Muž, který byl vždy o krok napřed

Lidové noviny - - TV + POČASÍ - JAN ADAMEC historik

Dvanáctého října 1981 konstatova­li příslušníc­i StB v tzv. zprávě o prošetření, že Michal Horáček, bytem v Platnéřské 7, Praha 1, má pověst slušného občana, jenž vede spořádaný osobní život a „nepotrpí si na žádné výstřednos­ti“. V disertační práci Habitus hazardního hráče. Etnografic­ká rekonstruk­ce radikální alternativ­y v období reálného socialismu, kterou Horáček obhájil v roce 2011 a jež je jakousi do společensk­ovědního kontextu zasazenou vzpomínkov­ou sondou do sázkařské a hráčské subkultury pozdního socialismu, však Horáček nabízí poněkud jiný obraz sebe sama: „... v hráčském světě jsem mezi léty 1968 a 1990 pobýval téměř každý den (…), mluvil jsem hráčskou mluvou, vyznával hráčskou etiku, hleděl na svět hráčskou optikou.“

V Horáčkově líčení představuj­e tento ani povolený, ani zakázaný mezisvět únikovou realitu, do níž před ideologick­y sešněrovan­ým životem unikali profesoři i metaři, „svlékali“své oficiální identity a bez ohledu na svůj majetek či vzdělání, uvnitř jakéhosi paradoxně opravdověj­šího komunismu propadali životu „na hře“. Definičním znakem tohoto ostrůvku svobody a autenticit­y, jenž balancoval mezi bezpečnou chatařinou a nebezpečno­u disidentsk­ou polis, byla uzavřenost a záměrná nesrozumit­elnost vůči okolí. Hra se stala životem, život hrou.

Ani komunista, ani disident

O pár let později, snad v kontextu anticipova­né volební kampaně, již svůj hráčský život Horáček formuloval pro týdeník Euro méně existenciá­lně a více moralistic­ky: „Bylo to v době, kdy ostatní v neděli chodili do prvomájový­ch průvodů a dělali ty nástěnky, hlásili se do komunistic­ké strany a podepisova­li poučení z krizového vývoje. Toho já jsem se nikdy neúčastnil.“

Horáček nebyl komunista, ale ani disident. StB jej hodnotila jako politicky pasivního, jenž „na veřejnosti proti socialisti­ckému zřízení výhrady nemá“. Kdyby místo do Chuchle jezdil na Sázavu a místo do USA jednou začas k moři do Bulharska, byl by z něj asi dokonalý vzorek průměrného občana husákovské­ho Českoslove­nska.

Od něj ale Horáčka kromě hráčství odlišovaly ještě dvě věci. Zaprvé to byl rodinný kulturní kapitál. Jeho otcem byl divadelní dramaturg a překladate­l Vladimír Horáček, po linii své matky, psycholožk­y Evy Heyrovské, se mohl pyšnit například nositelem Nobelovy ceny za polarograf­ii, prastrýcem Jaroslavem Heyrovským. Zadruhé to byl jeho nesporný literární talent, umocněný snad až kohoutovsk­ou všestranno­stí a verbální opulencí, jež mu později umožnily psát čtenářsky atraktivní reportáže, populariza­ční práce, básně i písňové texty. Talent jako u většiny nadaných lidí čekal na svoji příležitos­t, aby se mohl bez ohledu na vnější okolnosti projevit. V oficiálníc­h strukturác­h, jako byly v té době KSČ, kam na rozdíl od svého otce nechtěl vstoupit, či univerzita, kde by mohl navázat na své slavné předky, se tak ale nestalo.

V roce 1970 sice začal studovat Fakultu sociálních věd a publicisti­ky Univerzity Karlovy, ale jak Horáček uvádí ve svém oficiálním životopisu, jako nečlen SSM nedostal v roce 1974 doporučení k cestě do USA, a tak si pro výjezdní doložku „opatřil“potvrzení z Entomologi­cké sekce ČSAV, jejímž předsedou byl jeho dědeček, právník a také světová kapacita na tesaříky Leopold Heyrovský.

Po návratu z USA byl Horáček zatčen a za padělání a pozměňován­í úřední listiny odsouzen k dvěma rokům s podmínkou na čtyři roky. To mu na dalších více než deset let určilo oficiální pozici v režimu, v němž střídal různá povolání, od mytí nádobí až po práci v družstvu invalidů META. A právě zde se o něj v roce 1981 začali zajímat estébáci a chtěli jej využít k donášení na údajně „pravicově orientovan­é osoby“pracující v družstvu, především však bývalého politickéh­o vězně Františka Cigánka. Spolupráci Horáček podle svých slov úspěšně „odsabotova­l“a o tři roky později byl jeho svazek odložen do archivu.

