pěkně velký. Ten nástroj byl stejně velký jako on sám. Když jsme začali hrát, bylo mi hned jasné, že je nejmíň desetkrát lepší než já. Zeptal jsem se ho: „Odkud jste se tady vzal?“A on říká: „Z Milwaukee.“Byl z Wisconsinu! Ptám se ho: „Čím se živíte?“A on na to: „Jsem účetní.“V kapse měl spoustu tužek a uměl neuvěřitelně dobře hrát. Zeptal jsem se ho: „Co vás sem přivedlo?“A on odpovídá: „Moje vlast mě potřebovala víc než Milwaukee. Demokracie potřebuje účetní, někdo musí dávat pozor na všechny ty peníze. V noci se ale věnuju své největší lásce.“A proto si přišel zahrát. Tak jsme odehráli pár kusů, bylo to nádherné!

Havel hrál tehdy na tamburínu. Psaní mu šlo mnohem líp než udržet rytmus. Ale tak moc ho to bavilo! Později mi poslal cédéčko, kde byl tento náš zážitek zaznamenaný. Čas od času si ho i dnes pustím a poslouchám Havlovu hru na tamburínu.

Jak moc vás průběh této návštěvy překvapil? Pokud si pamatuji, Havel vás vzal i s celým týmem do české hospody na pivo…

Ano, vzal.

Nakolik to pro vás bylo neobvyklé?

Mně se to líbilo. Byl jsem politik, který vzešel „zespodu“, tady tomu říkáme „grassroots“. Rád jsem chodil mezi lidi, což bylo dost těžké od chvíle, kdy jsem dostal ochranku. Poté co jsme zakázali útočné střelné zbraně a velké vojenské zásobníky, čímž jsem rozhněval velmi mocné kruhy, musela být tajná služba i já mnohem obezřetnější. Rád jsem si chodil každé ráno zaběhat s obyčejnými lidmi na washingtonský Mall. Kdokoli mohl přijít a proběhnout se se mnou, povídali jsme si u toho… měl jsem to moc rád. Takže jít do hospody s Havlem se mi opravdu líbilo.

Havel řekl, že ze všech amerických prezidentů, se kterými mluvil, se s vámi cítil nejvíc jako s přítelem. Ale dále řekl, že se před vámi z neznámých důvodů velmi styděl. Všiml jste si toho?

Ano, byl plachý. Ale myslel jsem si, že takový prostě je. Snažil jsem se, aby se se mnou nemusel cítit stydlivě. Velmi rád jsem s ním trávil čas. Užil jsem si každou minutu! Když se mě tady ve Spojených státech pokusili zbavit úřadu, Havel sem přijel a zastal se mě. To samé udělal i Nelson Mandela, zesnulý král Saúdské Arábie Abdalláh a jordánský král Husajn I. Televize je ale v podstatě ignorovala. Americká média se snažila udělat z celé kauzy velikou věc a všichni zahraniční lídři jim říkali: „To jste se museli zbláznit!“Ale Havel byl jediný, kdo se dostal do večerních zpráv. Dokázal totiž svůj názor vyjádřit zábavně. Na tiskové konferenci se ho zeptali: „Co si o tom všem myslíte?“A on řekl: „Amerika má mnoho tváří. Většina z nich se mi líbí, ale některé nechápu. A o tom, čemu nerozumím, raději nemluvím.“Bylo to tak legrační, že to dali do zpráv. Všichni ostatní, kteří se za mě postavili, neměli šanci. Ale Havel to dokázal.

Nakolik jsou podle vás jeho (Havlovy) myšlenky dnes relevantní? Měli bychom si některé vzít k srdci?

V některých ohledech je dnes Havel důležitější, než byl jako hrdina znovu svobodné České republiky. Havly dnes potřebujeme po celém světě. Lidi, kteří by žili tak jako on, když se dostal z vězení a pak v osmdesátých letech psal divadelní hry a připomínal lidem, že jsou lepší, než aby je režim mohl považovat za otroky, lepší, než aby bezduše podléhali svodům nejtemnějších instinktů. A že by měli žít pro světlejší zítřek. Život, který Havel žil a který ho dovedl až do prezidentského křesla, je něco, co bychom se měli snažit napodobovat. Když se nad tím zamyslíte, v dějinách existovali tři lidé, kteří de facto osvobodili svou zemi bez jediného výstřelu: Gándhí, Mandela a Havel. (...)

Na Havla vzpomínám moc rád. Uzavřu to takhle: nejlaskavější věc, kterou pro mě Havel udělal, se stala, když jsem byl jednou v Praze a šli jsme na večeři, jen sami dva. Šli jsme do malé restaurace u řeky, ani nevím, jestli bych ji dnes ještě dokázal najít. A jen jsme tam tak seděli a povídali si. Pro mě to byl neuvěřitelný dar. Už nebyl ve funkci, byl svobodný jako pták, v naprosté harmonii a přijímal skutečnost, že svět, tak jak by si ho přál, a Česká republika, tak jak by ji chtěl vidět, se zázračně nezrodí přes noc a že být občanem je namáhavá práce a dřina. Havel odvedl svůj díl práce. A všichni v jeho zemi by mu za to měli být vděční, tak jako my ostatní.

Autorem rozhovoru je Lenka Kabrhelová. Redakčně kráceno.

Zítra: rozhovor o VH s Paulem Wilsonem. Václav Havel je v západní paměti živou postavou i dnes. Václav Havel Foundation

Library v New Yorku si dala za úkol tuto paměť zmapovat. Výsledkem jsou rozhovory s osobnostmi formátu Madeleine Albrightové, Billa Clintona, historika Timothyho Snydera či hudebnice Suzanne Vega. Autorkami rozhovorů z let 2016 a 2017 jsou bývalá zahraniční korespondentka Českého rozhlasu v USA a v Rusku Lenka Kabrhelová a skotská historička Rosamund Johnstonová, jež se zaměřuje na střední Evropu. Knihu na přelomu srpna a září vydává nakladatelství Host.