Bez peněz se školství nezlepší
Velkolepé školské plány končívají volbami
Zní to banálně a triviálně, ale nic se s tím nedá dělat; dokud učitelé nebudou slušně honorovaní, nebudou mít ani lepší společenské postavení, ani se do oboru nepohrnou ti nejnadanější a nejschopnější. Tuhle skutečnost si uvědomuje vláda i ministr. Je zřejmé, že přidávat na platy nestačí, je potřeba tlačit i na pedagogické fakulty, které nebyly nositelem, jak se dnes módně básní „excelence“ani v osmdesátých letech. A říká-li dnes ministr, že všichni na těchto fakultách nejsou „totální hvězdy“, ví moc dobře, že to je laskavý eufemismus. Na druhé straně, pokud se „učitelování“věnuje méně než polovina absolventů pedagogických fakult, pak to s nimi nemusí být až tak katastrofální, protože absolventi zjevně nemají problém uplatnit se mimo obor, který vystudovali. Tenhle trend, z hlediska státu i pedagogických škol neblahý, má ale i své bonusy, naše děti učí jen ti, kdo opravdu učit chtějí.
Nyní ministerstvo zařizuje „maličkost“, aby byli učitelé dostatečně odměněni, aby se nepřidávalo paušálně všem a aby se zároveň učitelé rozvíjeli. To samo o sobě je obrovský úkol, který není pro jednoho ministra, ale minimálně pro tři za sebou. A na tomto faktu většinou ztroskotáme.
Politické vedení, které je v každém resortu samozřejmé a teoreticky správné, zhusta nemá (někdy i záměrně) žádnou odbornou kompetenci. Ministr často přichází jen plnit politický úkol. Školství, učitelé, naše děti i jejich vzdělání se tak stávají jen substrátem pro politickou agendu. Ukazuje to velmi pěkně i fakt, že někteří ministři školství neposílali děti do státních škol. Žel, tento trend zahájila ministryně školství za ČSSD Petra Buzková. Když ministrovy děti chodí do státní školy, je to ze strany hlavy resortu projev důvěry ve vlastní práci.
České učitelstvo trpí dlouhodobě nízkým sebevědomím, o čemž svědčí skutečnost, že nikdy důsledně nestávkovalo ani pořádně stávkou nevyhrožovalo. V tom by se mohli leccos přiučit třeba od lékařů, kteří mají sebevědomí na rozdávání, a proto si dost vyvzdorovali. Pokud se snahy současného vedení ministerstva povedou, mohli by být učitelé sebevědomější nejen v tom, že budou za svou práci žádat adekvátní odměnu, ale i v tom, že by dokázali vzdorovat ministerským nápadům, zvláště těm, které nemají oporu v realitě a které vznikly v nějakém stranickém sekretariátu. Je pochopitelné, že na špatně placeném personálu, který dostal vždy v červnu výpověď a dva měsíce brigádničil, aby se od září zas ucházel o místo učitele, se dalo dříví štípat.
Z vlády se ozývají protichůdné hlasy, někteří by rádi nahnali část populace nuceně na „učňáky“, aby měl průmysl levnou pracovní sílu, další vidí ideál v podobě co největšího podílu mladých s vysokoškolským vzděláním, a to bez ohledu na zjevně dlouhodobě klesající kvalitu absolventů. Mezi těmito požadavky dnes ministr školství manévruje, když chce pozdvihnout kvalitu pedagogických fakult, zvyšovat nároky na učitele a tím i na žáky a zachovat zároveň trend, kdy mladí tráví na školách daleko víc let než předchozí generace. Podle všech průzkumů se roky trávené vyučováním mladých, ekonomice a hlavně společnosti ale vždy vyplácejí. Nyní jde jen o maličkost, abychom se nedočkali tří čtvrtin populace vysokoškolských absolventů, kteří jsou funkčně negramotní.
Ukazuje to velmi pěkně i fakt, že někteří ministři školství neposílali děti do státních škol. Když ministrovy děti chodí do státní školy, je to ze strany hlavy resortu projev důvěry ve vlastní práci.