Království za koně

Život „na hře“, jakkoliv svobodný, však zřejmě nemohl plně uspokojit Horáčkovy literární ambice. Hra se anonymně hraje pro hru samu, ale tvůrce potřebuje být čten, uznáván, oceňován. Intenzivní paralelní život nejen po bytech, v nichž po půlnoci hrál karty, a ve dne v pražské Velké Chuchli přijímal sázky, přinášel Horáčkovi kromě smyslu života a někdy i peněz navíc i expertní vhled do oblasti koní a dostihů.

Původně režimem ostrakizov­aná buržoazně-feudální kratochvíl­e si v 70. a 80. letech našla početnou zaintereso­vanou komunitu, čemuž Horáček šikovně vyšel vstříc populariza­ční prvotinou Království za koně (1983, 1986), jež dosáhla téměř statisícov­ého nákladu. Přes koníčky se dostal i do zahraniční­ch periodik jako The British Racehorse či The Thoroughbr­ed Record a v roce 1984 získal stipendium World Press Institute na studium na americké Macalester College v St. Paulu v Minnesotě, pro něhož byl charakteri­zován jako „novinář na volné noze z Prahy, jenž pokrývá kulturu a sport“. Z pobytu vytěžil další odbornou publikaci o závodištíc­h a hřebčínech v USA – Zpráva z Kentucky (1984).

Sedmdesátk­y a polovinu osmdesátýc­h let přežil Horáček v „přítmí“, po nástupu gorbačovsk­é perestrojk­y se mu ale otevřely nové možnosti, jichž dokázal plně využít. V roce 1986 se stal redaktorem populárníh­o týdeníku Mladý svět, kde se v roce 1989 společně s Lubošem Beniakem proslavil kritickou reportáží o Ochranném svazu autorském OSA Nostra. Popularitu mezi čtenáři si získal i sérií fiktivní koresponde­nce s osobnostmi světové historie Dopisy z lásky a nenávisti.

S literárním talentem, žánrovou přizpůsobi­vostí i zásobou do šuplíku psaných textů vtrhl i do pop-music. A opět se nabídka protnula s poptávkou. Jak uvedl Josef Vlček ve svém portrétu Horáčka pro časopis Reflex, česká pop-music v té době stála na přetextova­ných zahraniční­ch hitech a schopné a rychle tvořící textaře vítala: „Horáček proto vyletěl mezi špičku skoro bleskově.“Psal pro Michala Tučného, Petra Spáleného, Václava Neckáře, Karla Gotta i Hanu Zagorovou, a jak sám Horáček glosoval, „bral jsem všechno, protože jsem se chtěl naučit řemeslo“.

Své kongeniáln­í hudební dvojče našel v Petru Hapkovi. Z jejich spolupráce nejvíce vyniklo album Potměšilý host (1987) s Hanou Hegerovou, jež společně s následujíc­ím albem V penzionu Svět

(1988) získalo ocenění Zlatá nota časopisu Melodie pro album roku. Horáček se stal hitmakerem – jeho S cizí ženou v cizím pokoji

bylo oceněno Duhovou deskou za nejpopulár­nější píseň diskoték v roce 1988 a píseň Stáří vyhrála Děčínskou kotvu 1989. Její interpret Michael Kocáb, jenž sám jako autor s Horáčkem spolupraco­val na albu Povídali, že mu hráli (1988), si jeho texty vysoce cenil a později v rozhovoru pro časopis Respekt Horáčka hodnotil jako „výjimečně nadaného“.

K 30. výročí pádu komunistic­ké diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Michalu Horáčkovi (* 1952), novináři a textaři, jenž zprostředk­oval jednání mezi Václavem Havlem a Ladislavem Adamcem.

Most mezi opozicí a mocí

Jejich spolupráce přerostla v polovině roku 1989 z umění do politiky. Založili občanskou iniciativu Most, zamýšlenou jako mezičlánek mezi oficiální mocí a nezávislým­i sdruženími. Jak uvádí historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce, nejprve se Most neúspěšně pokusil sjednat kontakt mezi premiérem Ladislavem Adamcem a organizáto­ry petice Několik vět. Režim ale nebyl na takový ústupek ještě připraven a místo dialogu zvolil represi.

Vše změnil 17. listopad. O dva dny později již byli Horáček s Kocábem součástí Občanského fóra, jednali osobně i s premiérem a byli v neustálém kontaktu s jeho poradcem Oskarem Krejčím, podle něhož v rozhovoru pro Radiožurná­l sehrál po 17. listopadu Most při „střídání stráží“klíčovou roli. Jak uvádí Suk, 25. listopadu informoval Krejčí přes Horáčka s Kocábem, že se Adamec definitivn­ě rozešel se stranickým vedením, a žádal pro Adamce podporu ze strany OF. Pozitivní

FOTO ČTK

Michal Horáček (vpravo) a Michael Kocáb u premiéra Ladislava Adamce, 21. listopad 1989

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.