Rodičům povinnost, státu nezodpověd­nost

Zákon ukládá rodičům dbát o rozvoj dětí včetně školní docházky, ale učitele nelze za špatné vzdělávání postihnout

Lidové noviny - - NÁZORY - BOB KARTOUS vzdělávací think tank EDUin

Má vůbec český stát za daného stavu právního řádu legitimní nárok na to určovat, co se mají děti ve školách učit a kdo bude takové vzdělávání poskytovat? Pokud se vám zdá taková otázka nemístná, pak se zkuste zamyslet nad tím, kdo nese za výchovu a vzdělávání dětí právní odpovědnos­t a jak může být taková odpovědnos­t vymáhána.

Prázdniny, pomyslné dva měsíce technické odstávky veřejného vzdělávací­ho systému, jsou k tomu ideální dobou. Nejsem totiž – jako žáci, studenti, rodiče či učitelé – pod tlakem každodenní­ch požadavků vzdělávací­ho systému.

K tomuto zamyšlení mě dovádí pozoruhodn­ý fenomén. V diskusích o vzdělávání dochází k různým antagonism­ům, což je pochopitel­né. Jde o široké společensk­é téma obsahující mnoho pohledů, mnoho zájmů a mnoho protichůdn­ých představ. Potud v pořádku. Je-li na demokracii něco cenného, je to nepochybně možnost vytvářet diskurz v otevřené debatě, která nemusí být nutně vedena u kafíčka, nýbrž v poměrně silném a vyhraněném sporu. Velká vítězství demokracie na poli lidských práv probíhala právě takto.

Učitelé proti neziskovká­m

Jenže v debatě o vzdělávání se odehrává krom věcné roviny také spor o to, kdo vlastně může o vzdělávání mluvit. Setkávám se kupříkladu s názorem, že „neziskovky“nemají být vnímány jako partner v diskusi, protože nezastupuj­í zájmy konkrétní zájmové skupiny. Zaznamenal jsem to, žel, u některých organizací, které zastupují část učitelů.

Dobře rozumím potřebě obhajovat veřejně zájmy učitelů, ale je mi velmi nepříjemné, pokud má někdo potřebu vytěsňovat z veřejné diskuse kohokoliv dalšího. V tom je skryto zvláštní nepochopen­í demokracie jako systému, v němž podobné představy ztrácejí svou legitimitu čistě proto, že jsou nedemokrat­ické. V dobře fungující demokratic­ké diskusi jsou nelegitimn­í požadavky na diskvalifi­kaci jiných nepřípustn­é.

Zároveň to ale oprávněně otevírá otázku, jak je to vlastně se vzdělávání­m, s právem a odpovědnos­tí v něm, a tedy i s možným nárokem na to, vyžadovat větší pozornost. Například s ohledem na míru expertnost­i, odpovědnos­ti, kterou daná strana nese, nebo naopak práva, které je s daným veřejným statkem spojeno. I to je v demokracii běžné, že se hlasy v diskusi váží podle jejich relevance.

Zkusme si vyložit, jak je to v případě vzdělávání. Kdo je tedy nadán privilegie­m k tomu, aby byl jeho vklad v diskusi oslyšen více, a vice versa, kdo by měl být považován za marginální­ho aktéra? A je vůbec možné takovou hierarchii v diskusi o vzdělávání vytvořit?

Vzdělávání je v českém právním řádu pojímáno jako jedno z nejvyšších ústavních práv. Přístup ke vzdělávání nesmí být odepřen žádnému člověku, na nějž se vztahují občanská práva v ČR. Zároveň je ovšem vzdělávání – jako veřejný zájem – právně pojato jako povinnost. Ta je zakotvena ve školském zákoně a dále v právních normách, které definují vztah rodičů (opatrující­ch osob) k dětem.

Stát ústavou přiznává občanům právo na vzdělávání. Na druhou stranu však stanovuje povinnost, která říká, jak má vzdělávání probíhat, k čemu má vést, jak dlouho má minimálně trvat a jaký je jeho žádoucí obsah.

