Muž, který byl vždy o krok napřed
Dvanáctého října 1981 konstatovali příslušníci StB v tzv. zprávě o prošetření, že Michal Horáček, bytem v Platnéřské 7, Praha 1, má pověst slušného občana, jenž vede spořádaný osobní život a „nepotrpí si na žádné výstřednosti“. V disertační práci Habitus hazardního hráče. Etnografická rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu, kterou Horáček obhájil v roce 2011 a jež je jakousi do společenskovědního kontextu zasazenou vzpomínkovou sondou do sázkařské a hráčské subkultury pozdního socialismu, však Horáček nabízí poněkud jiný obraz sebe sama: „... v hráčském světě jsem mezi léty 1968 a 1990 pobýval téměř každý den (…), mluvil jsem hráčskou mluvou, vyznával hráčskou etiku, hleděl na svět hráčskou optikou.“
V Horáčkově líčení představuje tento ani povolený, ani zakázaný mezisvět únikovou realitu, do níž před ideologicky sešněrovaným životem unikali profesoři i metaři, „svlékali“své oficiální identity a bez ohledu na svůj majetek či vzdělání, uvnitř jakéhosi paradoxně opravdovějšího komunismu propadali životu „na hře“. Definičním znakem tohoto ostrůvku svobody a autenticity, jenž balancoval mezi bezpečnou chatařinou a nebezpečnou disidentskou polis, byla uzavřenost a záměrná nesrozumitelnost vůči okolí. Hra se stala životem, život hrou.
Ani komunista, ani disident
O pár let později, snad v kontextu anticipované volební kampaně, již svůj hráčský život Horáček formuloval pro týdeník Euro méně existenciálně a více moralisticky: „Bylo to v době, kdy ostatní v neděli chodili do prvomájových průvodů a dělali ty nástěnky, hlásili se do komunistické strany a podepisovali poučení z krizového vývoje. Toho já jsem se nikdy neúčastnil.“
Horáček nebyl komunista, ale ani disident. StB jej hodnotila jako politicky pasivního, jenž „na veřejnosti proti socialistickému zřízení výhrady nemá“. Kdyby místo do Chuchle jezdil na Sázavu a místo do USA jednou začas k moři do Bulharska, byl by z něj asi dokonalý vzorek průměrného občana husákovského Československa.
Od něj ale Horáčka kromě hráčství odlišovaly ještě dvě věci. Zaprvé to byl rodinný kulturní kapitál. Jeho otcem byl divadelní dramaturg a překladatel Vladimír Horáček, po linii své matky, psycholožky Evy Heyrovské, se mohl pyšnit například nositelem Nobelovy ceny za polarografii, prastrýcem Jaroslavem Heyrovským. Zadruhé to byl jeho nesporný literární talent, umocněný snad až kohoutovskou všestranností a verbální opulencí, jež mu později umožnily psát čtenářsky atraktivní reportáže, popularizační práce, básně i písňové texty. Talent jako u většiny nadaných lidí čekal na svoji příležitost, aby se mohl bez ohledu na vnější okolnosti projevit. V oficiálních strukturách, jako byly v té době KSČ, kam na rozdíl od svého otce nechtěl vstoupit, či univerzita, kde by mohl navázat na své slavné předky, se tak ale nestalo.
V roce 1970 sice začal studovat Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, ale jak Horáček uvádí ve svém oficiálním životopisu, jako nečlen SSM nedostal v roce 1974 doporučení k cestě do USA, a tak si pro výjezdní doložku „opatřil“potvrzení z Entomologické sekce ČSAV, jejímž předsedou byl jeho dědeček, právník a také světová kapacita na tesaříky Leopold Heyrovský.
Po návratu z USA byl Horáček zatčen a za padělání a pozměňování úřední listiny odsouzen k dvěma rokům s podmínkou na čtyři roky. To mu na dalších více než deset let určilo oficiální pozici v režimu, v němž střídal různá povolání, od mytí nádobí až po práci v družstvu invalidů META. A právě zde se o něj v roce 1981 začali zajímat estébáci a chtěli jej využít k donášení na údajně „pravicově orientované osoby“pracující v družstvu, především však bývalého politického vězně Františka Cigánka. Spolupráci Horáček podle svých slov úspěšně „odsabotoval“a o tři roky později byl jeho svazek odložen do archivu.
Království za koně
Život „na hře“, jakkoliv svobodný, však zřejmě nemohl plně uspokojit Horáčkovy literární ambice. Hra se anonymně hraje pro hru samu, ale tvůrce potřebuje být čten, uznáván, oceňován. Intenzivní paralelní život nejen po bytech, v nichž po půlnoci hrál karty, a ve dne v pražské Velké Chuchli přijímal sázky, přinášel Horáčkovi kromě smyslu života a někdy i peněz navíc i expertní vhled do oblasti koní a dostihů.
Původně režimem ostrakizovaná buržoazně-feudální kratochvíle si v 70. a 80. letech našla početnou zainteresovanou komunitu, čemuž Horáček šikovně vyšel vstříc popularizační prvotinou Království za koně (1983, 1986), jež dosáhla téměř statisícového nákladu. Přes koníčky se dostal i do zahraničních periodik jako The British Racehorse či The Thoroughbred Record a v roce 1984 získal stipendium World Press Institute na studium na americké Macalester College v St. Paulu v Minnesotě, pro něhož byl charakterizován jako „novinář na volné noze z Prahy, jenž pokrývá kulturu a sport“. Z pobytu vytěžil další odbornou publikaci o závodištích a hřebčínech v USA – Zpráva z Kentucky (1984).
Sedmdesátky a polovinu osmdesátých let přežil Horáček v „přítmí“, po nástupu gorbačovské perestrojky se mu ale otevřely nové možnosti, jichž dokázal plně využít. V roce 1986 se stal redaktorem populárního týdeníku Mladý svět, kde se v roce 1989 společně s Lubošem Beniakem proslavil kritickou reportáží o Ochranném svazu autorském OSA Nostra. Popularitu mezi čtenáři si získal i sérií fiktivní korespondence s osobnostmi světové historie Dopisy z lásky a nenávisti.
S literárním talentem, žánrovou přizpůsobivostí i zásobou do šuplíku psaných textů vtrhl i do pop-music. A opět se nabídka protnula s poptávkou. Jak uvedl Josef Vlček ve svém portrétu Horáčka pro časopis Reflex, česká pop-music v té době stála na přetextovaných zahraničních hitech a schopné a rychle tvořící textaře vítala: „Horáček proto vyletěl mezi špičku skoro bleskově.“Psal pro Michala Tučného, Petra Spáleného, Václava Neckáře, Karla Gotta i Hanu Zagorovou, a jak sám Horáček glosoval, „bral jsem všechno, protože jsem se chtěl naučit řemeslo“.
Své kongeniální hudební dvojče našel v Petru Hapkovi. Z jejich spolupráce nejvíce vyniklo album Potměšilý host (1987) s Hanou Hegerovou, jež společně s následujícím albem V penzionu Svět
(1988) získalo ocenění Zlatá nota časopisu Melodie pro album roku. Horáček se stal hitmakerem – jeho S cizí ženou v cizím pokoji
bylo oceněno Duhovou deskou za nejpopulárnější píseň diskoték v roce 1988 a píseň Stáří vyhrála Děčínskou kotvu 1989. Její interpret Michael Kocáb, jenž sám jako autor s Horáčkem spolupracoval na albu Povídali, že mu hráli (1988), si jeho texty vysoce cenil a později v rozhovoru pro časopis Respekt Horáčka hodnotil jako „výjimečně nadaného“.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Michalu Horáčkovi (* 1952), novináři a textaři, jenž zprostředkoval jednání mezi Václavem Havlem a Ladislavem Adamcem.
Most mezi opozicí a mocí
Jejich spolupráce přerostla v polovině roku 1989 z umění do politiky. Založili občanskou iniciativu Most, zamýšlenou jako mezičlánek mezi oficiální mocí a nezávislými sdruženími. Jak uvádí historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce, nejprve se Most neúspěšně pokusil sjednat kontakt mezi premiérem Ladislavem Adamcem a organizátory petice Několik vět. Režim ale nebyl na takový ústupek ještě připraven a místo dialogu zvolil represi.
Vše změnil 17. listopad. O dva dny později již byli Horáček s Kocábem součástí Občanského fóra, jednali osobně i s premiérem a byli v neustálém kontaktu s jeho poradcem Oskarem Krejčím, podle něhož v rozhovoru pro Radiožurnál sehrál po 17. listopadu Most při „střídání stráží“klíčovou roli. Jak uvádí Suk, 25. listopadu informoval Krejčí přes Horáčka s Kocábem, že se Adamec definitivně rozešel se stranickým vedením, a žádal pro Adamce podporu ze strany OF. Pozitivní