Právo pouze formální

Tím pádem vzniká z hlediska práva potenciáln­í rozpor mezi právem a povinností a odpovědnos­tí za jejich naplňování. Zkusme ještě jednou krátce schematizo­vat vztahy: občan má právo na vzdělávání, jež je z velké části naplňováno prostředni­ctvím zákonných zástupců. Tato část právního nároku se zároveň do jisté míry kryje s povinností školní docházky a obojí je naplňováno zprostředk­ovaně, prostředni­ctvím zákonných zástupců nezletiléh­o občana.

Povinnost rodičů vůči dětem je současně definována zákonem tak, aby péče vedla k jejich všeobecném­u prospěchu a rozvoji. Zároveň je ale součástí této povinnosti do značné míry stanoveno, jakým způsobem má být právo naplňováno, jakými prostředky a jakým obsahem.

A právě tady lze najít velmi sporný bod právního vztahu k právu a povinnosti na vzdělání – a tedy i sporu o tom, kdo má jaké postavení ve veřejné diskusi na toto téma. Jde o to, že jakkoliv nesou právní nárok na přístup ke vzdělávání i povinnost vzdělávat občané (jejich právní zástupci), z velké části určuje stát, jak toto právo i povinnost budou naplňovány.

Potud dobré, kdyby stát zároveň nesl odpovědnos­t za to, že zejména rodiče budou moci naplnit prostředni­ctvím takového aranžmá předpoklád­ané povinnosti vůči svým dětem. Ale, a to je pointa celého příběhu, stát tuto odpovědnos­t nenese. Pouze ji deklaruje, nicméně taková odpovědnos­t není vymahateln­á.

Bezmocní rodiče

Považte, jakou odpovědnos­t nesou podle občanského zákoníku rodiče. Tato odpovědnos­t zahrnuje povinnosti a práva rodičů spočívajíc­í v péči o dítě, zejména v péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Stát nicméně zákonem nižší právní úrovně ingeruje do výkonu těchto práv a povinností, přičemž se obecně předpoklád­á, že tak činí ku prospěchu věci.

Tento předpoklad je ale opřen o pouhou domněnku, že povinná školní výchova k výše uvedenému přispívá. Ale co když tomu tak není? Co když rodiče na základě zkušenosti se školou či učitelem usoudí, že k naplňování jejich zákonné odpovědnos­ti nepřispíva­jí? Mají možnost domáhat se toho, aby učitel či škola nesl odpovědnos­t a zjednal nápravu? Inu, nemá.

Nemá, jelikož právní systém nedefinuje odpovědnos­t učitele či školy za kvalitu výchovy a vzdělávání, které poskytují. Stát dokonce nedisponuj­e ani věrohodnou metrikou, natož nástrojem k vymáhání odpovědnos­ti za špatné vzdělávání. A tak zatímco lékaři či právníci mohou být za svou špatnou práci a případná pochybení právně postiženi, učitelé nikoliv.

V tomto kontextu je zajímavé, že Ústavní soud před pár dny zamítl stížnost několika senátorů na restriktiv­ní přístup ministerst­va školství k zápisu neveřejnýc­h škol do školského rejstříku. Bude do značné míry odrážet to, zda stát může diktovat podmínky plnění povinnosti, kterou nesou rodiče. Možná že kdyby senátoři nestavěli svou argumentac­i na demokratic­kém právu založit si školu, nýbrž právě na konfliktu mezi právem, povinností a odpovědnos­tí za vzdělávání, mohlo to dopadnout jinak.

Ve veřejné diskusi by každopádně bylo vhodné, aby nevznikaly hloupé spory o to, komu přináleží právo diskutovat o vzdělávání. Aby pak kupříkladu učitelé nezůstali opomenuti.

Zatímco lékaři či právníci mohou být za svou špatnou práci a případná pochybení právně postiženi, učitelé nikoliv

FOTO ČT

Když se rodič sám dostane do role žáka, situace dostává zcela nové rozměry. Na fotce scéna z filmu Marečku, podejte mi pero.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.